Žena, moře a Mary - Pobřeží koster VI.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

VI.

„Prcku, ať tě ani nenapadne za nima vyrazit! Už jsi toho předvedla dost,“ vrátil ji do reality šéfův hlas.

Otočila se a zjistila, že na ni kolegové zírají nějak divně. Byli zvyklí na vylomeniny, které prováděla pod hladinou, ale ze souše zkušenost neměli. Uplynulé chvíle neprožívali nadšeně jako ona. Šéf s Ichtylem celou dobu sledovali chování lvů, zbraně připravené k výstřelu.

„Snad jste po nich nechtěli střílet?“ vyjekla vyděšeně. „Takový roztomilý kočičky, hned bych si jednu vzala na palubu.“

Ichtyl se rozesmál: „Jestli tě to medvídě v srpnu vzalo tolik, že chceš něco na mazlení, lev není pravá volba. Na to je Mary trochu malá.“

„Konec řečí,“ zarazil ji šéf, když viděl, jak otvírá pusu, „nejsme tu kvůli domácím mazlíčkům. Pro čistý svědomí se mrknem po vykradačích. Jestli nejsou na dně moře, třeba na nějakou stopu narazíme. Čočka se Zrzounem vylezou na dunu a rozhlédnou se po okolí, Pumpička s Ichtylem projdou severní pobřeží, já s Prckem jih.“

„To mi nemůžeš udělat,“ vyhrkla, „ještě nikdy jsem na duně nebyla. Prosím, vem si Zrzouna nebo Čočku.“

„Ať jde se mnou,“ zastal se ženy obr, „s pískem mám dost zkušeností z legie a dohlídnu, aby nic nevyváděla.“

„Tak jo,“ mávl rukou kapitán, „stejně by celou cestu frflala, že jsem ji tam nepustil. Rozchod, a za dvě hodiny se sejdem tady.“

Vyrazili určenými směry až na mladou ženu, kterou zaujala hromádka kamení. Sedla si na bobek a vytáhla foťák.

V té chvíli se šéf ještě ohlédl, dloubl do Čočky a zamračil se: „Máš pocit, že někdy udělá, co se jí řekne? I s dítětem je lepší pořízení.“

Nebyli od sebe tak daleko, aby kapitána neslyšela. Ukázala na hromádku kamení: „Šéfe, vsadím se, že tak krásnou ještěrku si ještě neviděl. Jen ji vyblejsknu a běžím.“

Než udělala pár obrázků, Zrzoun změřil výšku duny a sklon svahu. Čtyřicet dva metrů se sklonem téměř pětačtyřicet stupňů.

„Máknem si,“ ohlásil společnici, „budem se držet několik metrů od sebe, ale na stejný úrovni. Jestli někomu z nás ujedou nohy, zastaví se až dole a nemusí vzít toho druhýho sebou.“

Vyrazila a bylo jasné, že se zapotí. Vláčela pětikilový pekáč, což představovalo přes deset procent její váhy. Zrzoun chvilku pozoroval, jak se při každém kroku boří po kotníky a sklouzne o zpět.

„Takhle se nahoru nevyškrábeš do soudnýho dne,“ zarazil ji, „nevím, proč táhneš kastrol, ale jestli je to nezbytný, pošli mi ho. Taky jdeš úplně blbě. Nohy pokládej zlehka a váhu přenášej pomalu, aby ses tolik nebořila.“

Za nabídku byla vděčná a sledovala styl jeho chůze. Při svých sto dvaceti kilech se pohyboval po sypkém povrchu krátkými kroky s naprostou jistotou. Po chvilce již s kolegou vyrovnala rychlost.

„To byla fuška,“ odfoukla si, když konečně stanuli na vrcholu.

Směrem k pevnině na závětrné straně duny byl svah pozvolnější. Do vnitrozemí se rozprostíralo stejné moře jako za jejich zády, jen mrtvé a nehybné s mnohem většími vlnami.

