Žena, moře a Mary - Paříž III.

Paříž

(květen 2004)

III.

Asi bude pravdou, že děti a lidé v letech si jsou v mnoha směrech podobní. Alespoň následující chvíle tomu nasvědčovala. Zpěvák popadl balíček a s absencí špetky důstojnosti náležící jeho věku trhal papíry. Choval se podobně jako malé děcko pod stromečkem. Když se propracoval k obsahu, obličej připomínal měsíček v úplňku.

Stejně jako pro Aznavoura byl obsah překvapením i pro Prcka, jen radost nesdílela. Balíček obsahoval nádherně vybarvenou ulitu třiceticentimetrové tritonky indické, kterou vylovila u Čagosských ostrovů. Jde o tak vzácný pozůstatek živočicha stojícího na pokraji vyhubení, že obchod s ulitami je přísně zakázán a na černém trhu mají velkou cenu. Netroufla si proto propašovat úlovek domů přes letiště, ale zůstal na polici v kajutě. Kolega bude mít co vysvětlovat. 

„Ta je nádherná. Pierre, moc děkuju, je dokonalá bez kazu,“ obracel Aznavour ulitu ze strany na stranu a podrobně ji zkoumal, „už jsem myslel, že si na mě zapomněl.“

„Je tu někdo, komu bys měl také poděkovat,“ otočil se vědec ke kolegyni, a také ji představil. Během vítání totiž ustoupila o několik kroků ve snaze nechat mužům soukromí, potom pokračoval: „To ona ulitu vylovila a na mou žádost rozhodla, že ti ji věnuje. A to si představ, že nezná ani tvou tvorbu.“

Následovalo další obětí, které nemilovala, ale zpěvákova radost byla tak nefalšovaná, že se nebránila. Přidal poděkování a došlo na nejhorší noční můru. Nezbytné otázky, z nichž měla vždy strach.

„Proč by mě měla znát,“ usoudil Aznavour, „mladé děvče má jiné zájmy než poslouchat starého dědka. Podle přechýleného jména soudím, že pocházíte ze slovanské části Evropy, odkud?“

Po sdělení požadované informace se na chvilku zamyslel: „Už vím. V roce 1969 jsem měl vystupovat v Praze, ale došlo k události, kdy se upálil student na protest proti okupaci ruskými vojsky, tak byl koncert zrušen. Nepřipadalo mi vhodné rušit pietní atmosféru. Potom jsem v osmasedmdesátém zpíval v Bratislavě. Jsem rád, že jste mi svou přítomností připomněla dluh, který vůči vašemu městu mám. Řeknu Annie, aby zjednala nápravu.“

Byla tak vykulená, že zapomněla na strach: „Vy si to všechno pamatujete? Většinou se setkávám s lidmi, kteří mou vlast vůbec neznaj nebo aspoň netušej, kde by mohla ležet.“

„Tohle,“ poklepal si na čelo, „naštěstí funguje. Kromě toho si je osud našich národů podobný. Malí počtem, ale významní ve vědě, kultuře, osobnostmi i tragickými zkušenostmi. Já se v cizí zemi narodil, ale domů se vracím do Arménie. Jste v Paříži na dovolené?“

„Kdepak dovolená, přiletěli jsme s kolegou kvůli vám.“

„Vy také pracujete u těch mořských bláznů?“

„Je s námi od devatenácti,“ vmísil se do debaty Ichtyl, „a z jejích kousků pod hladinou nám často naskakuje husí kůže.“ 

Aznavour se rozhlédl po místnosti: „Musím se věnovat ostatním hostům, ale je pravda, že neznáte žádnou mou písničku?“

„Je,“ přikývla se skloněnou hlavou.

„Tak s tím musíme něco udělat. Neutečte.“

Odkráčel ke skupince, od níž odtáhl Annie do kouta místnosti, kde jí zřejmě udílel nějaké příkazy.

„Prcku, je tu pár lidí, který znám, a chci si s nima popovídat. Půjdeš se mnou?“ obrátil se Ichtyl na kolegyni, když osaměli.

Věděl, že nepůjde. Další setkání, další představování a otázky. Na druhou stranu mu bylo trapné nechat ji v cizím prostředí samotnou.

„Klidně běž, já se zašiju do kouta a zkusím bejt neviditelná. Stejně nevím, co bych si s nima povídala. Ještě plácnu nějakou blbost a bude trapas,“ zareagovala přesně, jak předpokládal.

Když odešel, ulovila z tácu hostesky kousky sýra, plátky šunky a misku kaviáru. Z bufetu nenápadně shrnula kopec nakrájené bagety. Uvelebila se v koutě doufajíc, že ji od jídla nebude nikdo rušit.

Zhruba po hodině přiklusali čtyři lidé. Jeden nesl pouzdro, jehož obsah odhadla na harmoniku, a chvíli se o něčem s Aznavourem dohadoval. Ostatní tři přestavovali židle. Netušila, co to znamená, dokud oslavenec nezaťukal lžičkou o skleničku, aby zjednal ticho.

„Přátelé,“ promluvil, když se společnost zklidnila, „až na jednu výjimku se známe všichni dost dlouho. Proto víte, že nikdy na soukromých akcích nezpívám. Dnes zásadu poruším. Ne kvůli osmému křížku, ale pro dívku, kterou jsem dnes poznal.“

Nastala trapná situace, kdy Annie dovedla Prcka doprostřed místnosti, kde ji usadila na židli. Zpěvák usedl naproti a dal pokyn muži s harmonikou. Místností zazněla tichá melodie.

Co následovalo, doposud nezažila. K harmonice se přidal lehce chraplavý hlas a měla pocit, že svět kolem zmizel, zůstala jen píseň. Aznavour zpíval tiše, bez mikrofonu, bez elektroniky, která umí vše vyčistit a upravit, přesto rozuměla každému slovu. Poprvé v životě slyšela z bezprostřední blízkosti profesionála zpívajícího naživo. Žádnou ze skladeb neznala, netušila, jak se jmenují, pouze v několika případech měla pocit, že melodii již zaslechla. Řekl, že bude zpívat pro ni a měla pocit, že to tak opravdu je.

Pokud čekala, že přítomní každou píseň odmění aplausem, mýlila se. Bylo naprosté ticho. Potlesk zazněl, až když skončil, ale bez výkřiků nebo pískání obvyklých na koncertech. Tito lidé věděli, jak důstojně odměnit toho, kdo opravdu umí. Připadala si jako ve snu. Tak silný zážitek z hudby ještě neměla. Teprve nyní cítila slzy stékající po tvářích a jediné na co se zmohla, bylo tiché děkuji.

Aznavour vytáhl z kapsičky saka kapesníček, naklonil se k ní, aby otřel vlhké tváře a přidal poučení: „Děvče, tohle není žádné umění a je chyba, když zpíváme ve velkých sálech. Šanson, to je Paříž, její ulice, a tam i s harmonikou patří.“

- pokračování -