Žena, moře a Mary - Medvídek XII.

Medvídek

(srpen 2005)

XII.

Chvíli hleděla přes vodní pláň, kterou již z poloviny osvětlovalo slunce. Musí se vrátit ke stanu. I když je hodně otužilá, dlouhé sezení na sněhu může odstonat. Také tam nechala sluneční brýle a pořídit si ke všemu sněžnou slepotu by mohlo dopadnout špatně.

Pokus o odsunutí, během něhož rukou podpírala medvídkovi tlapky s hlavou, vyšel bez probuzení. Chrněl dál, i když ho vzala do náruče a odnášela do stanu, kde se jen trochu zavrtěl při uložení do spacáku. Ty jsi mi pěkná šelma, smála se v duchu, máš mít lehký spaní, ale místo toho chrápeš jak o půlnoci.

Ukládala do bedýnek věci, které nechala roztahané při hledání udičky, když pojednou zpozorněla. Měla pocit, že zaslechla vzdálený zvuk, který do bílé pustiny nepatřil. Vylezla ze stanu a nasadila brýle, neboť hranice slunečního dorazila světla už k ní. Zkoumala obzor, pátrajíc po zdroji, který po chvilce skutečně objevila. Daleko na západě zahlédla malou tečku, mířící z jihu na sever.

„Hledaj mě,“ vyhrkla nadšeně, ale hned zvadla, „jenže jinde.“

Do této chvíle jí nedošlo, že po rozlámání ledových polí mohou mořské proudy zanést kru se stanem tak daleko. Věděla o vlivu větru nebo rotace Země na jejich věčné putování, ale zarazila ji rychlost.

Vrtulník zmizel pod pásem mračen, ale po chvíli ho uviděla znovu. Tentokrát mířil k jihu, a vsadila by krk, že byl blíž. Také hluk zesílil. Při další otáčce bylo jasné, že po někom nebo něčem pátrá. Pokud nezmizel ve vánici ještě někdo, může být cílem ona.

Vrátila se do stanu a znovu přehrabala bedýnku, ve které předtím narazila na signální pistoli. Nikdy z něčeho takového nestřílela, ale dnes na tom může záviset život. V pouzdru byly ještě dvě zelené a dvě červené světlice. Po chvíli zkoumání mechanizmu pistoli otevřela a vložila nábojnici. Zbylé strčila do kapsy. Helikoptéra mezitím dokončila další obrátku, a i hluk zesílil. Přemýšlela, zda již nemá raketku použít, ale usoudila, že raději počká, až bude ještě blíž.

Vrtulník dokončil další dvě obrátky, když ji z pozorování vyrušil zoufalý nářek medvíděte, které vyrazilo ze stanu. Doběhlo k Prckovi, postavilo se na zadní a předními objalo její nohu. I přes několik vrstev oblečení cítila, jak se chvěje. Sedla si, aby mohlo vlézt na klín. Jenomže ani to vystrašenému mláděti nestačilo. Pro jistotu zavrtalo hlavu pod bundu ve snaze uniknout zvukům přicházejícím z oblohy.

„Tak se už neboj,“ konejšila ho jako malé děcko, „to jsou jen pánové, co nám přiletěli na pomoc. Uvidíš, že jsou moc hodný.“

Při další obrátce helikoptéry se rozhodla vystřelit. Namířila a po malém váhání stiskla spoušť. Raketka explodovala za vrtulníkem v dráze letu. Udivilo ji, že kromě celkem malé rány při výstřelu, mohla sledovat i dráhu letu. Horší bylo, že posádka nereagovala.

„Kam čumíte,“ vykřikla vztekle, ale potom jí došlo, že díky místu výbuchu a nízko položenému slunci nemuseli nic vidět. Nabila znovu a zamířila do předpokládané dráhy letu.

„To ne!“ vydechla vyděšeně, když sledovala, jak se k sobě světlice a vrtulník nezadržitelně přibližují. Nedokázala odhadnout, zda dosáhla výšky, v níž měla splnit poslání nebo ji k výbuchu přivedl střet s listy vrtule. V jednom okamžiku zahalila helikoptéru červená záře a ve druhém viděla, jak klesá v dlouhé spirále k zemi.

„Panebože,“ vyjekla, „já ji sestřelila.“

- pokračování -