Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVzkaz v lahvi
Autor
Stargazer
V pravé poledne předák vyhlásil pauzu na oběd. Franz usedl na okraj hluboké jámy a zakousl se do namazaného chleba. Ostatní dělníci odešli do místní hospody na teplé jídlo. On však zůstával raději sám. Nevyhledával společnost. Taky se před ostatními styděl, že si jídlo v restauraci nemůže dovolit každý den, a tak se vždy snažil nějak vymluvit. Aby vyplnil čas, vytáhl z brašny zablácenou láhev, kterou tady na staveništi dopoledne vykopal. Když ji lehce omyl a natočil proti polednímu slunci, spatřil uvnitř list srolovaného papíru. Rozbil hrdlo a opatrně rozmotával svitek. Na starém poškozeném pergamenu se dal přeci jen rozluštit jakýsi text. Archaický jazyk byl pro Franze těžko čitelný. Odhadoval, že může pocházet někdy z počátku 21. století. Dojedl svůj suchý příděl, otevřel pivo a dal se do čtení.
„Těžko říct, kým jsme vlastně byli. Ale nějaký čas jsme žili na tomto místě. A byli jsme šťastní. V této zahradě, kde se teď – neznámo proč – kope tak hluboko do země, že třímáte v rukou tento arch. Vzkaz ukrytý v zavoskované lahvi od vína, metr a půl hluboko, v díře po pařezu stařičké ztrouchnivělé meruňky. Přirozená lidská zvědavost vás přiměla přerušit práci, vypnout stroje, očistit láhev od hlíny a urazit její hrdlo. Maluju si romantickou představu, že rýčem opatrně prorýváte hlínu, pátráte po zakopané slivovici a v očích vám zajiskří, když znenadání narazíte na skleněnou láhev. Anebo se možná vaše děti pokoušely najít pohádkový poklad či snad vyhloubit tunel k protinožcům za klokany do Austrálie. Nejspíš však vedle vás stojí obrovský bagr hloubící základy pro železobetonové monstrum, možná pro dálnici nebo rodinný dům a jeho mocná lžíce při dalším monotónním hrábnutí do země právě zavadila o něco tvrdého.
Snad jsou kolem vás ještě stromy. Ti trpěliví svědkové naší konečnosti. Sázeli jsme je všude. Smrky, borovice, modříny, jedle a červené javory, broskvoně i břízy. Od prvního dne po nastěhování jsme vytvářeli náš osobní ráj. Vytahovali kameny z půdy, neplodnou zemi přeorávali v záhony jako v Hamsunově Markens Grøde.
Snažíte se číst naše myšlenky, uvažujete, jak jsme to mysleli, proč jsme to řešili tak, a ne jinak. Ptáte se, proč břízy? Nastěhovali jsme se do tohoto domu v prosinci 2023 – ze čtyř a půlletého vynuceného exilu. Poutníci životem zapíchli špendlík do mapy a usadili se právě tady, ve vsi plné zchátralých domů i lidí. Bříza je symbol. Pečeť čistoty. Gaia má třináct měsíců. Prodírá se maliním, klopýtá, pojídá narcisy. Čistá bytost. Chtělo to odvahu dát jí tohle jméno, ale tenkrát jsme byli svobodní a všechno bylo možné, vše bylo dovoleno. Vítr se opírá do větví stromů, z mohutné třešně sněží okvětní lístky. Víte vůbec ještě, proč přivonět k růži, vy lidé daleké budoucnosti? My jsme voněli ke stránkám knih v antikvariátech. Nasávali vlhký odér historických budov. Laskali vinylové LP desky a nábožně naslouchali praskání gramofonové jehly těsně před tím, než se rozezněla hudba. Naše doba znala umění. To se jí nedá upřít. Dokážete vůbec ještě žasnout?
Napadá mě, existuje ještě naše zem? Rusko válčí na Ukrajině. V pásmu Gazy se melou Izraelité s Palestinci. Rodiče přestali vychovávat své děti. Ve školách už se neučí. Je trestné políbit ženu. Kostely zejí prázdnotou. Slavit Velikonoce je zakázáno. Lidé ztratili ducha. Západní civilizace páchá sebevraždu. Chtěl bych věřit, že váš svět znovu zmoudřel. Ten náš už to nejspíš nestihne. Ale co vás mohlo změnit? Cesta pokory vede přes tragédie a katastrofy. My jsme se nákaze vysmáli do obličeje. Kvůli vrtkavému míru jsme si z bezpečné vzdálenosti odtrhli od pusy, abychom záhy chtěli darované sousto zpět. Válka… Ne, určitě vás nepotkala válka. Třeba vás změnilo něco jiného.
