TD - Patricie

Tak šťastné/že se narodilo/dítě svírá a rozevírá ručky / Santóka, haiku/

Když utekla Patricie z domova poprvé, ještě ji hledali přes něj, přes jeho farnost. Oči, vzdálené nekonečně daleko od sebe po způsobu orientálních krásek zdědila po mamince, narozené v maringotce slavného cirkusového rodu. Svatbou s nesvětským chlapíkem se vzdala dávných tradic, kočování a přijala jeho víru. Rodila jednoho potomka za druhým, ale na křtiny malé Patricie otec Skupa nikdy nezapomněl. Holčička se ničeho nelekala, rozevírala malé dlaně a vysílala úsměv na všechny obličeje, které se nad ní skláněly. V bělostné zavinovačce její tmavá pleť obzvlášť vynikla.

Máma chodila o církevních i ostatních svátcích ochotně do kostela uklízet. Obratně pochodovala od lustru k lustru na štaflích a omývala vše, co bylo pro běžné pomocnice, kterým lidé na vsi říkali svíčkové báby, příliš vysoko. A prvorozená holčička chodila s ní. Dokonce si vyprosila u faráře ministrování. Byly to hezké chvíle. Děvčátko – růže mezi trním – krotilo divoké mládence - ministranty už jen pohledem anebo důlky v kulaté tváři.

Páter Skupa byl snad první, kdo tušil, že se v rodině něco děje. Zpovědní mřížka vyslechla lecjaká tajemství. I přes ni šlo zahlédnout svěšená ramena děvčátka, postřehnout pláč v hlase. A nedokázat odpovědět na složité otázky, proč jejich tatínek chodí z práce pozdě a křičí na maminku a zakazuje jí obchůdek na návsi, protože je tam prodavač na místo staré paní Vránové a sama nesmí ani jezdit autobusem do města…

Co směl říct, než nabádat k modlitbě a později, když Patricie poprvá utekla, poskytnout vlídné slovo její matce? Postupně docela přišla o svoji jiskru, o ďolíčkový úsměv a ploužila se bez života, který obětovala opilci, jenž jí postupně krátil křídla.

Po Patricii se slehla zem. Občas, když zaslechl dívčí smích, se páter Skupa ohlídl přes rameno - připomněl mu škádlení jediné ministrantky za celé roky aktivní služby, ale dívku u nich na vsi ani v blízkém městečku už nespatřil.

Prudká krupková přeháňka ten den starého faráře zahnala do malého vestibulu COOPu. Deštník zůstal doma, na botníku. Kdyby se pro něj vrátil, nestihl by autobus a obvyklý nákup ve městě. Vhodil minci do košíku. Vyjel s ním, ale sotva se manévrováním dokázal vyhnout nějakým papírům po podlaze. Byly to při bližším pohledu malůvky pastelkami, snad od nějakého malého děcka.

„Dobrý den, pane,“ zamumlala postava v rohu, které si nevšiml, a pokyvovala se v tureckém sedu na studené podlaze ze strany na stranu.

„Kupte si obrázek pro potěšení. Jen za tři koruny. Udělá vám radost, pane.“

Hlavu dál sehnutou, na ní ušanku, postava zahalena v tmavém kabátu. Skupa se při podobných setkáních podvědomě vyhýbal očnímu kontaktu. Byla to jeho sebeobrana vůči těm, kdo by z něj vydyndali poslední korunu a kterým jinak nedokázal odolat. Asi nějaká feťačka, pomyslel si letmo, když tu k němu pozvedla hlavu.

Automaticky zakroutil krkem, že o kresbičky zájem nemá, a vjel do tepla prodejny. Naložil pár věcí do vozíku, ale myšlenkami byl vpředu, v hale. Povědomý kulatý obličej, hlas… že by to skutečně byla ona? Musí se tam vrátit a promluvit s ní, už kvůli její utrápené matce, rozhodl se starý farář a zamířil k pokladně. Ani nevěděl, jestli nakoupil vše, a kráčel do prostoru s vozíky. Sotva ten svůj zaparkoval, viděl, že mladá žena na té podlaze již nesedí sama. Mladík s tmavými kudrnatými vlasy něco veselého vypravoval a ona se rozesmála. Ve tváři se objevily známé ďolíčky!

„Mimochodem, jsem Robert,“ podal jí tam na té zemi ruku a ona ji přijala. Zpříma se na sebe podívali.

„A já jsem Patricie. Těší mě, že vás poznávám.“

Farář vyšel z obchodního centra.

Nemělo by smysl vracet se tam, cokoli říkat. Pokud se mělo něco udělat či říct, bylo to tehdy dávno.

Protivné krupky bodající do obličeje již nepadaly. Na březích Vltavy však ještě zůstaly v bílém povlaku ležet. Řeka plynula svým tempem. Autobus se rozjel.

Navštíví Patriciinu matku... Zpráva - anebo to byl sen? - o dlouho nezvěstné dceři ji určitě potěší.

/mimo soutěž/