Tatínkové

Tatínkové

Je mnoho dětí, které žijí jen s maminkou, nebo s babičkou a dědečkem. Se svým tatínkem se vůbec nestýkají. Jednoduše tatínka buď nemají, nebo některé ho ani neznají. Ne, že by vůbec nebyl, ale po rozvodu zpravidla většina otců ztrácí zájem nebo možnost se s dětmi stýkat. Obojí vlastně vychází nastejno. Maminky jsou v těchto případech alespoň rády, že dostávají alimenty. Často se musí obejít i bez nich. Mezi ostatními kamarády jsou tyto děti často podceňovány a přehlíženy, ztrácí sebevědomí a cítí svou omezenost.

Boženka, roztomilé děvčátko, veselé povahy a spokojené, byla šťastnější. Tatínek jí nechyběl. V určitém období měla dokonce tatínky dva. Dva tatínkové, Milan a Pavel. Je to divný, trochu zamotaný případ. V deseti letech jí maminka umřela a ona osiřela. Laskavá, milá, něžná náruč matky byla nahrazena vlídností, péčí a starostí dvou otců. Jak k tomu došlo. Může se to zdát nepravděpodobné, ale Boženka měla opravdu tatínky dva.

Nevlastní tatínek Milan se o ni staral od jejích šesti let a měla ho velmi ráda, protože vlastního tatínka ani neznala. Rodiče se rozvedli krátce po jejím narození. Když se maminka po druhé vdala, získala Boženka vlastně náhradního tatínka. Byl to jejich soused. Dá se říct, že Milana si našla sama a s maminkou ho blíže seznámila. Jednou jí pomohl vysvětlit nějaký početní domácí úkol a z toho se stalo pravidlo. Milan Božence pomáhal s matematikou a pravidelně ji doučoval. Maminka mu chtěla za doučování platit, což odmítl. Pokud mu čas dovoloval považoval hodinu nebo dvě týdně za užitečně strávený čas v rodinném prostředí. Pomáhal si tak zpestřit svůj osamělý život.

Několikrát byl však pozván ke společné večeři tak srdečně, že odmítnutí by bylo neslušné. Byly to takové šťastné, výjimečné chvíle, společně prožívané s pocitem rodinné pohody. Oba, Milan i Markéta, maminka Boženky, cítili, že si vzájemně nejsou lhostejní. Zůstávali však zdrženliví, právě s ohledem na Boženku. Nechtěli rušit stávající stav, který by velmi změnil jejich zvyklosti, způsob života a styky.

Stalo se, že kolem desátých narozenin Boženky, byl pozván na večeři. Byla to mimořádná příležitost o Velikonočních svátcích, která se odmítnout nedala. Milan se odvážně ujal zvyku ve znamení tradice vyplácení žen a dívek pomlázkou z vrbového proutí. Za odměnu dostal malovaná vajíčka.

Po večeři seděli spokojeně u stolu v kuchyni, jak rodiny spolu sedávají a povídali si. Tehdy Boženka řekla větu, která jejich budoucnost rozhodla. Řekla se zaujetím, teď jsme vlastně celá rodina, mám taky tatínka. Spadlo to na ně náhle, a tak opravdově, že byli oba rádi, protože sami se k tomu neodvážili. Vyřešila to za ně. Krátce na to se konala svatba a nejšťastnější byla Boženka. Mám tatínka, byla její nečastější slova a její sebevědomí narostlo.

Jejich společný, spokojený život však neměl dlouhé trvání. Boženčina maminka měla vážné zdravotní problémy, které bohužel skončily její smrtí. Boženka zůstala sama s nevlastním otcem Milanem, bez přímé právní úpravy jejich vztahu.

Obě babičky, které bydlely dosti daleko od jejího domova se zajímaly o její výchovu a chtěly se jí ujmout. Boženka ale nechtěla měnit školu, ve které měla spousty kamarádek a zájmových kroužků, do kterých chodila. Měla úspěchy v závodním plavání a aerobiku, vynikající výsledky v klubových soutěžích. Nechtěla ani měnit prostředí jejich bydliště. Prohlásila, že se nechce stěhovat a zůstane se svým tatínkem Milanem. Jemu v té době bylo čtyřicet let.

Byli na sebe zvyklí, měli se rádi, spojoval je i vztah k mamince, na kterou vzpomínali a pečlivě se starali o hrob na místním hřbitově. Milan byl ztrátou manželky velmi psychicky poznamenán a veškerou péči věnoval Božence. Cítil to jako svoji jakousi posvátnou povinnost, závazný slib, že nezklame a co slíbil, když ho Boženka přijala jako svého otce, to splní. Učili se oba vést domácnost, převzít práci, starosti a povinnosti za maminku. Nebylo to jednoduché, hlavně s vařením. S úklidem problém neměli.

Nedalo se ovšem zapomenout na skutečnost, že Boženka měla také svého pokrevního, vlastního otce Pavla. Nestýkala se s ním, jen za života maminky pravidelně přinášela pošťačka výživné. Božence bylo již patnáct let, nebyla plnoletá a povinnost výchovy a výživy úmrtím matky přecházela ze zákona plně na něho.

