artista

    Byl jsem artista. 
    Každá sezona byla od začátku do konce půvabná. 
    A to jen pro to, že jsem nikdy neměl úspěch. 
    Nemusel jsem zvyšovat laťku. 
    Nikdo to ode mne neočekával. 
    Byla to jen směs kotrmelců a přemetů.
    Lidé obyčejně přišli jednou - většinou omylem - a pak už ne. 
     Nemusel jsem brát drogy, abych se vyrovnal se show byznysem. 
    Pil jsem druhořadé víno a naučil se málo jíst. 
    I obyčejná tráva mi chutnala, když nebylo zbytí.     
    Člověk toho potřebuje strašně málo, když se vyhne úspěchu.    
     Ta nepotřebnost drahých hrnců. 

        V osm večer nikdo nepřišel.
        Už dlouho nikdo nepřišel na moje vystoupení.
        Přestal jsem být artistou. 
        Na zemi přede mnou ležely noviny s viditelným titulkem: V Tokiu soutěžili, kdo umí lépe obléci a pohřbít nebožtíka. Vítěz prý „trénoval“ každý den.
        Napadlo mne, že zrovna taková práce by mě bavila. 
        Být za figuranta.    
        
    Šel jsem se dívat na modré trnky.     
    Vkládal jsem dlaně do jejich keřů a prožíval zádrhele ostnů. 
    „Vem si škrabošku anděla,“ řekl mi papírový drak uvězněný v trnkovém keři. 
    „Proč?“
    „Proč ne?“
    Ucítil jsem závan neznesvěceného dětství. 

PS.
    Z radosti jsem udělal kotoul.
    Byl jsem pořád artistou.