Co mi řekl Houston

Cestopisná reportáž

Dostat se někam do Ameriky byl jeden z mých snů.

Tak si šeptám potají, co mi řekne tohle město v Texasu, kde se prý podle mého syna nechodí pěšky...

„Tulák se zoufale zpátky vlík,“ zpívá si ale Pavel Bobek a to si protiřečí.

Co by tam asi tulák mohl dělat, kdyby se nemohl toulat? Chtěl bych se tam na těch čtrnáct dní stát tulákem, abych se mohl toulat po svých, anebo se opravdu rozhlížet. Zkusím to a doufám, že se tam neztratím. Budu se držet mrakodrapů, jenže jich je tam tolik, jeden větší než druhý, a proto se pro jistotu budu držel Káji, který to vše způsobil, když si umanul, že právě ve Wacu je ta nejvhodnější škola pro něj...

Sen je dnes již splněný.

Školu syn úspěšně dokončil a v pátek 12. května 2023 měl promoci. A jelikož si přál, abychom byli jejími přímými účastníky, pozvali nás spolu s Khanh na čtrnáct dní přímo do centra dění:

Houston – místo pobytu.

Waco – campus univerzity Baylor v níž se promoce odehrála.

Dallas – místo, kde je Kája zaměstnaný.

-

2. května jsme odletěli z Prahy do Londýna, kde jsme přestoupili na přímou linku směr Houston, kde bylo naše sídlo. Zatímco v Londýně jsme byli za dvě hodiny, z Londýna do Houstonu to trvalo 10 hodin únavného letu nejbližší zkratkou přes Irsko, část Kanady a dál k jihu napříč Spojenými státy až do cíle.

Po příjezdu z letiště, přivítání s Khanh, synem a s malým vnoučkem, rozkošným Kájikem, jsme se navečeřeli a zabydleli. Byl podvečer. Utahaní a nevyspalí jsme se těšili, že půjdeme spát.

Nejdřív jsem si ale musel obejít místní jezírko s parčíkem, na něž jsme měli výhled přímo z okna ložnice. 

Jezírko tvoří nejnižší bod v parčíku a náleží k soustavě budov, v níž Kája s rodinkou žije.

V první chvíli jsem byl ze všeho amerického jako u vytržení. Civěl jsem tam na americkou trávu a prohlížel její složení. Zdálo se mi to všechno jiné než u nás...

Skutečný Houston jsem začal vnímat už druhý den ráno, kdy jsme se rozkoukávali. Tráva se mi najednou nezdála moc americká, naopak docela všední. Pýr, bršlice kuří noha, mochna plazivá, jitrocele...

Způsob bydlení v poklidné městské čtvrti je tu zvláštní a nezvyklý. Vzhledem, uspořádáním i přírodou. Je to trochu jiné, než jak Kája vykládal. Podle něj se všude jezdí auty a nedá se tam chodit, neboť tam nejsou chodníky.

Je třeba to brát mírně s nadhledem. Není to tak zlé. Jsou tam, kde jsou potřeba. U hlavních silnic sice většinou jen na jedné straně, ale stačí přejít. A v malých ulicích, kde nejezdí tolik aut, už být nemusejí.

S kočárkem je to přebíhání, pravda, o trochu složitější. Kočárky tam totiž nikde nejezdí. Za celou dobu jsme si žádného nevšimli. Ani v naší obytné zóně. Kája tvrdí, že je tam zkrátka nepoužívají. Všechny malé děti jsou obvykle v jeslích.

Kája s Khanh bydlí v pronajatém bytě dvoupatrového a dvou vchodového bytového domu. Vedle domů jsou poskládané ventilátory klimatizace, které s domy barevně ladí. Na každém bytovém bloku jsou při zemi kulaté hodiny na odpočet elektřiny nájemníků. Připomínají „kameny“ curlingu.  Malá stavba opodál, podobná kapličce, je prostor pro ukrytí poštovních schránek a balíkoven... Stejných bytovek je tam víc a celý areál je z hlediska bezpečnosti obehnán silným kovovým plotem se vstupem pouze na číselný kód nebo na kartu. Připomněl mi film „Zóna - život za zdí“ a nebylo mi dobře. Z podobných zón je tu postavená celá čtvrť a trochu mi z toho běhal mráz po zádech. Každá zóna má své jméno. Kája s Khanh bydlí v zóně Meyer Forest. Místní jezírko s vodotryskem má napříč přibližně 50 metrů s dost velikou plochou sekaného rekreačního trávníku kolem dokola. Poloha zatravněného pozemku je směrem k jezírku mírně trychtýřovitého tvaru. Jezírko je sice s vodotryskem a voda v něm koluje. Je to ovšem spíš bahňák. Nikoliv s rybami a žábami, nýbrž s malými želvami. Kde se tam vzaly? Dorůstají maximálně asi třiceti centimetrů a je jich tam plno. Některé si lebedí na sluníčku, na vyhřátém betonovém límci, jež obepíná bahňák kolem dokola. Většina jich je však ve vodě. Poznáte je podle vystrčených hlaviček na krátkém krčku, které trčí z vody jako periskopy ponorek Julia Verna. Pokud jsou pod vodou, poznáte je podle vzduchových bublin které vypouštějí z tlamiček.

 

Kromě želv tu mají výsostné postavení čínské kachny. Proč čínské? To v Americe nemají americké? Nemají. Všude převažuje čínské zboží. Je levnější, protože ho vyrábí levné pracovní síly. Čínských kachen se tu potuluje nespočet. V pravém slova smyslu invaze mnohočetných kachních rodin. S malými, právě narozenými kachňátky. Některé páry jich mají i dvacet kousků.

Kachny i želvy jsou tu něco jako posvátné krávy v Indii. Nikdo je nejí. Všichni si je tu hýčkají jen tak na okrasu a krmí je svými odpadky. Množí se nekontrolovatelně. Dospělosti se ale údajně dožívají jen některé. Většinu si odnášejí dravci. V tom mají želvy výhodu.