Povinná péče tak vznikla vlastnímu pokrevnímu otci Pavlovi, kterého nezletilá Boženka nikdy ani nepoznala. Dokonce s ním mimo půl roku po jejím narození, ani nežila v jedné domácnosti. Z počátku, když se dozvěděl o smrti bývalé manželky, žádný zájem o Boženku neprojevil. Problém nastal se zasíláním výživného. Podle rozsudku soudu byl povinen posílat výživné k rukám matky. Ta zemřela. Teprve pak se začal zajímat, kde vlastně a s kým Boženka žije.

Boženka byla spokojená v domácnosti, kde byla zvyklá, kde žila již delší dobu s otčímem Milanem, který pro ni byl skutečným tátou. Nechtěla se s ním rozloučit jen proto, že maminka umřela a měla by být v péči vlastního pokrevního otce, kterého vůbec neznala.

Přece jen nastala situace, kterou bylo nutné vyřešit. Pokud chtěla Boženka zůstat se svým otčímem Milanem, bylo nutné, aby podal návrh soudu na svěření do jeho péče. Součástí návrhu na svěření dosud nezletilé Boženky do péče Milana Devátého, manžela zemřelé matky nezletilé měl být i posudek určeného opatrovníka odboru sociálně-právní ochrany dětí.

Milan s Boženkou tam museli absolvovat pohovor s opatrovníkem V tomto případě s opatrovnicí. Věděli, že se tomu nemohou vyhnout, nevěděli, s kým se mají setkat, na co se jich budou vyptávat. Pociťovali určitou nejistotu a obavy. Na příslušném místním odboru je uvítala starší úřednice poněkud strohým pokynem, aby si sedli a její pohled a mlčení bylo provázeno nepříjemným zkoumáním jejich vzhledu. To bylo trapné, připadali si jak na vyšetření u doktora. Opatrovnice situaci ztížila několika otázkami Božence. Jestli jí tatínek bije, jestli nemají doma blechy, jestli nemá hlad, jestli jí pomáhá psát úkoly, jestli tatínek pije alkohol a nenechává ji doma samotnou. Boženka se rozplakala. Žila přece jen již několik dní v psychickém stresu a smutku ze ztráty maminky, nic z toho nepříjemného, na co se jí úřednice ptala vůbec neznala, bylo toho již moc, co měla psychicky zvládnout.

Milan byl těmito vtíravými otázkami velmi dotčen a dal to úřednici najevo. Řekl jí, že by se měla stydět, takhle se vyptávat na věci děvčete ve smutku ze skonu maminky a že si představoval pohovor zcela jinak. Dodal, že o tom, jak spolu žijí se může kdykoliv přesvědčit, adresu přece znají. Vstal, vzal Boženku za ruku a bez pozdravu odešli. 

Uplynulo jen několik dní a v deset hodin večer zazvonil u bytu zvonek. Stálo tam mladé děvče, vypadala na studentku. Po pozdravu se prokázala průkazkou odboru sociálně-právní ochrany dětí a požádala o krátký rozhovor. Milan ji pozval dál, bylo vidět, že se zajímala hlavně kde Boženka spí, kde si dělá úkoly, kde se věnuje toaletě a kde mají kuchyň, obývací pokoj. Byla zřejmě překvapená, protože asi takový pořádek a uspořádání společného bydlení nečekala. Viděla, že Boženka má svůj pokoj, Milan svoji pracovnu, kde i spí. Omlouvala se za jakési přepadení a před odchodem je s určitým obdivem pochválila.

Boženka se po jejím odchodu rozplakala. Tuto návštěvu nepřijala nijak příznivě, velmi se jí kontrola bez ohlášení dotkla. Prosila Milana, aby příště již nikoho z úřadu do bytu nepouštěl. S Milanem se cítila bezpečná a jistá, jeho starost a péče jí samozřejmě máminu lásku a péči plně nahradit nemohla, ale věřila mu a cítila jeho ochranu.

Při pohovoru s předsedkyní opatrovnického senátu mu bylo doporučeno zjistit stanovisko a náhled vlastního otce Pavla Lhotského k návrhu na svěření do péče Boženky Milanovi. Milan mu napsal dopis s návrhem na setkání. Pavel pracoval jako řidič trolejbusu v Českých Budějovicích, kde také bydlel v podnikové ubytovně.

Na schůzku do Budějovic jel Milan společně s Boženkou. S otcem Pavlem se měli setkat jednu neděli v hotelu Slunce na náměstí ve dvě hodiny. Boženka Milanovi řekla, že je na vlastního tátu zvědavá, vždyť ho neznala ani z fotografie. Přes určité rozpaky a váhavost se přece jen chtěla ujistit, jak se má před tím neznámým tatínkem chovat.

Nebylo to lehké ani pro Milana, zejména, když se k němu Boženka přitulila a řekla, viď, že mě nedáš. Nechtěl samozřejmě Boženku ztratit ani on. Mohl jí jen slíbit, že udělá všechno proto, aby mohli zůstat dále spolu.

