Ideální já

Děkuji ti, Stargazere, za zajímavé a podnětné postřehy i za poměrně obsáhlejší komentář.

Jo a v úvodu mě správně navnadilo, že vyvstává otázka, co bude to TO, které hledáš. A že bude odhaleno pointou v závěru. Záhy jsem si však uvědomil, že je to prozrazeno už v názvu. Proto by jinak zvolený název možná textu prospěl, a to tajemství mu ponechal až do konce… To jen takový postřeh.

Mám rád přesně takovou lyrickou, úvahovou prózu. Ty psychologické obrazy a střípky ze života jsou hezky zvolené. Bylo by zajímavé bavit se o tom, proč právě ony a jak jsou zamýšleny. Ovšem to je úkol literatury, nechat bílá místa k obrazotvornosti. A to se Ti podařilo, tohle je literatura. Tato pasáž je naprosto skvělá:

„Šel jsem do sebe, sestupoval až na dno své duše jako po schůdcích do sklepa a potkával jsem tam samé zrůdy. Ve stínu uviděl jsem i svého otce, Bohem nepolíbeného bohéma, který mě zval k sobě do temnoty na víno s příchutí octa.“   

Chybí mi délka. Textu je škoda jen na prozaickou miniaturu. Pokračovat v podobném rytmu by určitě nebylo na škodu. Fráze „hory, které nelze překlenout“ je bohužel tak zprofanovaná tou níže zmíněnou písní, že bych ji v povídce raději obměnil… TIP.

"...hledám tě cestou...", "...jako bych na tebe mohl narazit na dalším rohu...", "...strachuji se o tebe, abys snad..."

To jsou podle mého typicky Hrabětovy formulace, našel bych jich víc. Netvrdím však, že je to vědomé.

Kvaji, Hraběte mám moc rád, ale tady žádná (vědomá) inspirace není. Děkuji za návštěvu, která potěšila.

Oprava - inspiraci.

Cítím v tom velkou inspiravi Václavem Hrabětem.

Zajíci, měl jsem pocit, že  Ty jsi vidoucnější bytost...:)

Poslední dva odstavce super. 

paráda...dostalo ma to...

Zeanddrichu, nezlob se na mě, veliký smysl bytí je abstraktní žvást. Jinak děkuju za přečtení.

... .

No ten závěr bych nějak přepracoval, Zajíci. - Kde je potom, podle Tebe, náš veliký smysl bytí, kkterým nás pověřil náš Stvořitel...?!.

Aha, děkuji za vysvětlení, Umbratico.

Zajíci,

satori je zenový pojem. Znamená bleskové osvícení. Mahajánový buddhismus dospívá k poznání dlouhým a soustavným studiem. Zen se vyvinul z čínského čchanu a dospívá k poznání čistě intuicí, bez hromadění znalostí a vědomostí. Znalosti, včetně buddhistické věrouky, jsou považovány za přítěž.

Umbratico, K3, děkuji, a kdože je to ten satori, snad nějaký buddhistický či taoistický pojem? 

O "ideálním já" psal třeba Carl Rogers, Freud měl tu terminologii opravdu odlišnou.

Už to čtu poněkolikáté a čím dál víc si uvědomuju sílu a vytříbenost toho krátkého textu.

Myslím, že z tvého textu by měl radost Sigmund Freud, i když jeho terminologie byla poněkud jiná: nadjá (superego), já(reálné ego) a ono(id, neuvědomělé skutečné motivy našeho jednání).

Uvědomit si, proč děláme to, co reálně děláme, nebo proč neděláme to, co bychom dělat chtěli (nebo, co bychom dělat měli) je pouze začátek cesty. Někdo se nikdy nezmůže ani na první krok, jiný se posouvá velmi pomalu a dalšího třeba osvítí satori. Lidské osudy jsou velmi rozdílné.

Janino, ta písnička Michala Tučného je krásná, tu druhou znám taky. :)

Děkuju všem za jejich návštěvy.

Díky za připomenutí písničky Michala Tučného (ty štíty hor, co nejdou překlenout...) Já ti na oplátku připomenu písničku z jedné pohádky: Upeč třeba chleba, postav třeba zeď. Dělání, dělání je lék.

ideální já to je velký sousto

pěkná pointka :)