Okna vesmíru

Ptal jsem se otce, z čeho je železo a z čeho se vyrábí papír, kde jsme se tu vzali a jestli jsou mimozemšťané.
Táta mi odpovídal na poli pod hvězdným nebem: "Nebuď zvědavej, budeš brzo starej." To už začínal šedivět, ve čtyřiceti již vypadal jako stařec.
Je dobré dostávat rady do života.
Ale není dobré řídit se každou radou, která kdy roztáhla nohy myšlenek. 

Myšlenky jsou jako oblaka na nebi, která nazýváme beránky.
Díváme se, jak plují modrou pastvinou oblohy jako mořem našeho vědomí. Oceán plný ledovců.
Touhu nelze nalézt ve slovníku sprostých slov, není to ani zázrak, je to chleba všedních dnů. Chci, aby mi nezplesnivěl.

Chci přestat zabíjet čas, dokud mě Pán času nezabije.

A tak odnáším své knihy do knihobudky, už je nechci číst.  A s každým svazkem jako bych se zbavil těžkého svazujícího břemena. Snad si je odnese jiný blázen a bude stárnout a šílet nad stránkami starých věd. 
Papír a moudrost se musí recyklovat.

Poezie je kus sisyfovského úsilí, pokus chytit svět za ohon komety, snaha po zahlédnutí kosmu, který se otevírá jen v krátkých časových intervalech. Je to křišťálová studánka tam, kde nejhlubší je les. Pít z ní mohou jen géniové s vyplazenými jazyky.

Okna prostých vesnických chaloupek jsou však jako naše mihotavé životy. Jejich světlo je dojemné jako děcka hrající si kdysi v potoce. Haranti, kterým je dnes přes třicet let.
Každý může zahlédnout sám sebe, Boha a smysl všeho. Pokud se nepoddá strachu.