Pyropes

Pyropes,

tak krásně to zní. 

Ne, neděste se, není to nová rasa, ale plemeno pradávné.

Jeho předci lehávali na hradech u krbů. Ještě dávno předtím u ohňů ve stepích 

a možná pozorovali sopky a pasoucí se dinosaury.

Ano, tak daleko určitě sahá rodokmen mého psa Bilba (za jméno já nemohu).

Podle doložených zpráv vypadala jeho maminka jako čivava. Možná, z dálky.

Otec je pochopitelně neznámý, ale určitě to bude také něco vzácného. Většího.

Trochu připomíná tasmánského čerta, ale jinak je to klasické Čiboko.

,,Bilbo, táhni od toho ohně," řvu na to pitomé stvoření, které se válí tak metr od ohniště.

Dělá, že mě neslyší. Až když se rozeběhnu jeho směrem, neochotně se zvedne a popojde tak půl metru.

,,Tak do toho aspoň neciv,"  snažím se mu domluvit. Ráno jsem mu myla chronicky nemocné oči. 

Nevadí mu žár, poletující popílek a ani kouř. 

Prostě do toho ohně upřeně zírá.

Plameny vyrazily do výše, zřejmě se nám podařilo tam hodit něco nepatřičného.

Žár je obrovský a mám pocit, že Bilbovi musí hořet kožich.

,,Mazej pryč, ještě se ti něco stane," hulákáme na něj s Olinou střídavě obě.

Nezbývá, než ho skutečné hnát o kus dál.

Uraženě se stěhuje do nedalekého lesíčka a na mírné vyvýšenině zaujímá strategickou pozici.

To by přece nešlo, aby někde hořelo bez něj.

Dělá to pořád, kdykoliv pálíme cokoliv, on musí být v první řadě.

Není to s ním jednoduché, ale pokaždé, když jde ven, kontroluji, zda nemá v kapse sirky.

Nemůžeme najít zapalovač!