Přecházím po terase a přes zahradu hledím do polí. Jak dlouho tady ještě budou? Tam někde v dálce na kopci leží poutní místo s venkovním oltářem, kam jsme chodívali na procházky. Potácím se tu v hodině mezi psem a vlkem. Říká se, že se čtyřicítkou přichází moudrost. Zatím však místo ní dorazila opilost. Nad hlavou Velký vůz. Každý dům, ve kterém jsem kdy bydlel, měl přímo nad sebou Velký vůz. Pozvedněte tváře k nebesům. Je tam pořád? Čtyřicet let otrokem svého ega. Potácím se po terase a před očima vidím ustaraný obličej staré tety, rozvážně odcházející po schodech mého rodného domu, když každé úterý přinesla noviny a v nich podtrhla každičkou sebenepatrnější zmínku o naší vesnici. A my ji nikdy nepozvali dál. A pozvat už ji nestihneme. Nedokážu zapomenout na výraz naší Aglaji, propukající v nekonečný pláč, ve chvíli, kdy dospělí začínali brousit nože. Na pozvolna vyprchávající přátelství malého Jirky. Ani na upracované ruce mého dědy s věčně potrhanou kůží, ruce, kterými jsem mu v posledních chvílích jeho života zapomněl potřást.
Po čtyřicítce vzpomínky a rány přestávají bolet. Stávají se strohým výčtem čehosi, pouhou skládankou příběhů k odvyprávění. Bude však chtít někdo poslouchat? Moudrost je vždycky opilá. Jen dávej pozor, ať vlk v tobě nestane se psem.“
L.P. 2024
Najedení dělníci už se pomalu začínali trousit zpět na staveniště, když Franz dočítal poslední řádky. Nenápadně složil list do náprsní kapsy a tvářil se, jako by si celou hodinu pročítal rutinní technické výkresy. Zadíval se směrem, který popisoval vzkaz v lahvi. Neviděl zelené stromy, barevné záhony květin ani lány polí. Před ním se otevírala vysušená, vyprahlá krajina bez známek života. Jen ztrouchnivělé pahýly a pod nohama rozpraskaná země. Kdo byli ti lidé? Odkud přišli a kam zmizeli? Co se s nimi stalo?
Naskočil na čelisťový drapák a dal se do práce. Rypadlo se zavrtávalo do ztvrdlé hlíny a pronikalo hlouběji a hlouběji pod zem. Studnaři stále doufali, že narazí na vodu v místech, kde určil proutkař. Jenže pokolikáté už? Oni však nepřestanou kopat. Nemají jinou možnost, než jít životem dál a pokoušet se zachránit zbytky toho, co z jejich světa ještě zbylo. Doufat, že odněkud z hloubi, z dávno zatvrdlé hroudy znovu vytryskne pramen.
35 názorů
Bylo zde již řečeno mnoho. Vzkaz v lahvi. Šikovně použitý způsob k vyjádření osobní představy apokalypsy v posunutém čase. Lze to považovat za velmi individuální, specifickou představu, vycházející z tebe. Zajímavé vsouvání času mezi třetí a čtvrtou s varováním na konci téma velmi oživuje. Do lahve lze vložit jakýkoliv text, ale měl by být více přiblížený realistické skutečnosti. Četl jsem ho se zájmem a se zvědavostí na výsledky hlasování.
Zeanddrich E.
před 7 měsíci
(Myslím, že v Próze měsíce nemohu toto nezařadit na prvé místo...!)
Zeanddrich E.
před 7 měsíci... .
Mnohé jednotlivosti (obrazy zde) jsou mi silně povědomé... .
(pokud to mám trošku zlehčit, tak třeba mne zaujal zrovna pařez meruňky, jelikož jsem značnou část svého dětského jihomoravského života prožil právě v meruňkových sadech :); - a zrovna v tom našem tehdy největším údajně (já jsem u toho tehdy už možná byl také, ale nezůstala ve mně ta vzpomínka) - při stavbě plotu cca v roce 1973 - můj otec s dědou vykopali i třináct láhví slivovice, zapomenuté tam od války...; - byla prý ale už nějak záhadně téměř všechna vypařená - prostě z láhví pryč... :) ).
Příběh je zajímavý. Až mě vystrašila ta budoucnost.
Nemyslím si, že bříza je symbolem čistoty. Vypadá čistěji, protože má bílou kůru, to je vše. Říci, že bříza je symbolem čistoty je nespravedlivé vůči ostatním stromům. Bříza sice podporuje činnost ledvin, působí protizánětlivě a proti kožním problémům, čili čistí a je možné tu čistotu chápat takto, ale na druhé straně žijeme ve světě s křesťanskými tradicemi, kde čisté znamená dobré a nečisté špatné a podle toho by bříza měla být nejlepší, což není pravda.
Philogyny,
ty náhody obcházejícíc kolem nás... Možná nakonec zjistíme, že vůbec náhodami nejsou, že jsou to znamení.
Dneska jsem náhodou natrefila na sedm doporučovaných flimů se stáhnutím zdarma a byl tam. Vzkaz v láhvi...
Próza_měsíce
před 8 měsíciMohli bychom tuto povídku nominovat do soutěže za duben, Stargazere?
Já hned věděla, Clairvoyante, že jsem na tuto povídku již někde narazila a nekomentovala.
Je dobře napsaná a asi bych nesouhlasila s některými názory, že těch pesimistických předpovědí je tam moc. Je bez diskuze, že nám pramáti Gaia již účet vystavila, a teď již záleží pouze na tom, jak tvrdě bude vymáhat platbu.
