Mámin fíkus

         Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna já budu mít doma mámin fíkus. 

        Když jsem ještě bydlel doma, tak jsem ty je její kytky upřímně nesnášel. Především proto, že jsem je musel dost často zalévat. Nadával jsem jim za to a máma mi na to říkala, ať je nechám na pokoji, že to slyší a pak je láskyplně ošetřovala a vykládala jim, že jsem blbej. To jsem zase slyšel já.

        Povídala si s nimi dost často a byl to další důvod proč se jim všem posmívat. Vždycky jenom mávla rukou a zopakovala, že jsem blbej.

        Měla je ráda všechny, ale fíkus, mámin fíkus, který celé roky stál v obýváku u okna, tak ten měl výsadní postavení. To byl miláček, o kterého se starala nejláskyplněji. A on její péčí rostl a bujel. Jak ho jednou odsud dostaneme? Ptal jsem se sám sebe a představoval si, jak se jednou nebude do obýváku vejít a jeho větve začnou prorůstat skrz beton paneláku, drolit ho a rozpraskávat a přes zdi až do nebes bude své prsty prosebně vztahovat možná až ke hvězdám. A potom na něj budou usedat holubi a kapky vod po dešti pozvolna budou kapat k nám do obýváku, který se postupně promění v deštný prales. Chodil jsem pod fíkusem a kapalo mi na nos. To zase jednou máma mlžila. Po listech rozprašovala vodu, sem tam utrhla žloutnoucí lístek a povídala mu jak je za okny hezky a co všechno ten den prožila v práci. Pozoroval jsem jí, otíral si vodu z vlasů a věděl jsem, že to myslí vážně. 

        Fíkus se stal jakýmsi neměnným bodem domova. Stál na stejném místě a rostl, já už dávno opustil domov a máma si mohla fíkusu stěžovat na vše, co jsem jí provedl, i na to co jsem jí neprovedl. Stárla, kůže ji povadala, bolela jí kolena, byla sama, protože chtěla a byla sama a smutná z toho. Všechna ta tíha mámina života pozvolna pronikala do fíkusu. I on se měnil. Seděl na něm veliký motýl, kterého pro mámu, svojí babičku udělal Vojta, motýl měl namalovaná křídla vodovkami a každé mlžení ho rozpíjelo do nekonečna. Fíkus stromovatěl, jeho kůra rohovatěla a praskala, jednou za čas rozkvetl, ale ne moc často, obdarovával mámu jen velice střídmě.

        Pamatuji, jak jsme mámu s Vojtou navštívili. Po celém bytě jsme jí nemohli najít. Obývák byl již z poloviny zarostlý máminým fíkusem, občas se zazdálo, že se z jeho útrob ozvalo zahoukání, mumlání, či řev lité šelmy. Měli jsme trochu strach. Najednou máma z fíkusu vystoupila, v pravé ruce rozprašovač v levé žloutnoucí otrhané listy; bylo obtížné rozlišit, co je máma a co fíkus, tak oba dva stávali se tím druhým. Co jsou ruce a co jsou větve? Co jsou listy a co zase dechy živého?

        To bylo naposledy, co jsem mámu viděl živou. O pár dní později jsme ji našli mrtvou. Seděla na záchodě, u nohou pár popadaných žloutnoucích listů a v ruce měla rozprašovač, tentokrát nemlžila. "Alespoň umřela na svém oblíbeném místě." Řekl Vojta, smál se a plakal a já věděl, že to myslí vážně.