 

Pořád tu poletují zvláštní černí ptáci. Jsou podobní samečkům našich kosů. Mají ovšem protáhlá tělíčka s delším ocasem a zobákem a vlastní krásné černé, až do modra kovovým leskem zbarvené peří. Obecně se jim tu říká Blackbirds. Je to vlhovec velkoocasý neboli grackle velkoocasý (Quiscalus mexicanus/Great – tailed grackle). Nepostojí chvilku v klidu, pořád chodí v trávě a trhavými pohyby připomínají naše konipase. Jsou v Texasu typičtí. Mohli by klidně být Texaským národním ptákem.

 

Je tu i spousta východních šedých veverek (Sciurus carolinensis). Neuvěřitelně mrštně „plavou“ po vršcích korun skupiny ohromných vysokých a rozložitých amerických dubů Quercus fusiformis. Předvádějí taneční kreace jako baletky a přitom panáčkují. Je zajímavé a zábavné je sledovat. V parcích jsou někdy až nepřirozeně krotké, že se nechají krmit i z ruky.

 

Na stromech rostou zvláštní chomáčky podobné koudeli či jemným chuchvalcům sena. Občas jich visí cáry a stromy jsou jimi ověšené. Některé mají klásky připomínající lipnici. Tráva to však není. Pravděpodobně se jedná o jakýsi druh lišejníků parazitující na stromech. Pravděpodobně jde o druh lišejníku provazovka (Usnea).

 

V zóně je i samostatný výběh pro venčení psů. To mě dost zarazilo. Pro děti tam nemají lautr nic. Žádné prolézačky nebo posilovače, žádné klouzačky, kolotoče ani houpačky. Dokonce ani s míčem si tu nemohou hrát. Skutálel by se jim do jezírka. A tak se v době volna jen tak poflakují a tloustnou na lavičkách. Tady v této části Houstonu žijí pohromadě běloši, hispánci i černoši. Drtivá většina hispánců trpí obezitou. Nabízí se srovnání s těmi kachnami. Je to přímo katastrofální stav způsobený nedostatkem pohybu a nevhodnou stravou plnou hamburgerů.

V naší zóně byla také jedna nejspíš vzdělaná černošská rodina s dokonalou černou pletí. Bez přehánění živoucí sochy vytesané z černého kamene. A štíhlí. Pán, otec rodiny, měl navíc černé brýle které mu dodávaly vážnosti. Měli tři děti. Myslím že dva kluky a děvče. Jen tak mimoděk mi svou dokonalou pokožkou připomenuli ony Grackle – Blackbirds. Nejstaršímu bylo kolem patnácti let a měl rovněž černé brýle. Navíc měli černá trička a kraťasy, jako kdyby tím chtěli svou vlastní černou barvu ztlumit. Velmi jim to slušelo.

 

Ovládací páky, zařízení v kuchyni, baterie; splachovače na WC, kliky, panty a různé prvky z kovu jsou tam jiné. Třeba splachování toalet funguje zcela opačně než u nás – legračně, ale prakticky. Mísa je stále ze tří čtvrtin plná vody, do které se vykoná potřeba, a po zmáčknutí tlačítka se obsah vcucne dovnitř, načež se zespodu opět do tří čtvrtin naplní čistou vodou. Nikdy tak nedojde k jejímu znečištění.

Neobvyklé jsou i kuchyňské dřezy. Pod odtokem dna je zabudovaný rotační nůž, takže se veškeré zbytky při krájení např. slupky od brambor, nebo i drobné kosti nevybírají, ale nahrnou se do výlevky, zmáčkne se na půl vteřiny tlačítko a veškerý odpad je rozdrcen na kaši a putuje dál do odpadu. Kování je většinou z nerezové slitiny. Je veliké a masivní jako všechno v Texasu. Auta, dálnice, kamiony s obrovskými vysokými, anebo naopak nízkými, ale o to delšími čumáky s  komínovými výfuky jak od parníků. To, co je u nás z plechu a hliníku, je tam z masivního bytelného kovu.

 

Je to asi dáno i povahou místních, která je především sama o sobě „masivní“. Občané Texasu totiž svou hrdostí vyčnívají i v celé Americe. Jsou stát ve státě. Ne nadarmo se Texasu říká osamělá hvězda. Osamělá bílá hvězda v modrém poli, jak mají na své vlajce. Americká vlajka je sice na každém rohu, jenže nikdy není sama. Vždycky je to jen jedno z dvojčat, protože vlajka s texaskou hvězdou nikdy nechybí.

 

Rčení můj dům můj hrad je samozřejmostí. Nikdo si nedovolí bez vyzvání vstoupit na cizí pozemek. Že by se však hned střílelo, tomu nemohu věřit. Jak by pak chodili domů po tmě? Jak by se navzájem rozeznávali? Po hlavní přístupové cestě to ani nemůže být možné...

 

Pražilo slunce a teplota přes 30 stupňů. Pro mě ideální. O něco menší než ve Vietnamu. I sušší vzduch byl o poznání dýchatelnější. My jsme se ale k mé nelibosti zrovna trefili do bouřkového a chladnějšího období. Čtyřicítek, jaké jsou tam v létě běžné, jsme si neužili. Navíc je všude instalovaná klimatizace, takže doma a v autě mně bylo chladno. Musel jsem, hlavně večer, nosit dlouhý rukáv.

 

Měli jsme si vypsat seznam toho, co bychom rádi viděli. Já vypsal celou stránku. Nevěřil jsem, že je  možné to všechno stihnout...

4. května jsme navštívili město Waco. Pozvali nás tam manželé Frenchovi.

Pan French byl Kájův prvním rádcem a pomocníkem. Je to bývalý právník a jeho předci do Waca přišli z Irska a Španělska. Paní Frenchová je původem též Evropanka. Její rodiče pocházejí z Rakouska. Oba jsou příjemní a přívětiví lidé.