Díky, Luzz...
Takové je zkrátka mé vnímání světa... není to literatura faktu. Každopádně k této představě mě přivedla v posledních letech již tradiční, urputná mediální masáž kolem Velikonoc, jka je jejich slavení "středověkým násilím na ženách". A s těmi školami to zas až taková fikce není. V mnohých školách se opravdu dnes již neučí, jen se leze zákonným zástupcům do zadku.
Poslední odtavec je matafora... jak správně rozeznal Zajíc Březnák.
máš to hezky napsaný. jako vážně. ta postapo atmosféra je docela dobře vylíčená. jenže pak přijde to tvoje kázání, jak je všechno špatně. a mně se skoro chce povzdychnout si, že někdo svými schopnostmi plýtvá na psaní takových... pamfletů...
mimochodem... opravdu bylo L.P. 2024 zakázáno slavit velikonoce? a ve školách se neučilo? kde, prosím tě?
Parádní povídka! Ráda jsem četla. Vyznění závěru se dalo celou dobu očekávat, ale i tak, cesta k němu byla parádní.
Hodina mezi psem a vlkem: ještě je tma, ale už se dá myslet na ráno... Pokud možno na ráno, i když tou dobou se člověku do hlavy cpou spíš mnohem pesimističtější myšlenky...
V lese jsem na narcis ještě nenarazil. Jinak jsou to všechno zplanělé nepůvodní druhy.
Zajíc Březňák
před 8 měsíciStargazere, možná máš pravdu. Na druhou stranu lidé se na svou současnost vždycky dívají spíše negativně a obdivují přitom vysněnou minulost nebo stejně tak vysněnou budoucnost.
Asi ne, protože všechny včely jsou mrtvé. I když je to medonosný strom. Dneska jsem odnášela poslední úl. Vyndávala plásty. Mrtvé včely. A svoji bezmoc.
Ten se s břízou vůbec nemůže rovnat... Ale ty nafouknuté srny u Rusů jsou vyloženě námětem na povídku.
Mám jedno místo v lese. Kvetou tam narcisy. Říká se mu u Rusů. Kdysi tam byla jejich základna a střelnice. Jako holka jsem tam chodila na trávnice. Byly tam betonové nádrže a v nich utopené nafouknuté srny. Jednou na mne řval hajný, co tam dělám. Jsem Hajná. Překřičela jsem ho, co tam dělají tý utopený srny. Co tam dělají? Zasypali to. Jsem tam každý den. Je tam beton a zapomenuté železo. Stará žídle z umělé hmoty a něčí terč. Nálet. Jsem tam tam každý den i přes noc.
To jediné mne v textu zarazilo. Narsisky. Břízy mám ráda, jejich mízu, úrtžky kůry, ale jednou jsem tam na něco narazila. Utekla jsem. Tu na zahradě jsem zkácela. Břízy se lascivně otáčejí za větrem...
Philogyny,
asi je proti nim rezistentní, protože už jich snědla dost. :-)
K3, díky za čtení a komentář.
To "apokalyptické vidění", jak píšeš, nemá být v povídce absolutně tím hlavním ani tím důležitým. Jen to tak nějak vyplynulo a možná to tak může na někoho působit....
Díky za postřehy a připomínky, Goro.
Tak strašně rád bych psal optimisticky, jen kdyby ten náš současný svět byl aspoň trošku normální. :-)
Uvažuju nad Tvými připomínkami... Už se mi párkrát stalo, že motiv, který se mi zdál totálně obehraný, je pro někoho jiného úplně neznámý. Co když "hodinu mezi psem a vlkem" chápeme jen my v naší sociální skupině? Schválně zítra provedu průzkum mezi kolegyněmi v práci. :-)
A název? Zcela výjimečně (u mě) byl název tentokrát tím prvním, co jsem měl z povídky napsáno. Čím vadí? Zní moc romanticky podle přiblblého romantického filmu? :-)
Díky, Zajíci.
Dost možná je naše současnost ještě mnohem horší, než se píše v povídce...
Trochu mě zarazilo že schoval zablácenou lahev. Já bych se do ní, jak se znám, podíval hned.
Dobré čtení, Stargazere, i když místy pesimismus dost převládá... ale to není u tebe nic nového. Příběh samotný je pěkně vystavěn. Jediné, co mi připadá dost obehrané, je ta hodina mezi vlkem a psem, i když jsi na neoriginální myšlenku zajímavě zareagoval. Přesto bych ji vynechala.
Apokalyptické vidění.Občas ho mívám taky, když běhám v létě po sadě s konví a zalévám alespoň na jaře vysázené stromky. Snažím se těch dvacet arů držet při životě co se dá. Kdyby tak všichni...
Lidi by měli přemýšlet jako ty.
Osobité dílo zakončené pěknou metaforou (nebo ji tam vidím jen já?). Ten popis naší současnosti je dost zdrcující a místy - zdá se mi - až přehání. Každopádně píšeš hezky, máš už vypsanou ruku, svůj styl i rámcovou tématiku.