20. Pura Vida

20. Pura Vida

Jak můžeme vidět na mapách, Kostarika není nikterak rozlehlou zemí. Vzdušnou čarou je to do všech jejích koutů směšně blízko a tak si člověk doma naivně plánuje, že v pohodě stihne během čtrnácti dní navštívit všech osmadvacet národních parků a většinu pláží na obou pobřežích. Ovšem když si pak ověří na vlastní oči georeliéf krajiny a na vlastní zadek stav silnic, je na místě nucen plán takřka homeopaticky naředit. Není tedy divu, že celou dovolenou kotvíme prakticky na jednom místě. Ani nevím, jestli není rouháním, psát o Kostarice, jako takové, když jsem procestoval pouze její malou část. Navíc většinou v noci. Vlastně jsem viděl a zažil toliko nepatrný kousek poloostrova Nicoya. To je, jako když chcete psát knihu o krásách Prahy, a byli jste jenom v Nuslích. 

Naštěstí tuto končinu v jednom kuse navštěvují věhlasní fotografové z celého světa a za pomoci štábů asistentů, průvodců a znalců místního prostředí vyhledávají poslední panensky netknutá zákoutí přírody, kde s vynaložením nezměrné trpělivosti a osobní statečnosti ve skrytu čekají dlouhé dny až týdny na ten správný snímek. Obdivuji ony vzácné, charakterní lidi pevných zásad, vytrvale odolávající pohodlí civilizace. A vůbec jim nemám za zlé, že se pak na všechny strany vychloubají kýčovitě nádhernými fotografiemi endemických rostlin a chráněných živočichů, protože i já můžu konečně vidět, co všechno prchá před početnou skupinou bodrých Moraváků, kteří se v přírodě pohybují s neomalenou hlučností a zajímají je především turistické super atrakce, koupání, masáže, jídlo, pití a nákupy suvenýrů. Ale každému jeho Poděbrady, že. Nakonec ani rodilí Kostaričané, kteří dokážou žít v chatrči z vlnitého plechu a přitom se usmívat, nerozdělují savce, plazy, ryby a ptáky na běžné a vzácné, ale na jedlé a nejedlé. Z dramatického poklesu stavu zvěře nelze tedy alibisticky vinit pouze globální oteplování, jev El Niño, kyselé deště a přebujelý turistický ruch. Nakonec člověku nezbude, než si zvyknout na rýži a fazole, kterým vyhynutí zatím nehrozí.

A jak už to v příbězích ze života bývá, sotva jsme si zvykli, dovolená končí. Poslední snídaně, poslední koupání, poslední drink u baru, poslední skupinové foto v hotelové recepci a poslední čekání na odvoz. Po příjezdu autokaru jsme příjemně překvapeni jeho exteriérem. Značná kreativita v instalaci dodatečných světel, barevných ledek, blikajících nápisů a zářivých neonů je zavedeným kostarickým zvykem, takže na silnici občas nevíte, jestli proti vám jede kamion, vánoční stromeček nebo lunapark. Tento vůz však vypadá úplně normálně, civilně, bez tuningu. Nadšení nás poněkud opouští při seznámení s interiérem. Vůbec nejhorší je ale technický stav a jízdní vlastnosti vozidla. Už krátce po startu zkušení řidiči a pasažéři s hudebním sluchem prožívají muka. Amatérsky rozkuchaná palubní deska a svépomocně nainstalovaný mechanismus jakéhosi přídavného řazení také nebudí přílišnou důvěru. 

Opouštíme pompézní, vlajkami zdobenou, širokou, bezchybně vyasfaltovanou příjezdovou cestu k hotelu a zatáčíme na obyčejnou státní silnici, což je ve skutečnosti polní cesta plná děr, kterou může projet rychle jenom blázen s terénním autem z půjčovny, pokud má silné nervy a dobrou pojistku. Stav některých cest člověka přivádí k myšlence, že kostarická vláda při rušení armády zapomněla na tankovou divizi. Už po několika minutách jízdy, když míjíme nástupní terminál malého hotelového letiště, někteří bázlivější pasažéři začínají proklínat svoji hamižnost. Kdyby za nějakých sto dolarů letěli Cessnou společnosti Sansa Airlines, po půl hodině klidného letu by vystoupili na mezinárodním aeroportu v San José, kde mohli marnit uspořený čas nákupem suvenýrů, opíjením se v baru a vymýšlením posměšků pro chudáky, kteří až za pět hodin po nich přikodrcají rozhrkanou kraksnou. 

Pan řidič provádí s vymláceným motorem hotové divy. Aby zvládl další úsek stoupání, za zlověstného rachotu převodové skříně řadí oběma pákami obouruč, přičemž jednou pravděpodobně nastavuje rychlostní rozsah želva – zajíc, druhou pak obvyklé převodové stupně. Při klesání se stroj zase umí rozparádit tak, že je mu tachometr malý, navzdory tomu, že se z jeho útrob dere žalostné kvílení, chrčení, skřípání, syčení, vrčení a pískání, jak šofér celou vahou své osobnosti stojí na pedálu brzdy. Zvuky, jež zprvu naháněly hrůzu, nám po několika hodinách jízdy přijdou přirozené, neškodné, skoro jako by svědčily o dobrém zdraví dopravního prostředku. 