Waco je sídlo okresu McLennan County. Nachází se podél řeky Brazos a silnice I-35,  na půli cesty mezi Dallasem a Austinem. V roce 1993 na sebe neblaze upozornilo tzv. Masakrem ve Wacu. Při obléhání komplexu budov, podezřelého z přechovávání většího množství zbraní, a následném požáru, kdy byly použity mimo jiné i tanky, uhořelo 82 lidí, z toho 21 dětí…

 

Cesta z Houstonu do Waca trvá čtyři hodiny. Kája se tu naučil perfektně řídit. Pendloval na dálnici mezi jízdními pruhy jako nic. Jeho malý synáček absolvoval všechno s námi. Když měl hlad tak ho Khanh nakrmila a byl znovu veselý. Děti tu v USA mají všude přednost. Kdykoliv a kdekoliv měl hlad dostal napít. Když jsme byli ve městě nebo ve škole dostali s mámou vyhrazený kout nebo místnost, aby ho mohla nakojit. Navíc Khanh to ovládá mistrně dokonale zakrytá dětskou plenou. V Americe se nad tím nikdo nepohoršuje, je to tu zcela normální a přirozené, že dítě je na prvním místě.

Dálnice tu je něco nevídaného. Působila na mě jako futurologický jev. Pět pruhů tam, pět pruhů opačným směrem. V některých úsecích dokonce pruh vymezený pro „vysoce obsazená auta“, za což se považuje více než jeden pasažér. Vrcholem jsou dálniční křižovatky. Můžete jich mít nad sebou až pět poschodí. Když projíždíte ve spodní, setmí se jako v neosvíceném tunelu. A benzínové pumpy? Gigantické prostory s desítkami řad „pump“. Jak se v tom má člověk orientovat? Ale všichni se kupodivu orientují. Každý ví, kam zajet a kde zastavit.

Povrchy dálnic jsou vyrobené z kvalitní betonové směsi. Jsou tu něco jiného než u nás. Tady je to především pohodlí a odpočinek. Přece jen tu tráví v autech hodně času. Běžné ulice ve městech mají nejméně jeden jízdní pruh kupředu a jeden zpět a jsou rozdělené stromořadím. Stromy jsou tu něco, bez čeho se silnice neobejde. Typické jsou například zmíněné duby. Tvoří nad silnicemi krásnou klenbu, která ji chrání před ostrým sluncem.

Časté jsou i aleje magnolií, jimž se tu opravdu daří. Jsou na parkovištích, na veřejných prostorách, například před nákupními centry. Právě dokvétaly. V době plného květu na ně musí být impozantní pohled.

Jsou tam i další pozoruhodné stromy. Například ty, kterým rostou větve velmi zvláštně kolmo vzhůru. Jako vysoké vztyčené paže s prsty namířenými do nebe. Kmeny a větve mají nápadně světlý žlutobílý povrch budící dojmem, že jsou zbavené kůry.                

 

Z Houstonu jsme odjížděli odpoledne, a tak jsme do Waca dorazili až navečer. Frenchovi na nás již čekali na smluveném místě. V první řadě nám museli ukázat slavný visutý cihlový most přes řeku Brazos. Je to vzácná historická památka. Jeho výstavba začala v roce 1866 a skončila v roce 1870. Spotřebovalo se na něj tři miliony cihel. Most měl veliký význam. Honáci stád se již nemuseli brodit vodou a svá stáda mohli pohodlně hnát přes most a dál po Chisholmské stezce...

U mostu jsou v nadživotní velikosti sochy rangers a koní. Rangers byli hraničáři. První instituce která svého času dohlížela na určitá stanovená práva. Každý rok u příležitosti dne nezávislosti se tu na oslavu scházejí tisíce lidí.

 

Frenchovi nás večer pozvali na večeři do hospody Texas Roadhouse. Podobná zařízení připomínají stodoly. Veliká hala s lavicemi a stoly. Tuhle stodolu si „přivlastnili“ studenti z Baylorské university. Slaví tu narozeniny, zkoušky a kde co jiného,  neustále to tu vře. Lákali nás opravdové texaské bifteky, které tu jsou hlavním jídlem. Byl výběr ze tří. Buď hotový, nedodělaný nebo krvavý. Tak to přeložil Kája. Jen ne syrový. Dal jsem přednost hotovému. Netušíc, že hotové jsou všechny, ale ten můj tuplovaně. Byl černý jako uhel. Vědět to, dal bych si krvavý. Frenchovi nám navíc k tomu objednali vepřové žebírko.

 

Waco proslavil i Dr. Pepper se svou proslulou limonádou. Vznikla již  v roce 1885, mimochodem dřív než Coca Cola a Pepsi Cola.

Která z nich je nejlepší? Jeden večer jsem pil jenom Peppera, abych si jeho chuť zažil, a postupně jsem si uvědomil, že už mi je trochu protivný…

 

V současnosti je Waco především škola.

Soukromá Baylorova univerzita je jeho významnou částí. Baylor University je nejstarší nepřetržitě fungující univerzita v Texasu. Její kampus s množstvím budov od nejstarších po ty nejmodernější má úctyhodnou rozlohu 400 hektarů a je největší baptistickou univerzitou na světě. Mezi jejími studenty patřil např. John Lee Hancock, Thomas Harris, Robert Fulghum, Willie Nelson či Michael Johnson a další.

Škola má velkou tradici i sportovní aktivitu s vlastním maskotem, americkým černým medvědem, jehož dva živé exempláře lze zahlédnout ve školním výběhu. Po zápasech vždy zpívají univerzitní hymnu s názvem That Good Ol’ Baylor Line.

 

Bohužel mají za sebou i velmi tragickou událost.

Dne 22.1. 1927 se srazil autobus s basketbalovým reprezentačním mužstvem s vlakem Sunshine Special. Při srážce zahynulo deset elitních členů týmu a mnoho dalších bylo zraněno. V kampusu školy je vytesaný veliký památník obětí.

 

Další den jsme navštívili velmi zajímavé muzeum Rangers. Každý si mohl na jakémsi koňském trenažéru vyzkoušet jaké by to bylo, být jedním z nich. Nemám podobné šaškárny rád, ale dotlačili mě k tomu. Dali mi klobouk, kabát a žlutý šátek a potom mě vyfotili. Výsledek? Nemohl jsem se poznat.