Setkání v českých Budějovicích s vlastním otcem Boženky Pavlem Lhotským proběhlo podle předpokladu. Počáteční nesmělé rozpaky, byly překvapivě brzy překonány. Pavel bez váhání souhlasil s návrhem Milana o svěření Boženky do jeho péče. Možná tak jednal nejen v zájmu Boženky, které nechtěl narušovat její dlouholeté citové vazby na Milana, ale vyřešil tím i svůj problém, nečekané povinnosti starat se o děvče, dceru, kterou dosud nepoznal. Také věděl, že by musel řešit bydlení, protože na ubytovně, kde bydlel by s Boženkou pobývat nemohl. Milan byl rád, že Pavel souhlasí s jeho návrhem. Také Boženka se cítila spokojená, že o toho svého tátu nepřijde.

Proběhlo řízení o návrhu Milana před opatrovnickým senátem obvodního soudu. Předsedkyně po vyslechnutí souhlasu Pavla, určené opatrovnice a také samotné Boženky, mohla bez problému vynést rozhodnutí v souladu s přáním zemřelé maminky Markéty Lhotské. Boženka byla svěřena do výhradní péče Milanovi. Spolu s tím uložil soud povinnost Pavlovi přispívat k rukám Milana výživné na Boženku ve výši 1.550,- Kč měsíčně. Účastníci se vzdali práva na odvolání a řízení tak mohlo nabýt právní moc.

Navenek sice nebyly znát napjaté pocity Boženky, Milana i Pavla, ale bylo vidět, že celý průběh u soudu prožívali se vzrušením, které z nich opadlo až odchodem ze soudní budovy. Šli spolu na oběd a příliš při jídle nemluvili. Prožívali náročné chvíle, do kterých se promítala celá jejich minulost. Vraceli se k některým rozhodujícím obdobím, která vyústila až v jejich současnou situaci. Nebylo to snadné všechno strávit a pochopit.

Nejlépe se cítila Boženka. Nebyla tolik dotčena nastávajícími povinnostmi Pavla a Milana, byla šťastná, že jí zůstal tatínek Milan a spokojená, že poznala i svého rodného otce, po tolika letech. Milan s Pavlem, jako dva sociální otcové byli v častém styku, volali si i psali, pozadu nezůstávala ani Boženka, která byla dokonce pyšná na to, že sice nemá maminku, ale za to má dva tatínky, kteří se předhánějí v pozornostech k ní. Příležitostně se tím i mezi děvčaty chlubila.

Milan se s Pavlem dohodli, že výživné uložené rozsudkem soudu bude Pavel posílat na spořící účet, který Božence založil Milan. I po této stránce vyjádřili oba tatínkové svoji péči o Boženku, aby byla do budoucna plně zajištěna. Studovala zatím na gymnáziu, ale předpoklad měla v dalším studiu pokračovat svými výtečnými výsledky a zájmem o matematiku a informační technologie.

Přibližně po půl roce došlo k velkému překvapení. Pavel zjistil, že jedna pražská cestovní agentura shání řidiče autobusu. Měl štěstí, mezi mnoha přihlášenými byl vybrán a po zkušební době mu byla dokonce pronajata i podniková garsonka. S radostí a nadějí to oznámil Milanovi a dohodli si návštěvu.

Bylo zajímavé vidět ty dva chlapy, tatínky, jak se pozdravili, objali a přivinuli k sobě jejich hrdou Boženku. Byl na ně zvláštní pohled. Vyzařoval z nich takový ochranitelský postoj, starat se o Boženku a nedat jí možnost pociťovat jakoukoliv újmu mateřské lásky.

Boženka rostla do krásy, ve svém věku působila svým zevnějškem o několik let starší a vážnější. Podobala se své mamince, nejen vzhledem, ale i chováním, způsoby vyjadřování a gesty, aniž to tušila. Nejvíce to vnímal Milan. Ani Pavel však nezůstával pozadu a snad proto, že ji poznal až v pubertě neměl srovnání, ale věděl, že je opravdu krásná a byl na ni pyšný. Říkal Milanovi, že ji budou muset asi chránit, protože kluci a spolužáci budou po ní bláznit.

Po nějakém čase, ve kterém byli oba tatínkové jako pod lupou, jak ze strany sousedů, opatrovnice, ale hlavně v zaměstnání, čelili otázkám, jestli budou s nimi vychovávat Boženku také dvě maminky. Tušili oba, že to jejich okolí napadne. Měli z toho z počátku obavy, nic jim ale nebránilo věnovat se Božence samostatně, tedy bez maminek. Časem zvědavost a dohady vyprchaly a lidé si jejich situaci vysvětlili každý po svém.

Když je vídali stále jen s Boženkou, jak chodí do divadla, na výstavy, jezdí na výlety a tráví společné dovolené, usoudili, že k jejich štěstí a spokojenosti jim žádné maminky nechybí.