Žena, moře a Mary - Medvídek XIV.

Medvídek

(srpen 2005)

XIV.

Než obešla podstavec s kanónem, uslyšela klapot drápů. Medvídek se k ní vrhl, stoupl si na zadní a předními jí objal nohu. Vsadila by krk, že měl v očičkách výraz zoufalství, jaký Arktida ještě nepoznala. V patách za ním dorazil Zrzoun.

„Vypadá neohrabaně, ale je pěkně mrštnej,“ stěžoval si, „na okamžik jsem povolil a byl pryč.“

Zvedla medvídka do náruče, kde se snažil najít nějaký otvor ve svetru, kam by schoval čumáček. Když žádný nenašel, vydrápal se alespoň výš, kde ukryl hlavu v záplavě vlasů. Tam si spokojeně pobrukoval.

„Tak na to zapomeň,“ domlouvala nešťastníkovi, zatímco mířila zpět na příď, „chápu, že je ti smutno po mámě, ale já nejsem tvá máma a nemůžu bejt s tebou pořád. Tohle zrzavý lamželezo vypadá jako protiva, ale dušičku má hodňoučkou. Uvidíš, budete kamarádi.“

Několik metrů od bundy naznačila Zrzounovi, aby zůstal stát. Položila medvídka na palubu a přikryla ho. Chvilku se nic nedělo. Potom opatrně vykoukl čumáček následovaný hlavičkou.

„Zalez!“ křikla a medvídek se schoval. „Tohle je tvůj pelíšek.“

„Tady by se rybařilo,“ hlásil Čočka, který se vracel s rybami v kbelíku, „nahodíš, táhneš, nahodíš, táhneš. Co vyvádíte?“

„Mladej nechce nechat mámu odejít,“ ušklíbl se Zrzoun.

Méďa se zřejmě cítil pod bundou načichlou známým pachem v bezpečí, a tak opět opatrně vystrčil hlavu, aby zjistil, komu patří nový hlas. Sotva však nasál, vystřelil ke kýblu s rybami. Hlad je nejen dobrým kuchařem, ale asi i lékem na strach. Byl rychlý, jenomže jeho záměr postřehla včas. Na poslední chvíli popadla nádobu a zvedla do výšky.

„Čočko, prosím Tě, připrav taky něco do mýho žaludku,“ pověřila kolegu dalším úkolem. „Skamarádím malýho nenažrance s tím velkým, vlezu pod sprchu a za půl hodiny jsem v jídelně.“

Kameraman opět zmizel, tentokrát, aby se postaral o žaludek kolegyně, která podala Zrzounovi rybu z kbelíku: „Dřepni si na zem a nabídni mu ji.“

Teď měl mrňous problém. Když vyrazil za potravou, stála nádoba na palubě. Nyní držel rybu obr, připomínající velikostí samce medvěda. Nerozhodně přeskakoval pohledem z ženy na potápěče a po chvilce s bojácným kňučením popošel. Nakonec zvítězil hlad. Vytrhl Zrzounovi rybu z ruky a s kořistí zmizel pod bundu. Netrvalo dlouho, když z úkrytu opět vykoukl pátrající čumáček. Pro další příděl si již došel bez obav a stejně tak i pro třetí rybu. Také s nimi se vrátil do bezpečí skrýše. Tentokrát však skončilo natřásání látky doprovázené hlasitým mlaskáním podezřele brzy.

„Netušíš, co dělá?“ zeptal se Zrzoun, když klid trval dlouho.

Místo odpovědi přistoupila potichu k bundě a opatrně ji nazvedla. Pohled u obou vyvolal záchvat smíchu. Medvídek držel v packách ocas ryby, její hlavu svíral v čelistích a spal.

„Prosím Tě,“ požádala kolegu, „počkej, než vojáci udělaj ohrádku a dohlídni, aby ho nevzbudili. Já se jdu konečně osprchovat a najíst.“

„Jasně,“ slíbil, „ale doufal jsem, že mi řekneš, co se dělo na ledu.“

„Zrzounku, někdy jindy,“ odbyla ho a zamířila ke kajutám.

„Takže jako vždycky,“ brumlal nespokojeně, „neřekne nic.“

Pod pojmem sprcha si nelze představit luxusní zařízení. Úzká místnost s rourami u stropu, z nichž vedou další trubky zakončené kropítkem. Žádné zástěny ani boxy. Kromě kohoutků byly jediným doplňkem poličky na odložení mýdla a věšáčky na ručníky.

Po příchodu zjistila, že kromě jednoho místa jsou ostatní obsazené námořníky, kterým zřejmě skončila směna. S jejich přítomností si nelámala hlavu. Župan pověsila na věšák u dveří a zabrala poslední volnou sprchu. Když po vymytí šampónu z vlasů otevřela oči, byla v místnosti sama. Důvod zjistila při odchodu. Vojáci přešlapovali v loužičkách vody na chodbě, s ručníky kolem boků.

„Co tu blbnete?“ zůstala udiveně stát ve dveřích.

„Nehodí se být ve sprše s nahou ženou,“ dostala vysvětlení.

„To je hezký,“ okomentovala pro sebe tiše, i když se stejně pro jistotu uchýlila ke své mateřštině, „vojáci a bojej se nahatý ženský. Co by asi dělali, kdyby narazili na nepřítele.“

- pokračování -