 

Frenchovi nás pozvali k nim domů. Líbilo se mi tam. Starý prostorný dům obklopený zahradou. Domácí přívětivá atmosféra. Veliké místnosti s vysoko položeným stropem. Plno starých věcí. Každá ta maličkost by u nás ve starožitnictví měla asi nesmírnou cenu. Pan French měl pro ně vyhrazenou celou halu. Říkal jí Frenchovo muzeum a pro mě to mělo mnohem větší cenu než celé muzeum Rangers. Pan French, jak jsem ho stačil poznat, si původních obyvatel vážil. Měl po zdech plno indiánských trofejí, výšivek z korálků, malby, šípy, nádoby, masku, části oblečení, dečky s indiánskými motivy. Prohlíželi jsme to snad celou hodinu.

Prostor kolem domu patřil zase paní Frenchové. Strohá, zdánlivě zastaralá nemoderní úprava přírodního rázu ladící s domem. Objevil jsem tam jedinou skomírající jablůňku. To mi v Texasu chybělo. Naprostá absence ovocných stromů. Asi jediný důvod proč bych tam nemohl žít.

 

Nakonec mi pan French daroval tři originální, dokonale opracované hroty indiánských šípů vyrobených z pazourku. Stále se dají v lesích najít, jako se u nás nacházejí parůžky srnců. Pro mě je to to nejcennější, co jsem si z Ameriky dovezl. Při jejich prohlížení mě napadlo:

„Kde jsou jejich majitelé? A jejich děti a děti jejich dětí? Vyhnali je odtud.

Celých čtrnáct dní jsem se je snažil mezi lidmi rozeznat. V centrech i na ulicích. Poznal bych je na sto metrů. Ale jakoby se po nich slehla zem.

Tady v místě dnešního Waca žili indiáni kmene Wichita. Odtud pochází i název města. Kmen Wichita, známý jako Waco, španělsky Hueco nebo-li Huaco.

Kolem r. 1825 byl pro neshody s bělochy celý kmen vytlačen k Fort Worth a v r. 1872 přesunut do rezervace v Oklahomě. Přesunut podle mě neodpovídá. Byli jednoduše násilím vyštváni. Rezervace. Separace. Jak odporné.

Dnes jim chybí, jako nám Němci v pohraničí. Zbyl jen název města Waco.

 

Od domu Frenchových jsme spolu s nimi zamířili na poslední zastávku. Přímo do proslulé stodoly Helberg Barbecue.

Na vyhlášené bifteky se tam sjíždějí štamgasté z Houstonu i z Dallasu a širokého okolí. Frenchovi nám prozradili, že ji navštěvují třikrát týdně. Dal jsem si tam tuplovanou sklenici Peppera a měl jsem ho dost. K biftekům a BBQ moc nepasoval.

Na jedné stěně měli na prodej vystavená reklamní trička. Šel jsem si je prohlédnout. Měli je buď jen s decentním nápisem či přímo s hovězí hlavou a velkým nápisem. Koupil bych si na památku to první. Na nás tam bylo všechno drahé a Káju jsem nechtěl zbytečně využívat. Když jsme odcházeli, přinesl mi pan French jako dárek to s hlavou na prsou. Všiml si, že si je prohlížím. Sám bych si ho nikdy nekoupil, ale nosím ho. Z úcty k panu Frenchovi.

 

A zase čtyřhodinová jízda domů do Houstonu. Znova „Na cestě“.

Venku vedro. V autě nepříjemný průvan klimatizace. Ostatním bylo horko, ale mě zima. Musel jsem nosit dlouhý rukáv. Brzy se stmívalo. Po stranách ubíhala světla siluet typických amerických rodinných domů a hospodářských usedlostí s širokými průčelými a verandami s podpěrnými sloupy. Jejich velikost, bída, či luxus a pompéznost je prý dána rozsahem majetku vlastníka. Čím bohatší, tím větší luxus.

Ale co když bohatý Američan, např. spisovatel, netouží po luxusu a velkoleposti a přeje si naopak jednoduchý skromný domek, který by mu k jeho psaní stačil? Může ho vůbec mít? To je otázka.

Za každým tím světlem jsem viděl majitele ozbrojeného ručnicí připraveného namísto pozdravu vystřelit.

 

Pozdě v noci před Houstonem mě znovu uchvátily mrakodrapy. Nezapomenutelný zážitek. Tentokrát pro změnu noční divadlo. Vnímal jsem ho celou bytostí. Osvětlená okna svým třpytem, tvořila originální světelnou show abstraktních obrazců. Malý Kája, na dlouhé jízdy zvyklý od narození se vezl, jakoby se nechumelilo. Zvládal z nás dlouhé jízdy nejlépe. Pokud zaplakal, dostal napít a jelo se dál.

Do naší zóny jsme se vrátili bezmála v půlnoci. Krátce jsme poseděli u jídla a šli spát.

 

Následující den jsem jel s kočárkem kolem našeho jezírka a našel jsem v trávě veliký náhrdelník z perel. Samozřejmě z umělé bižutérie. Vzpomněl jsem si na vnučku Sofii, určitě by se jí líbil. A tak jsem ho sebral. Chtěl jsem jí udělat radost. Za chvilku mně začal v kapse trochu vadit.  Připadal jsem si jak zloděj. Než jsem došel domů, byl jsem rozhodnutý ho vrátit na původní místo. Ukázal jsem ho ostatním. I oni se přikláněli k tomu, že ho mám vrátit. Dobře, vrátil jsem ho na stolek odpočívadla. Další den navečer jsem se tam šel podívat, jestli si ho někdo vzal. Zbyly tam jenom jednotlivé perly poházené pod stolem a přetržená šňůra. Měl jsem ho Sofii přece jen vzít…

Něco podobného se mi stalo s čepicí kšiltovkou. Když jsme jeli na nákup, viděl jsem ji pohozenou v trávě u silnice. Dobrý suvenýr. Při zpáteční cestě tam stále ležela. Kája slíbil, že mi ji příští den vezme, když tam ještě bude. Bylo to přímo před centrem pro péči o lidi s demencí a bylo mu hloupé ji hned brát. Další den ale už byla fuč. Zkrátka kdo zaváhá...

