Žena, moře a Mary - Medvídek IX.

Medvídek

(srpen 2005)

IX.

Seděla na okraji kry a krátila si čekání pokřikováním na narvaly, proplouvajícími kousek o ní. Ze zkušeností s delfíny a kosatkami věděla, že ji slyší. Přesto žádný nereagoval.

„Asi ovládaj jen grónštinu,“ usoudila po chvíli a netrpělivě pohlédla na hodinky. Půlhodina od Čočkova odjezdu již minula.

Potom se ve stejném okamžiku udály dvě věci. Narvalové zamířili na druhou stranu volné hladiny a běloskvoucí sněhovou pokrývku překryl stín. Při pohledu na oblohu zjistila, že nenápadná šmouha nejen ztmavla, ale zakryla polovinu do té doby modré oblohy.

„To je nadělení,“ vyhrkla a stiskla tlačítko mikrofonu vysílačky, „haló, může mi někdo říct, co se děje? Přepínám.“

Pustila knoflík, ale odpověď žádná. Ani na druhý pokus neuspěla. Přetočila volič frekvencí, vrátila ho do původní polohy, a opět zkusila volat. Nic. Až pohled na ukazatel stavu baterie vysvětlil vše.

„Nejdřív kamera, teď klekne vysílačka a obloha vypadá na pořádnou nadílku,“ uchýlila se k samomluvě, což často praktikovala v situacích vybočujících z normálu. Sundala sluneční brýle, které byly k nepotřebě, a pohlédla na pláň, zda zahlédne přijíždějící skútr. Místo něho uviděla blížící se bílou stěnu. Vločky dopadly dřív, než došla ke stanu. Naházela dovnitř věci a zalezla také.

Zůstala v bílé pustině bez šance zavolat o pomoc, ale v relativním bezpečí stanu. Větší starost jí působil Čočka. Podle rychlosti, s jakou chumelenice přišla, možná nestihl dojet do tábora a zabloudil. Nebo se rozhodl k návratu, což by s největší pravděpodobností dopadlo stejně. Myšlenky na přítele ji rozplakaly. Nad děsivými představami nakonec zvítězila příroda. Po náročném dopoledni upadla do spánku plného ošklivých snů.

Čočka dorazil do tábora v okamžiku, kdy z ledoborce přišlo hlášení o blížící se sněhové nadílce, které nejsou na sever od Grónska neobvyklé. Upozornění bylo zbytečné, pohled k jihu řekl vše.

„Kde je Prcek?“ vyjel Ichtyl, sotva Čočka slezl ze skútru.

„Jedu pro baterku do kamery, náhradní asi cestou praskla. Prcek…“ zarazil se uprostřed věty, když sundal sluneční brýle, a ukázal na mračna, která právě zakryla slunce, „co to je?“

„Sněhová bouře. Podle Svalbardu postupuje rychle, ale tady to prej není nic výjimečnýho. Shodí trochu sněhu a někdy rozláme led. Máme zůstat ve stanech, než se přežene. Ptal jsem se, kde je Prcek.“

„Musím hned zpátky,“ vykřikl Čočka a znovu naskočil na skútr.

„Nikam nepojedeš,“ chytil ho Ichtyl za bundu, „nestihneš to a ve vánici zabloudíš.“

Čočka trhl rukou, ale doktor držel pevně: „Je tam sama.“

„Nikam, Prcek to zvládne. Proč si jezdil až sem a nevrátil se dřív? Muselo ti bejt jasný, že z takových mraků něco spadne.“

„Tmavě modrá obloha a mraky vypadaj přes brejle stejně. Varoval jsi ji aspoň vysílačkou?“

„Volám už dvacet minut, ale marně. Buďto má vysílačku vypnutou nebo ji někam zahrabala.“

„Ichtyle, mám o ní hroznej strach, pust mě.“

„Ne!!!“ zaznělo rezolutně. „Přikrej skútr a zalez do stanu. Až se to přežene požádám Svalbard, aby pro Prcka poslali vrtulník.“

Probudila se s pocitem nedostatku vzduchu. Zarazila ji tma a důvod pochopila při pohledu k vrchlíku stanu, kterým slabě pronikalo trochu světla. Našmátrala zip uzavírající vchod. Sice za to zaplatila hromádkou sněhu, ale uvolnila otvor, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Několikrát zhluboka vdechla, než uvolnila vstupní otvor a vyházela sníh. Nestála o loužičku, co by zbyla po roztátí.

Jemně, ale hustě sněžilo a viditelnost klesla na sto metrů. Podle odhadu přinesly mraky dvaceticentimetrový příděl prašanu. První pohled po opuštění stanu vyvolal v Prckovi šok. Nevěřícně zírala na hradbu vyvrásněných ker v místech, kde byla volná hladina. Místy dosahovala výše dobrých šesti metrů. Provedla čelem vzad a šok přešel do stavu beznaděje. Místo souvislé pláně, byla voda, začínající dvacet metrů za stanem. Spala tak tvrdě, že neslyšela praskání ledu.

Vytáhla z kapsy kompas v naivní naději, že došlo k otočení kry, na které tábořili, o sto osmdesát stupňů. Samozřejmě nedošlo. Střelka neúprosně ukazovala sever k ledovému valu. Cesta k jihu, k táboru a kotvišti Svalbardu, byla přerušená.

„To je fakt průser,“ zkonstatovala nahlas, „co budu dělat?“

Zůstat trčet na některém z ostrůvků tropického nebo mírného pásma, nelámala by si s tím hlavu. Tam by přežila dlouho, ale netušila, co si počne v bílé pustině. Mimo svačiny jiné potraviny sebou nevzali, protože počítali s návratem ještě odpoledne. Chvíli se opět zaobírala myšlenkami na Čočku, než ji rozklepala zima. Mraky zastiňující slunko zřejmě způsobily pokles teploty až pod nulu.

„Tak tohle nepůjde, musím něco dělat nebo ze mě bude zmrzlej sněhulák,“ vypudila pro tuto chvíli přítele z hlavy, a rozhodla se odstranit nános sněhu z povrchu stanu.

Díky tomu, že nefoukalo, působilo obydlí jako iglú. Jen červená šošolka na vrcholku prozrazovala, co se pod sněhem skrývá. Laminátové pruty konstrukce byly upravena pro arktické podmínky, ale netušila, jakou váhu usnesou. Při příjezdu sundali ze skútru hliníkové boční vaky s výbavou. V jednom byla skládací lopatka, která se nyní stala velice prospěšným pomocníkem. Během deseti minut byla s prací hotová a rozhodla se zjistit, co skrývá ledový val.

Hezký nápad s drobnou vadou. Z dálky vypadal jako homogenní hradba, kterou bude snadné zdolat. Na úpatí pochopila svůj omyl. Porůznu naskládané kry s ostrými hranami, co by daly zabrat i horolezci, ale nebyla zvyklá se vzdávat.

Po čtvrt hodině stála na vrcholu. Nutno podotknout, že zbytečné námahy. Žádný zázrak se nekonal. Kam jí jemné sněžení dovolilo dohlédnout, nebylo nic než bílá placka. S povzdechem chtěla slézt, když o kus dál něco zahlédla. Přes složitou situaci zvítězila zvědavost. Sešplhala na druhou stranu valu a zamířila podivnost prozkoumat. Po pár krocích zůstala stát jako zkamenělá.

„Panebože, zač mě ještě trestáš, co jsem udělala tak strašnýho? To nestačí, že tu trčím úplně sama?“ šeptala neschopná pohybu, když rozeznala v ležící hromadě ledního medvěda.

- pokračování -