Kostarické silnice jsou splněným snem milovníků rodea, pouťových atrakcí a sadistických hororů v jednom. Míra škodolibosti kostarických silničářů je bezbřehá. V duchu prosím o odpuštění všechny české silničáře a beru zpět vulgární nadávky, kterými jsem je častoval. Například neoznačený retardér vám nepochybně dokáže zpříjemnit den, zvláště v okamžiku, kdy máte plné ruce práce při prudkém nájezdu na úzký most. Cesta totiž obvykle vede souběžně s říčkou a těsně před mostem zatáčí do pravého úhlu. Mosty jsou navíc vždy jen o málo širší, než autobus. Ani dva protijedoucí cyklisté by se nevyhnuli. Kostaričané jezdí ve srovnání s tím, s čím se denně setkáte u nás, slušně, jen jsou někdy netrpěliví. Na kruhových objezdech třeba úplně normálně odbočují doleva. U semaforů zase běžně pobíhají prodejci různých cetek a vnucují své zboží cestujícím, dokud nezasvítí zelená. Každé auto musí mít kvalitní brzdy a dobré stěrače. Oboje pro případ, že nezvaný obchodník neuskočí včas. 

Cesta plná šutrů, děr, výmolů a retardérů najednou končí a my se ocitáme na dálnici. Začátek dálnice poznáte podle závory a budky, ve které sedí slečna s nataženou dlaní. Popravdě je to spíše jen taková lepší silnice s vyšší povolenou rychlostí, které stejně nikdy nedosáhnete. Všude se stále pracuje. Ještě jí chybí hodně k dokonalosti naší D1. Odhadem tak tři až deset let.

Čtyřicet kilometrů zůstává za námi a před námi se otevírá náruč přístavu Paquera. Autokar zanecháváme v útrobách trajektu a usazujeme se na vzdušné a slunné horní palubě. Lodní šrouby se roztáčejí na plný výkon, my si u lodního baru užíváme hodinový přejezd zálivu Nicoya a libujeme si, jak jsme ušetřili sto padesát kilometrů jízdy po hrbatých vozovkách.

V městě Puntarenas se nezdržujeme, anžto nás čeká oběd ve stylové restauraci. Ano, tušíte správně, v restauraci spojené s velkým suvenýrovým obchodem a to znamená další zdržení, tentokrát plánované. Areál kolem parkoviště tvoří několik objektů. My nejprve míříme do jídelny. Za sklem pultu je vystavena řada várnic s nabízenými pokrmy. Bereme si talíře a ukazujeme prstem na to čin ono, zatímco servírka nabírá, přihazuje, polévá omáčkami, kroutí hlavou, zdvihá obočí a potutelně se usmívá. Pokladní na konci pultu pak zkušeným okem okoukne váš talíř a řekne cifru. Pak vám ji i napíše, protože nemůžete uvěřit svým uším.

„Podívejme, obyčejný bufet, a jídlo mají jako v michelinské restauraci. Ne, že by bylo tak chutné, ale cena odpovídá nejméně třem hvězdičkám,“ kroutíte hlavou pro změnu zase vy. 

Co naplat, tato křesťanská země je nekřesťansky drahá. Ne nadarmo bývá nazývána Švýcarskem Střední Ameriky. Ano, cenami odpovídá Švýcarsku, ale vším ostatním se blíží spíše, ať stále nekřivdím Slovákům, například Rumunsku. Ještě procházíme rozlehlý obchod se suvenýry, je to přece poslední den a tak nazrál čas utratit poslední colóny, že, vsedáme do burácejícího autobusu a po několika hodinách, když skrz zaprášená okna prosvítá malebný západ slunce, přijíždíme k letišti Juan Santamaría na předměstí metropole San José. 

Průvodce Jakub pasažéry pro jistotu přepočítává a s neskrývanou úlevou se loučí slovy: „Přátelé, kdo chcete strávit příští dovolenou aktivně, mimo vyšlapané turistické chodníčky, zažít něco skutečně autentického, seznámit se s opravdovými Indiány, popít piva z kvašené kukuřice, pojíst něco pečených morčat, přijeďte za mnou do Peru! Ale radši už ne všichni najednou.“

Nás čeká ještě nějakých devět tisíc kilometrů přes oceán, přestup v hlavním městě rohlíčků, salátu a šlehačky, a pak už přistání v matičce naší stověžaté. V letadle se omotávám dekou, uši ucpávám sluchátky, ale nic si do nich nepouštím. Před usnutím mám poslední tři přání: Aby zaměstnanci Air France na letišti Charlese de Gaulla nestávkovali, aby na pražském Letišti Václava Havla nebyla sněhová kalamita a aby ve Fresh Corneru na čerpací stanici MOL ve Vyškově měli horkou dršťkovou polévku.

Pura Vida, amigos.