 

Po obědě přišla rychlá návštěva University of Houston, kde pro změnu studuje Khanh. V areálu se mi obzvláště líbila budova architektury. Klidně bych ji prošel celou, ale nebyl čas. Dále třeba místo v parku,  ohrazené odpočívadlo s vyznačenými vybranými citáty známých osobností. Velmi se mi líbil např. tenhle od Johna Fitzgeralda Kennedyho, ze kterého mně zamrazilo.

V překladu:

„Kdyby více politiků znalo poezii a více básníků znalo politiku, jsem přesvědčen, že svět by byl trochu lepší místo k životu.“

 

V restauraci u kampusu fungovala robotická služba. Malá vozítka s umělou inteligencí rozvážela jídlo po celém areálu školy... 

 

Další den jsme absolvovali návštěvu místního přírodního parku. Kusu země ponechaného volné přírodě. Vybrali jsme si jednu ze značených přírodních cest. Asi pětikilometrový okruh. Rozvaliny, krásné ohromné stromy a liány, avšak zvířata žádná. Jak by jsme je mohli vidět, když po cestách trénovali běžci a proháněli se tam cyklisté na kolech..? Bojím se, že to podobně dopadne u nás. Nejcennější pro mě byly ponechané přírodní cesty nepostižené asfaltem. Sem se zaplaťpánbůh naše cyklostezková nákaza nedostala.

Šli jsme s kočárkem s malým Kájou. Přes kořeny výmoly a rozsochy, nahoru a dolů. Nikdo jiný by si asi nedovolil takhle „ohrožovat“ dítě v kočáře. Jemu to však očividně nevadilo. Naopak zaujatě sledoval dění kolem. Pozoroval jsem jeho tátu, co s kočárem vyvádí, a uvědomil jsem si, že přesně takový blázen jsem byl já, když jsem ho, ještě malého vozil..

 

Kája měl naplánované, že nás seznámí se svými některými vyučujícími a přáteli, kteří mu v Americe nějakým způsobem pomohli.

Pro mě bylo velmi zajímavé porovnávat je mezi sebou a svým způsobem je hodnotit:

První návštěvu jsme absolvovali přímo tady v Houstonu u paní jménem Maria, v podobném starobylém domě, v jakém bydleli Frenchovi. Khanh tu u ní bydlela v pronájmu před tím, než se s Kájou vzali. Měli ji rádi jak členku rodiny. V domě to svou přívětivou náladou připomínalo pohodu u Frenchových.  Maria je vdova a je velmi zbožná a pohostinná. Atmosféra víry prostupovala celým domem. V hale bylo nad dlouhým jídelním stolem zajímavé, ve dřevě vyřezávané provedení Poslední večeře. Tiché posvátné místo. Její manžel zemřel na nemoc šílených krav. S Marií zde byl i její přítel, kamarádka, dcera a asi třináctiletá vnučka. Měli pro nás napečíno, navaříno, obložené mísy, samé dobroty, jako nikde jinde. Hned nás usadili ke stolu. Vnučka si pořád kreslila tužkou do notesu a všiml jsem si, že kreslila hezky. 

Později po jídle, to už jsme se chystali loučit, jsme si prohlíželi zavěšenou nástěnku s různými vzkazy, připomínkami, fotografiemi, výstřižky z novin a podobně. Mezi tím vším mě na první pohled upoutalo na vystřiženém a přišpendleném papíru nakreslené veliké srdce. Způsobem, kterým bylo uvnitř obyčejnou tužkou vyzdobené, různými symboly, drobnými kříž, srdíčky a slůvkami jako třeba Love, mně nadchl. Jen obyčejné srdce na papíře a bylo v něm tolik lásky.

Ze zvědavosti jsem se zeptat kdo to kreslil.

Byla to ta vnučka.

Nechtěl jsem tomu věřit. Ani mě nenapadlo, že by to mohla být ona. Vroucí dárek pro babičku plný lásky.

Když jsme odcházeli, šli jsme zase kolem Poslední večeře. Zapůsobila na mě posvátně a nostalgicky. Pro nás s manželkou tu byla ta večeře opravdu poslední...

 

Další návštěvy jsme absolvovali ve Wacu.

Druzí byli na řadě staří manželé v důchodu. Společně přijímali zahraniční studenty a pořádali s nimi setkání.

Ona bývala učitelka klavíru a on učitel dějin. Pán seděl v křesle, paže s dlouhými prsty na jeho opěrkách. Ledabyle natažené štíhlé nohy. Stroze a přísně nás provrtával pohledem bez projevu emocí jako kdyby chtěl z našich obličejů vyčíst jací jsme. Jeho paní se tvářila podobně striktně.

 

Třetí v pořadí jsme navštívili starší rovněž věřící paní. Byla velmi příjemné a také vdova. Napříč domem měla dekorace s motivy jejích oblíbených kohoutů.

 

Potom jsme navštívili již hodně staré manželé, kteří předtím Khanh seznamovali s Wacem. Oba vysocí a urostlí. Přestože měli problémy s klouby, hlavně s koleny a kyčlemi, a pohyb jim způsoboval bolest, přemohli se a hezky nás přivítali. Pán býval učitelem ekonomie.

 

Poslední zbýval český učitel. Softwarový architekt žijící ve Wacu. Na něho a jeho rodinu jsem byli obzvlášť zvědaví. Těšil jsem se, že si po dlouhé době popovídáme s někým česky. Bydleli v novém pronajatém rodinném domku v tiché části Waca. Venku před okny a kolem terasy několik ovocných stromků, jabloně a broskvoně. To bylo příjemné překvapení. Jediné pořádné ovocné stromky, které jsem v Texasu spatřil.

Manželé byli doposud mladí. On rovněž zprostředkovával výměny a doporučení studentům na univerzitě. Manželka pocházela z Estonska. Bylo to tam u nich neobvyklé a zvláštní. V celém domě se vznášel duch erotiky. Nad jídelním stolem veliká reprodukce Stvoření Adama od Michelangela. V obývací místnosti a v ložnici, do které měli dveře dokořán, visely ještě větší reprodukce s erotickými motivy od Gustava Klimta.

Pozvali nás dál.

Pochválil jsem panu učiteli stromky. Znal dokonce jména všech odrůd.

