Kam s tím?

Kam s tím ?

Kam s tím? What to do with it? Wohin damit? To přidávám pro případné zájemce překladatele, kteří se zajímají o enviromentalistiku v širším obsahu. Samozřejmě hned vysvětlím, co je to za obor. Velmi jednoduché a všude dostupné vysvětlení. Je to snaha pochopit proměny prostředí činností lidí s využitím znalostí chemie, fyziky, geografie, ekonomie. Jak s tím bojovat, abychom si zachovali čisté životní prostředí a nezničili si ho nenávratně.

Jedním z problémů je, kam s tím, co již nepotřebujeme a nepoužíváme a co se nám kolem nás hromadí a překáží. Připomeňme si slavný fejeton spisovatele Nerudy. Tehdy napsal – Kam s ním? Měl kliku, nakonec si slamník vzala mlíkařka pro podestýlku koze. S některými zbytečnostmi to tak jednoduché není.

Paní doktorce Chlupáčové postupně rostl doma v šatně problém. Podobný problém vzniká u každé ženy, zvláště u těch, které na sebe dbají a rády se podřizují aktuální módě. Problém je řešen různě. Přecpaná skříň se jednoho dne podrobí inventuře a s některými oděvy, kabáty, sukněmi se s těžkým srdcem rozloučí. Přitom vzpomíná, co v tomto svetříku zažila na Mallorce. Může ho darovat, prodat nebo vložit do kontejneru pro další využití.

Kdo by mohl ale potřebovat starý kožich?

Barevné kontejnery na sklo, papír a plasty zná pravděpodobně každý. Narazit na ně můžete téměř na každém rohu. Stejně tak téměř každý ví, že do modrého kontejneru patří papír, do zeleného sklo a do žlutého plasty. Méně známý je oranžový kontejner na nápojové kartóny, tedy krabice od mléka, vína nebo džusů. Na ten však nenarazíte tak často.

 I při třídění těchto základních odpadů platí pravidla, která každý nezná. Třídění přepokládá, že dotyčný rozezná sklo od pet lahve. Do kontejneru na sklo se například nevhazuje porcelán ani kovová víčka od lahví. Do plastů zase rozhodně nepatří novodurové trubky nebo obaly od nebezpečných chemikálií. A kontejner na papír není určený pro hygienické potřeby.

Paní doktorka Chlupáčová tak chytrou Anču, jakou měl Neruda, neznala, aby jí poradila, jak se zbavit staršího, ale stále na pohled pěkného kožichu z nutrie. Kožichu si tehdy považovala, protože to byl překvapivý dárek od manžela, koupený za jeho mimořádnou odměnu, kterou dostal od podniku za vyřešení a likvidaci průmyslové skládky.

Starý kožich visel již delší dobu ve skříni, a protože časem dostala další kožíšek bizamový, zůstala původní nutrie viset bez užitku. Často si říkala, kam s tím starým kožichem, nosit ho už nebudu, někomu by se mohl hodit, ještě by mohl nějakou potřebnou ženu zahřát a zkrášlit. Velmi ráda by se toho kožichu zbavila. Jako by chtěla odložit ty zašlé vzpomínky, které ji kožich připomínal, ale při pohledu do skříně se stále vracely a přetlačovaly se s veselejšími, svěžími událostmi v bizamu.

Podle jejího názoru už je kožich na dnešní dobu příliš objemný, těžký, zbytečně teplý. Při současných zimách je dokonce méně použitelný. Náročná je i jeho údržba, větrání a prohlížení, aby se do něj nedali moli. Uznává, že je užitečný jedině při dlouhém pobývání v zimě venku. Také se může osvědčit a rovněž na reprezentaci je vhodný.

Starostlivě se poptávala v práci, u příbuzných a známých, četla inzeráty a různé letáky. Kam s nenošeným kožichem? Sousedka Kropáčová jí řekla, že jí nepotěší, oni ho neprodali nikde. Dnes není už doba na kožichy, tak buď uskladnit na dalšich 20let a doufat, že zas budou v oblibě, nebo vyhodit.

V trafice ji Helenka řekla, že se taky obává, že éra kožichů už je nenávratně pryč. Dokonce prý mají doma dva kožichy a občas přemýšlí, že je nacpe do kontejneru na hadry.

Kolegyně v práci ji radila, aby to vzala ke schopné švadleně a nechala ze starého kožichu ušít vesty anebo udělat různé doplňky. Ty se prý dneska nosí a má tak dost slušnou šanci je potom prodat. Prodat klasický kožich dnes je dost těžké, zvlášť pokud si za to představuje tržní cenu.

Její sestra Helenka jí poradila, aby zkusila zavolat do Mink and Honey, jestli zrovna něco nehledají. Nehledali. Bylo jí uctivě řečeno, že nevykupuji staré kožichy, ale jen podle zájmu upravují a potom nabízí hotové unikátní kousky podle zakázky.

Také se podívala na AUKRO. Když viděla ty sloupce obrázků, udělalo se jí špatně. Bylo tam sto čtyřicet nabídek dámských kožichů od 250–35.000 Kč. Žádný velký zájem nebyl. Kdo by to kupoval. Bylo jí divné, že kdysi vlastnictví kožichu představovalo určitou příslušnost k movitějším, bohatším lidem. Teď takový předmět byl znakem ničení přírody, mučení a zabíjení zvířat. Ohrožování životního prostředí.

