S tím, co mám

Zvedal jsem jeden telefon za druhým:
"Jak je možné, že to neobjednali? To jim musím sedět za zadkem každý den, aby to nezvojtili?"
"Jakže nefunguje, to si máte pohlídat!"
Řekl jsem asistentce, ať mi udělá další kafe. Expandujeme na druhý konec Evropy a další pobočky přinesou vyšší zisk.
Vtom zavolala moje žena.
"Eriko, ty víš, že není vhodná chvíle," odvětil jsem jí, "doma to probereme, večer. Aha, večer jdeš do divadla s kamarádkou, tak o víkendu, jo?"
Odfouknul jsem si, pořád něco. Cucnul jsem si toho kafe.
Co pobočka v Británii, musím tam zavolat taky...
Vtom mi útrobami projela ostrá bolest.
"Zavolejte záchranku!" uslyšel jsem ještě asistentku.

Pak si jen pamatuju, jak ležím v nemocnici a u postele sedí moje žena.
"Doktor říká, že ses upracoval. Nebýt stálého stressu, nemuselo by to takhle dopadnout."
Cítil jsem se klidněji. Erika mě chytla za ruku a tím mi připomněla období na vysoké škole, kdy jsme spolu chodili a ještě jsem neměl firmu.
Začali jsme si povídat, záměrně jsem zvolil podobný tón hovoru jako tenkrát.
"Myslím, že jsem si nevážil toho, co mám," vyjevil jsem posléze: "stále jsem se hnal za dalším a dalším ziskem, zcela přes mrtvoly, scestně a vlastně i zbytečně."
"Aspoň to teď víš, Pavle", usmála se Erika, "nemá cenu neustále navyšovat nároky takto samoúčelně."
Začneme novou kapitolu. Budu vděčný za to, co mám a nebudu se ničit. Rozhlédl jsem se po pokoji: až Erika odejde, asi budu přemýšlet, jak nejlépe dál.