V jídelně obložený stůl plný jídla, oříšků a sladkostí. Usadili nás k němu. Zeptali jsme se ho, jak je v Texasu spokojený. Odpověděl nám, že se mu tam po pár letech už tolik nelíbí a že je tam hodně teplo. Nejradši by se odstěhoval zpátky do Čech, ale proč by to dělal? Tady v Americe dostává za poloviční práci desetinásobek toho, co by bral v Čechách...

 

Jednu noc jsme večeřeli ve Vietnamské restauraci. Pozvali nás tam Khanhniny známí, jimž restaurace patřila. Všichni byli neobyčejně vstřícní a milí. Nejdřív se seběhli kolem malého Káji a začali mu prohlížet nožičky. Zajímali je především jeho chodidla. Brali je do dlaní a jemně masírovali. Prohlíželi jejich postavení, velikost, klenbu a podobně. Prý takhle z nožek dokážou vyčíst, jaký člověk z dítěte bude. Na závěr dospěli k jednoznačnému názoru, že z Kájíka bude dobrý člověk. Měli jsme z toho samozřejmě radost.

 

Den před promocí jsme byli na prohlídce univerzitního areálu. Bylo tam toho tolik.

V jedné školní budově byl vystavený výřez tisíciletého sekvojovce. Úžasný obrovský dřevěný kotouč i s letokruhy. Jsou na něm podle dat vyznačené nejdůležitější události které, se tu v kterou dobu udály v historii lidstva.

 

Obědvali jsme ve studentském centru v americko-čínském fast-foodovém řetězci, kde příležitostně podávali jakási „štěstíčka“. S Kájou jsem si je vzali. Nejdřív rozbalil to své on. Měl tam napsáno:

„Měj rychlejší mysl než jazyk.“

Mohu konstatovat, že u něho to opravdu sedí. On toho opravdu zbytečně moc nenamluví.

V mém stálo:

„Budeš-li milý, dáš sílu i ostatním.“

Jaká náhoda. Při cestě sem do Waca jsme zastavili v jednom nákupním centru, kde jsem si prohlížel mimo jiné i trička. Kája nám překládal anglické nápisy. Na jednom stálo: „Starý mrzutý veterán“.

Manželka mi ho chtěla mermomocí koupit, ale já odmítl. Teď po přečtení toho štěstíčka jsem si na to tričko hned vzpomněl a trochu jsem se nad sebou zamyslel. Není na tom něco pravdy? A tak jsem se rozhodl, že si zmíněné tričko při zpáteční cestě koupím. Na tričko jsme ale už nenarazili. Já ale vážně nejsem mrzout. Bývám milý, jen si toho ostatní nevšimnou. Nebo to na sobě nedávám znát. Mrzutý jsem byl přece jen jako dítě…

 

Večeři jsme absolvovali s Kájovým šéfem. Je to původem Ital a jmenuje se Teodoro Bottiglieri. Velice příjemný a sympatický pán podobný Steve McQueenovi. Příští den předával Kájovi diplom.  Byl italsky hovorný a velký milovník dobrého jídla a vína. Velice rád bych si s ním popovídal. Moje absence angličtiny tu byla obzvlášť citelná a nepříjemná.  Určitě bychom si rozuměli.

 

Občas se mi stává, že o něčem tak usilovně přemýšlím, že nespím. Kolem Kájovi promoce to byly tři noci. Neustále se mi v duchu odvíjel celý jeho dosavadní život. Pokládal jsem si otázky, na které jsem nedokázal odpovědět.

Naše děti jsem nikdy moc nechválil a nerozmazloval. Jejich babička z manželčiny strany mi to občas vyčítala. Já vím ale své. Že přehnaně chválit vlastní děti není dobré. Je to až moc samozřejmé, a tím pádem zbavené opravdovosti. Pochvala by měla přicházet odjinud, zvenčí, až z druhé ruky. Potom má mnohem větší váhu.

Vzpomínal jsem, jak to s ním začínalo. Jak se stalo, že se nám narodil. Byl to jeden z mých bláznivých nápadů. Umanul jsem si totiž, že se musí narodit ve znamení kozoroha a pokud možno ve stejný den jako já. A že pak budu sledovat, jak moc mi je podobný. Málem se nám to podařilo, já jsem rozený 19.1. a on 14.1. V mnoha směrech mi určitě podobný je, jenže má i mámu a v jiných směrech je podobný jí. A nesmím opomenout prarodiče. Takže se sice hodně shodneme, ale v něčem ne. Jinak to samozřejmě ani nemůže být.

 

První nás upozornila ředitelka v mateřské školce. Naučila ho hrát šachy a on je s ní pravidelně hrál místo poledního spaní. Zatímco já matematiku nesnášel, nedokázal jsem se pořádně soustředit, on je odmala rozený matematik. Stačilo mu podívat se na jakoukoliv úlohu v učebnici anebo rébus v časopise a hned znal odpověď.

Měl talent i na běhání. Přihlásil jsem ho na dětský běžecký závod. Běžel výborně. Jen mimochodem projevil přání, abych ho přihlásil na šachový turnaj, který v tom místě zároveň probíhal. Načež za mnou přiběhl jejich trenér s tím, že Kája zkrátka musí hrát šachy závodně. Tak se z budoucího běžce stal šachista.

Ale ani šachům se nevěnoval na sto procent. Už tehdy měl své plány. Byl na rozdíl ode mne studijní typ. Z učení měl radost, nikoliv starost. Bral ho spíš jako samozřejmost a zábavu, než jako nutnost. Přihlásili jsme ho proto na osmileté gymnázium v Holicích. Bylo nové a moderní. Když jsme ho spolu navštívili, hned se do něj zamiloval. Ve stejném roce u nás knižně vyšel první díl Harryho Pottera, ve kterém desetiletý Harry nastoupil do Bradavic. V témže roce desetiletý Kája nastoupil do Holic. Jaká náhoda. Holice pro něj byly jako Bradavice pro Harryho. Jako kdyby spolu s Harrym současně vychodili školy.

Potom si vybral Vysokou školu ekonomickou v Praze a dál ČVUT. Odtud už to měl do Texasu „kousek“.

 

Teď se dočkal promoce.