Jak to postupně vzniklo, našla při surfingu na internetu. Z širokého průzkumu agentury Focus, v roce 2017 na základě standartního dotazníkového šetření s více jak tisíci odpovědí se ukázalo, že většina občanů České republiky nesouhlasí s chovem a zabíjením kožešinových zvířat. Dokonce osmdesát pět procent dotázaných uvedlo, že si věci z pravých kožešin nikdy nekupuje.

Takhle se to má. Proti chovu a vybíjení kožešinových zvířat vytáhli do boje příznivci hnutí Svoboda zvířat. Na protestní akci se vyzbrojili nejen transparenty odsuzujícími výrobu pravých luxusních kožichů. Před kožešnictvím v Železné ulici v Praze 1 se dokonce nezdráhali veřejnosti předvést i ty nejkrvavější relikvie. Před výlohu položili například i rakev se staženou stříbrnou liškou. To s paní doktorkou přímo zatřáslo.

Co jí ještě více rozrušilo, byl článek o skupině Extinction Rebellion. Rebelie proti vyhynutí zvířat provedla blokádu ulice Vyskočilova v pražské Michli. Účelem akce bylo upozornit na probíhající klimatickou krizi. Krátkodobá přerušení provozu byla nepříjemná a sledovala hlavně upozornění na ohrožování životního prostředí.

Zrovna tak se seznámila se sociálním ekologickým hnutím Nesehnutí. Dobrovolníci povzbuzující lidi k zodpovědnosti k druhým a svými aktivitami chrání životní prostředí. Kampaň proti zabíjení zvířat kvůli kožichům zahájili ekologové v Brně. Akce nazvaná "Proti srsti" vyvrcholila demonstrací v Praze. Organizátor setkání z brněnského ekologického hnutí Nesehnutí soudí, že kožešinové farmy nemají v civilizované společnosti místo.

Z toho všeho viděla, že uplatnit nepoužívaný kožich podle představy dobrého prodeje a jeho užitečného využití je marnost. S myšlenkou o prodeji se rozloučila. Přece jen se dobrá duše, podobná Nerudově Anče, našla.

Když si postěžovala pošťačce Kropáčové, tak dostala radu. Kropáčová jí řekla, že poblíž náměstí stojí oranžová plechová bedna Potex na staré hadry a oděvy. Sama tam prý vtlačila kabát z maturitního setkání po třiceti letech, jen ho musela na několikrát přestřihnout. Moudře jí radila, aby to tam šoupla a bude mít po starosti. On se někdo o ten kožich určitě postará. Bylo rozhodnuto. Paní doktorka Chlupáčová se již nerozmýšlela.

Hned druhý den popadla kožich, požádala všechny ondatry za odpuštění a vydala se k náměstí. Oranžový kontejner stál u kraje chodníku a přímo vyzýval, aby byl naplněn zbytečnými oděvy k dalšímu využití. Zkusila tam kožich nacpat, ale dál nešel. Nejhorší bylo, že nešel ani zpátky. Cloumala pákou i s kožichem střídavě tam a zpět, ale ani se nehnul. Jen o něco málo posunula celý kontejner z chodníku.

Nezbylo nic jiného než tam kožich nechat, napůl venku, napůl uvnitř. Podivně vypadal visící levý rukáv přes okraj otvoru. Přihlížející hlídač parkoviště se nabídl, že ji s kožichem pomůže. Ještě s jedním řidičem se snažili kožich vtlačit do kontejneru. Nedařilo se. Dosáhli jen ohnutí páky vstupního otvoru a tím se kožich ještě více stiskl. Tím, jak tlačili kožich dovnitř, s mohutným povzbuzováním hej rup, posouvali kontejner z chodníku do vozovky a způsobili frontu aut, která nemohla projíždět. Nakonec stála i tramvaj. Zatlačili kontejner zpátky a pokrčili rameny. Více udělat nemohli.

Paní doktorce kožich nedal spát. Každý den se chodila dívat, jestli se někomu podařilo s kožichem hnout, ale marně. Po čtrnácti dnech přijelo sběrné auto Potexu a řidiči se po krátkém boji podařilo kožich dostat ven. Starší paní, která jeho boji a úsilí přihlížela, se kožich velmi líbil. Když ho tedy tolik obdivovala projevil řidič dobrou vůli a kožich trochu načechral a pomohl ho paní obléknout. Byl jí akorát. Vděčně poděkovala a řidič si oddechl, protože sám pochyboval, jestli by byl pochválen za přivezení kožichu do sběrného střediska.

Z počátku nevyřešitelná situace s nutrií, podobající se Nerudovskému slamníku, byla tímto šlechetným činem řidiče přijatelně vyřízena. Blížilo se podzimní období s chladným, nevlídným počasím a starší důchodkyně se nemusí bát zimy při svých pochůzkách a nákupech.

Můžeme jít trochu dál za toto vyprávění? Nepodobá se totiž náš vlastní život tomu starému slamníku? Nebo třeba tomu obnošenému kožichu? Kolikrát také nevíme, kam s ním. Rádi bychom se ho zbavili, toho starého, proleženého a propoceného života, a začali nanovo. Život tak jednoduché řešení nenabízí. Naše minulost, náš dosavadní život, se nám neustále vrací a nechat jej jen tak někde ležet, nebo zastrčit, nemůžeme. To je, prosím, situace ryze existencionalistická.

Mlíkařka pak není nikým jiným než zachránkyní, v jejímž náručí nakonec náš život spočine a skončí, stejně jako skončil Nerudův fejeton a problém paní doktorky Chlupaté. Zůstává zde jen interpretace duchovního rozměru, nad kterým se můžeme blahovolně usmívat.