„Brr,“ otřásla se, „to není hezkej pohled. Takhle nějak si představuju smrt. Všechno ztuhlý, nehybný, tady bych nemohla žít.“

Zrzoun nesouhlasil: „I tady najdeš krásu. Tolik barev, který se lámou nad rozpáleným pískem nemá žádná duha. A život? Divila by ses, kolik živočichů je schovanejch v písku. Brouci, ještěrky, hadi. Každá poušť je jiná, ale podle lvů tu musej bejt i býložravci, asi antilopy nebo gazely. Podle toho, co vím z Alžíru, nejsou řečiště úplně suchý, pod zemí je voda. Někdy vyrazí na povrch a vytváří v korytě tůně. Nedal bych moc za to, že bys narazila i na slony.“

Celou dobu, kdy vykládal o poušti, zírala na říční koryto v naději, že možná zahlédne lví smečku, ale ta byla kdoví kde. Přes ujišťování o rozmanitosti života na poušti měla z krajiny pod dunou strach. Zmínka o slonech ji však zaujala. S tlustokožci se ve volné přírodě nesetkala a nepochybovala, že by byli prima kamarády. Někdy musí navštívit nějaký park, kde by si s nimi popovídala.

„Posloucháš mě,“ vytrhl ji z rozjímání Zrzoun, pátraje dalekohledem po okolí, zda nezahlédne stopy po vykradačích.

„Poslouchám, a ty slony bych ráda viděla.“

„Jindy, proto tu nejsme. Po těch zatracenejch vykradačích není ani památky, tak snad zejtra nafotíme vrak a mažem pryč. Teď bys mně už mohla konečně říct, proč s sebou táhnem kastrol.“

Místo vysvětlování odhrnula z hrany duny písek, až vznikla plošinka, na níž položila kastrol. Usadila se v něm a po naklonění vpřed za nadšeného jekotu šupajdila po písku stejně, jako na sáních po sněhu. Rychlost byla taková, že dojela k mlhové stěně patnáct metrů od úpatí duny. Zrzoun chvíli překvapeně zíral, a potom se také pustil dolů. Jeho váze a výšce odpovídala obuv číslo padesát, což mu umožnil pískem klouzat.

„Co tomu říkáš?“ spustila nadšeně, když se potkali u paty svahu.

„Seš hodně střelená, ale tohle je supr. Jak tě to napadlo?“

„Jako malý holky jsme o prázdninách na Krétě jezdily se sestrama na víku od nádrže z podobnýho krpálu. Jen tam nebyl písek, ale prach se štěrkem. Vzpomněla jsem si na to, když jsem na tenhle kopec písku koukala a šéf říkal, jak je prudkej.“

„Jednou jsem viděl dokument, kde na dunách surfovali. Na písku to jde, ale prach se štěrkem? Jak jste dopadli?“

„Celý záplatovaný, ale stálo to za to.“

Zrzoun mrkl na hodinky a rozhodl: „Máme ještě skoro půl druhý hodiny, dej sem pekáč, svezu se taky.“

Přes obezřetnost návrat šéfa s Čočkou prošvihli. Přistižen byl Zrzoun, ale kázání stejně neunikla. Kapitán o původci nápadu nepochyboval. Důvod k pochybnostem o duševní vyspělosti posádky mu vzápětí poskytl Čočka. Zatímco šéf hříšníkům vykládal o jejich zaostalosti, popadl kameraman kastrol a vyrazil na dunu.

„My se trmácíme po břehu a mládež se baví. Dej sem kastrol, jdu to taky zkusit!“ vyjel na Čočku Pumpička, který i s Ichtylem z dálky viděli, jak uhání z kopce dolů.

„Mám pocit, že vám definitivně hráblo,“ kroutil hlavou šéf.

„Něco ti řeknu,“ nasadil všemu korunu nejstarší člen posádky Ichtyl, „kdyby mě na ten kopec někdo vynes, svezu se taky.“

- pokračování -