V obrovské aule s obří instalovanou obrazovkou sedělo tisíce studentů ze všech koutů světa. My jsme přišli mezi posledními. Uvelebili jsme se v poslední řadě až úplně nahoře, téměř pod střechou. To kvůli nejmenšímu Kájovi, jenž u toho nemohl chybět. Aby nebyl zbytečně na očích a aby ho mohla Khanh kdykoliv pohodlně nakojit.

Jinak to byla docela nuda. Slavnostní nuda.

Malá skupina zvláštních absolventů, ve které byl náš syn, přišla na řadu až mezi posledními. Ani mi to nepřišlo. Jestliže si člověk jednou zvykne, připadá mu i takový významný den trochu jako všední. Odvíjelo se to jak starý okoukaný film.

Dolehlo to na mě, až když se objevil venku před námi v tmavězeleném univerzitním stejnokroji s plochým čepcem na hlavě. Prodraly se mi slzy do očí. Nešlo je zadržet. Všiml si toho ale asi jenom on. Znovu jsem si kladl otázky. Jestli jsem se tím vším trochu nezpronevěřil sám sobě. Svým některým zásadám. A zda tu propast mezi námi lze překlenout. Můžeme si vůbec ještě rozumět?

A ihned jsem měl zase výčitky. Jak jsem jenom o něm mohl zapochybovat? Vždyť je pořád stejný. Stále klidný, přemýšlivý kluk vždy ochotný komukoliv pomoci.

Co je ale ze všeho nejdůležitější, stal se z něho správný táta.

-

Nedávno jsem četl citát básníka T. S. Eliota:

„Kde je moudrost, kterou jsme pozbyli znalostmi? Kde je znalost, která se vytratila v informaci?“

Co měl básník na mysli? Nedává mi tím trochu za pravdu? Patrně myslel obezřetnost před tou přemírou vědění, neboť to nejdůležitější a nejcennější, s čím se každý narodí, nesmí žádná znalost jíž s náležitým důrazem nazýváme vzdělání potlačit.

A přidám též doporučení Jana Assmanna z knihy Paměť a kultura, ve které se autor zabývá přímým vztahem tělesné aktivity vůči myšlení: „Čím víc tělesnosti zapojujeme, tím víc si pamatujeme a tím lépe přemýšlíme!“

 

Tečka za promocí byl slavnostní oběd. Opět s váženým panem Teodorem Bottiglierim. Po něm jsme znovu prohlíželi školní prostory. Příslušné osoby nás nechaly nahlédnout i tam, kam se kromě studentů jinak někdo cizí nedostane.

 

Při odjezdu z Waca jsme museli alespoň na skok nahlédnout do proslulého komplexu Magnolia Market at the Silos. Pro místní prostě Silo. Tady je to téměř povinnost. Dodnes tam budova skutečného sila stojí. Kdo jednou navštíví Waco, musí se zde stavit.

Skoro zavírali. Nakoukli jsme jen do obchodního centra. V areálu je toho mnohem víc. Park pro kamiony jako pojízdné fast foody s piknikovými stoly. Zahradní obchod. Pekárna. Kavárna Magnolia Press. Přestavěná kaple. V poslední době přibylo dalších šest maloobchodních prodejen, obchod Magnolia Home a míčové hřiště Wiffle. Kolem a kolem centrum pro snoby...

 

V sobotu jsme navštívili Dallas. Znovu jízda s bezstarostným Kajkou v obětí mámy a babičky. Tady jeho táta strávil nejdelší čas svého pobytu v Texasu a našel tam i zaměstnání.

Vědecké pracoviště jsme viděli z odlehlé strany zvenčí, protože dovnitř jsme nemohli. Odtud vypadá omšele. Skrývají se v něm ale laboratoře výzkumného ústavu.

 

Následovala ukázka street artu Dallasu.

Samozřejmě na moje přání. Spatřit ohromné i menší plochy pomalované sprejerskými barvami. V Dallasu jich je ukryto mnoho.

Náhodou jsme hned zkraje narazili na fantastické groteskní ztvárnění Alana Ginsberga s nápisem: „I can’t stand my own mind from America by Allen Ginsberg“.

 

To mě nadchlo. A stejně portrét, jež napůl vyobrazoval lebku a napůl člověka. Tvářil se jako Lou Reed. Podobalo se mu to. Ale nebyl to on. Vyhledal jsem portrét na internetu. Jaké překvapení. Byla to podobizna proslulé mexické malířky Fridy Kahlo. Pobývala v Texasu několikrát. Je pod ním název: Frida Mural, Deep Ellum. A od kohosi anglický vzkaz: „Fanoušci Fridy Kahlo, musíte vidět tuto interpretaci umělce Mika Florese. Je to intenzivní a originální. Před obrazem stojí za to lehnout si na beton špinavého parkoviště, aby se tak získal nejlepší úhel… Mural – foto – safari v Deep Ellum je taková pecka! #murals #art.“

Tak jsem zaměnil Lou Reeda s Fridou Kahlo :).

 

V Dallasu jsme nemohli opomenout památník Johna Fitzgeralda Kennedyho. Když tu byl na něho v Jilmové ulici v roce 1963 spáchaný atentát, bylo mi rovných deset let. Okolnosti mi teprve postupně docházely. Pozdější smrt jeho bratra Roberta v roce 1968, krátce před tím, než do naší země vtrhla vojska Varšavské smlouvy, mnou již dokonale otřásla.

Památník je strohý a neokázalý. Čtvercová místnost z betonových zdí, bez střechy, s dvěma úzkými vchody směřujícími na sever a na jih. Ostrůvek svobody umístěný v centru Dallasu. Financovali jej  američtí občané. Je to dílo amerického architekta Philipa Johnsona, který jej popsal slovy:

„Místem tichého útočiště. Zavřeným místem myšlenek a rozjímání oddělených od města kolem, ale poblíž oblohy a země.“

Má připomínat svobodu ducha.

Dílo se vymyká běžným představám o památníku. V době vzniku si jeho autor vysloužil mnoho kritických hlasů. Ačkoli bylo bezvětří, zdálo se mi v tom místě, že zavál čerství vítr...