        S bráchou jsme vyklízeli byt, každý si odvezl pár věcí, které si chtěl nechat na památku, ostatní jsme vyhodili, až nakonec byl byt prázdný. Krom toho mámina fíkusu. "Co s ním?" Zeptal se brácha. Nikdy jsem nebyl žádný milovník kytek, ale fíkusu mi bylo líto. Nakonec jsem se rozhodl, že si ho vezmu. Odvážili jsme se a vstoupili do něj, abychom ho trochu prořezali. Jenom motýla jsme nemohli najít. Kde je ta duše? Nakonec jsme jej dali do auta a odvezli ke mně domů. Dostal místo v obýváku hned vedle hodin od babičky v rohu pokoje. Bylo to tak padesát na padesát zda tu změnu místa přežije. Přeci jen fíkus je dost choulostivý. Poctivě jsme jej s Vojtou zalévali, žloutnoucí listy otrhávali, přesto to vypadalo, že fíkus nepřežije. Většina listů zežloutlá a větve měl svěšené dolů jako smuteční vrba.

        Jednou jsem nemohl spát. Poslouchal jsem odbíjení hodin od babičky, okny svítil úplněk. Jakoby hrála tichá hudba, pomale, napínavé; jen jeden jediný tón, který předznamenává nádech.  Vstal jsem a šel jsem se projít po nočním bytě. Podlaha skřípala, hodiny tikaly. Koukal jsem na fíkus. Svěšené větve jako velká mámina sukeň - ta modrá. Přistoupil jsem blíž a pozoroval temnotu fíkusu, která se skrývala za větvemi a listy. Jako bych na okamžik zahlédl žluté oči, které na mě zamrkaly. Vrhl jsem se za nimi a vkročil do zelené tmy. Kráčel jsem skrze listy a větve, překračoval blouďavé kořeny, občas se okolo mě ozvalo zahoukání, či tlumený šepot. Párkrát jsem se otočil za sebe, abych se ubezpečil, že ještě vidím okno od firmy Eurydika a v něm úplněk. "Pořád jsem se neztratil," řekl jsem polohlasem a okolo to zahučelo. Podivil jsem se, "co se to děje?" Řekl jsem opět polohlasem a opět to ve fíkusu zahučelo. 

        "Takhle si to přeješ?" A tón před nádechem hlasitě tichý se vzedmul, na okamžik, jenom na okamžik.

        "Tohle je ano?" A tón se zopakoval. A tak jsem tedy mluvil a tón souhlasil. Větve se zvedaly a listy zelenaly. Občas šlo zahlédnout v temnotě, jakoby někdo proběhl, někdo kdo ke zvládnutí tíhy života musí takto běhat mezi větvemi a listy. A netrvalo dlouho a já si povídal. Povídal jsem si s fíkusem a on mi odpovídal. Odpovídal to, co slyšel, to co mohl mi říct a někdy mlčel, když měla odpověď zůstat skryta, alespoň prozatím. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že s fíkusem mluvím jako máma.

        Kdepak asi je ten motýl, pomyslel jsem. Fr-fr-frrr! Jako poslední odpověď mi na ruku přilétl právě on s křídly od vodovek, už dlouho nerozpitými.

        "Tady si?!" Zvolal jsem radostně. Ale to už jsem se vracel zpět. V ruce jsem držel motýla, a když jsem z fíkusu vylezl, mohl jsem jej připnout zpátky na větev, tam kde býval. Větve byly vzpřímené a lístky zežloutlé jen tu a tam, jako zázrakem a také náhle.   

        Fíkus přežil. Netrvalo dlouho a začal se zase rozrůstat. Listy se pomalu obtáčely okolo hodin od babičky, větvemi šahal ke stropu, tam kde si zhruba představuji souhvězdí Filemóna a Baucis. A já okolo něho chodil a mlžil!

        Povídal jsem si s ním a Vojta to z křesla pozoroval a smál se mi a já zase jemu, protože vím, že jednou si bude s fíkusem povídat i on. Ostatně i fíkus si povídá! Se mnou a s Vojtou, ten to teda ještě neví, s babiččinými hodinami a ty mu svým odbíjením odpovídají a i se souhvězdím Filemóna a Baucis. A já mlžím a čekám a věřím, že mámin fíkus jednoho dne rozkvete a i mne obdaruje.