Žena, moře a Mary - Pobřeží koster I.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

I.

Po třech dnech, kdy Mary trčela u mola v Namibijském Luderitzu, dorazilo z hlavního města Windhoeku povolení ke vstupu na území národního parku. Cíl cesty ležel osm set padesát kilometrů severně, a nikomu nebylo jasné, proč museli čekat zde, když během plavby budou míjet pobřežní města Walvisbaai a Swakopmund. Jenomže pochopit myšlenkové pochody černošských úředníků ve vnitrozemí, je zcela mimo schopnosti obyčejných námořníků.

Nejhůř nesla čekání mladá žena. Před půl druhým rokem zde zažila ošklivou příhodu, kdy se ji snažil agent Interpolu obvinit z pašování diamantů. Jako jediná z posádky neopustila v přístavu loď. Na můstek vyšla, až když Mary zvedla kotvy.

„Jsem rád, že jsi naživu,“ přivítal ji šéf, „vystřídáš mě u kormidla.“

 „Najednou nevadí, že nemám kormidelnický zkoušky?“

„Nebrblej. Na patent musíš mít potvrzenou praxi.“

„No jo,“ odbyla ho, a pustila se do studování námořní mapy.

O šest hodin později stiskla tlačítko interkomu do Plešounovy kajuty a zařvala, co jí hlasivky stačily: „Kormidelník okamžitě na můstek!“

„Co se děje?“ vyhrkl Plešoun, když o minutu později rozrazil dveře.

„Konec lehára, kamarádíčku, makat budeš,“ oznámila a rozesmála se při pohledu na kolegu, který dorazil bos, ve slipech s trikem naruby.

„Holka pitomá, takhle mě vyděsit!“ mračil se, „udělej mi kýbl kafe, a mazej do postele.“

Kávu mu udělala, ale do postele nešla. Místo toho vartovala na můstku s dalekohledem v ruce.

„Na co zíráš, když tam nic není?“ zajímalo Plešouna.

„Skončí někdy ta mlha?“

„Těžko říct, tohle pobřeží je mlhou vyhlášený. Je hustá jak mlíko a táhne se stovky kilometrů. Od Swakopmundu po severní hranici Namibie v ní často nenajdeš díru. O Pobřeží koster si slyšela?“

„Něco málo, když jsme tudy pluli posledně.“

Plešoun chvíli rovnal v hlavě informace, než se pustil do výkladu.

Skeleton Coast (Pobřeží koster), dostalo jméno nejen podle velkého množství kosterních pozůstatků ploutvonožců a velryb, ale také vraků lodí. Torza plavidel ční z písku pobřežních dun a mělčin jako gigantické kostry prehistorických ještěrů. Pět set kilometrů dlouhé pohřebiště by mohlo nést i název Ďáblovo nebo Pekelné. Ne náhodou ho domorodí Namaové nazývají místem, které Bůh stvořil v hněvu. Sedm set kilometrů mezi Swakopmundem a severní pohraniční řekou Cunene, patří mezi nejnehostinější místa světa.

Z vnitrozemí je sevřeno pouští Namib, rozkládající se kolem dvacátého stupně jižní šířky, a z moře studeným Benguelským proudem. Vysoké písečné duny neznají vláhu. Dokonce ani časté mlhy nepřináší vyprahlé zemi úlevu. Zatímco ve vnitrozemí teploty překračují čtyřicítku, nad pobřežím zřídka vystoupí nad dvacet stupňů.

Vítr s příbojem chystá smrtonosnou past každému, kdo se přiblíží ke břehu. Zpěněná voda nad mělčinami je natolik řídká, že špatně nese lodě. Ani lidé, kterým se podaří dostat na břeh, nedopadnou lépe. Čekají je kilometry pouště bez kapky vody, kde vládne smrt. Na největším pohřebišti světa skončily pouť rybářské, obchodní i válečné lodě. Kolik vraků a těl námořníků skrývá pobřežní písek není známo. Stačí vzít lopatu nebo hrabat rukama. Torza lodního vybavení jsou promísena vybělenými kostrami.

Nejvíc zápisů v záznamech lodních společností je datováno od konce devatenáctého století, kdy se občas podařilo trosečníkům uniknout. Dnes si Pobřeží koster vybírá daň výjimečně, především díky satelitní navigaci. Tím, že si poušť Namib postupně ukrajuje z moře, leží některé vraky až v pobřežních dunách.

Jižní část Pobřeží koster po Torra Bay je volně přístupná. Dál na sever v říši dun se rozkládá Skeleton Coast National Park o rozloze šestnáct tisíc kilometrů čtverečních, kam je zakázaný vstup. Povolené jsou vyhlídkové lety, ale nebyla by to Afrika, aby byl zákaz dodržován. Občasné tajné výpravy terénními auty nekončí vždy dobře. Pokud se adrenalinoví blázni dovolají pomoci, čeká je pokuta, končící většinou v kapsách správců rezervace.

Přes první dojem je nehostinná část afrického pobřeží pustá jen zdánlivě. Studený Benguelský proud plný výživného krylu poskytuje potravu velkému množství ryb. Ty zase lachtanům, dravcům a mořským ptákům, jimž vévodí černý kormorán.

V místech, kde poušť zasahuje jen pár kilometrů do vnitrozemí, přechází v polopoušť a dál ve step. Tam lze potkat mimo gazel, žiraf a slonů, také hyeny, šakaly, nebo lvy. Posledně jmenovaní občas zabrousí do mlhy až k pobřeží. Možná mají v genech informaci z dob, kdy zde nacházeli snadnou kořist v podobě ztroskotaných námořníků.

„Bude snídaně?“ přerušil je Zrzoun, který strčil na můstek hlavu.

„Prcek byla zvědavá, tak jsem jí vykládal o tamtom,“ pohodil Plešoun hlavou k pásu mlhy, zahalující pobřeží, „zdržel jsem ji.“

„Co zajímavýho je na mlze?“ divil se potápěč.

„Dělá z lidí stíny a schovává zlo, mlha je špatná,“ odpověděla tiše.

„Prcku, snad se nebojíš obyčejný mlhy?“ zašklebil se Zrzoun.

„Bojím,“ špitla, „někdy v noci na můstku vídám věci, který asi nejsou z tohohle světa.“

„Blbneš,“ zakroutil obr nevěřícně hlavou, „víš co? Běž už radši uklohnit snídani.“

„Už jdu,“ odložila dalekohled a opustila můstek s nespokojeným brbláním, „taky by se moh postarat Čočka, když v noci makám.“

„Přestaň do Prcka rejpat,“ zastal se kolegyně kormidelník, „jsi v posádce jen o pár měsíců dýl než ona, ale strávila na můstku mnohem víc času.“

„Ještě ty vykládej, že mlha schovává něco divnýho.“

Plešoun poplácal kormidlo: „Točím tímhle dvacet let, a neumíš si ani představit, co člověk vidí v noci na můstku.“

- pokračování -