 

A pozdě odpoledne zase zpět 400 km do Houstonu. Pro někoho procházka. Jinak žádný med. Nejlíp to snášel jako obvykle nejmladší z nás. Ozval se občas pouze z hladu, a to pak přišla malá milá pauza. Byli jsme rádi, že je s námi.

 

The Muzeum of Fine Arts Houston.

Návštěva muzea byla jedna z našich posledních akcí v Houstonu. Nevěřil jsem, že se uskuteční, ale Kája umí plnit i zdánlivě nemožné. Muzea mají tady v Houstonu pěkně pohromadě v tzv. muzejní čtvrti. Bylo tu například i muzeum holokaustu, které bych jistě rád navštívil, mít víc času.

Na galerii jsme měli jen čtyři hodiny, a jelikož ostatní ho chtěli za každou cenu projít celé, mohu říct, že jsme ho prošli celé. Od starých klasických mistrů až po antiku a africké umění. Jenomže povrchně a bez prožitku. Kdybych měl návštěvu k něčemu přirovnat, bylo to podobné jako naše návštěva ve vietnamské džungli. Zatímco tam všechno živé před námi uteklo, tady jsme naopak my utekli od umění. Kterékoliv z přítomných děl by se dalo studovat hodinu. Strávit před plátny tak věhlasných mistrů, jež tam jsou zastoupena, pár vteřin, je ostudné. Co bych dal za to, kdybych mohl podobný chrám kultury navštívit s někým, kdo má k umění blíž než my. Rád bych si nechal díla vysvětlit, abych se poučil. Zajímá mě to. Nakonec byl pro mě největší zážitek pohled na malující děti. S jakým zápalem tvořily do svých skicáků náčrty a malby, svými učiteli zadané předlohy visící na zdi. Plnily si své sny o budoucích slavných malířích.

„Jakpak asi u nás doma berou moje psaní?“ zamyslel jsem se přitom. „Když na díla opravdových velikánů pohlíží tak povrchně? Neberou ho jen jako můj malý útěk z nudy? Chápou, že v každém textu je kus ze mě? Jednou na to možná přijdou a podrobí je podrobnému zkoumání, aby se dozvěděli, jaký ten člověk, co to napsal, ve skutečnosti byl.“

Zlobit se nemohu. Kája chtěl splnit má přání.

Zde doplním poznatkem o zabezpečení děl. Byl jednoduchý. Procházelo se lustrujícím rámem. Byly odmítnuty tekutiny, potraviny, spreje, kovové a ostré předměty a podobně. Navíc byl v každé místnosti přítomen člen ozbrojené policie. Musel jsem být v jejich hledáčku, neboť jsem některá díla zkoumal i třeba z deseti centimetrů, když mě zajímaly tahy štědce a tóny barev...

 

Pozdě večer jsme se jen tak brouzdali městem.

V noci je osvícené samo sebou, svými světly, reklamními štíty s pestrými okny mrakodrapů a ve dne palčivým texaským sluncem. Jsou to dva rozdílné světy. Dva rozdílné živé organismy. Oba krásné.

Stejně jako v Dallasu a ve Wacu, i tady se vyskytují podivné postavy, které krásný dojem kazí. Nacházejí se na křižovatkách a vypadají jak zombie. Všichni stejně. Temně. Bez výrazu. Když zastaví vozidlo, přistoupí k němu a čekají. Kolikrát jsem je pozoroval. Nevšiml jsem si, že by prosily nebo nastavily ruce. A nevšiml jsem si, že by jim někdy někdo něco dal… Smutné. Nejsou právě tohle novodobí tuláci?

 

Poté jsme objevili skulpturu Joana Miróa Personage and Birds (Osobnost s ptáky), z čehož jsem byl mírně v šoku. Věděl jsem z televize, že v Houstonu má Miró soch několik, ale nečekal jsem že zrovna na jednu narazíme. Zajímavé je že sochu záměrně nepojmenoval, s tím, že ji lidi dají název sami...

Personage and Birds

 

Zbývalo přání poslední, které jako jediné si zadala manželka. Vykoupat se v moři. A tak jsme se na poslední chvíli; v den našeho návratu do Česka; k němu vypravili. Sto kilometrů tam a sto zpět. Zase ve spěchu.

Hodinový pobyt ve slané vodě nebyl špatný. Byly veliké vlny, za které nebylo vidět. Manželka; celá u vytržení; mi několikrát za vlnami zmizela. Měl jsem o ni strach, až jsem propadal panice.

„Napiješ se a utopíš!“ křičel jsem na ni. „Neplav daleko! Je to nebezpečné! Vlna tě odnese do moře..!“

V Čechách jsme se později dočetli, kolik lidí napadli žraloci. Od té doby bych ji k moři nedostal. Naštěstí to všechno dobře skončilo. 

 

Co se mi nesplnilo: 

Pobyt v malém městečku. To jsem si vždy přál, jen tak pozorovat dění v něm. Prohlídka obyčejné farmy kde pěstují třeba podzemnici olejnou, a vůbec způsob jejich obhospodařování pozemků. Návštěva třeba nejposlednějšího hudebního klubu a ty nešťastné obrazy...                      

-

Prohlížel jsem potom mořské ptáky. Lítalo jich tam plno. Nejvíc mě uchvátili takoví s dlouhými holými krky a dlouhými tenkými zobáky, jež vypadaly jak harpuny. Zkrátka létající draci z filmu Cesta do pravěku. Zjistil jsem, že se jedná o anhingy americké. Uchvátily mě ale nejen svým bizarním vzhledem pravěkého ptáka. Především svým způsobem lovu. Vznáší se ve vzduchu skoro na místě, náhle přikrčí křídla a střemhlav se zřítí s nataženým krkem a dlouhým zobákem do vody jako harpunou a napíchne na zobák rybu. Načež ji šikovně vymrští do výšky a nechá ji spadnout zpátky do otevřeného zobáku.

Pohled na tyto lovící ptáky byla nejlepší tečka našeho krátkého pobytu v USA.

Potom už následoval jen rychlý návrat zpět do Houstonu. Na letiště. Rozloučení a zpátky do ČR.

 

---