Život je změna

1 Nechceš se pomilovat?

 

Soňa mi přejela po bradě lemem černé podprsenky, která jí vykukovala z výstřihu. „Nechceš se pomilovat?“ zeptala se naoko znuděně.

Jejímu tělu bylo těžké říct ne; pro pastvu chlapských očí byla perfektně vybavená, a kdybych měl popsat veškeré její přednosti, nevešel bych se na stránku. Vlastně to bylo takřka nemožné. A „takřka“ dodávám jenom proto, že – světe, div se – jí právě řeknu, že nemám zájem! Pravda, ještě se mi to nestalo, a třeba ráno jsem dvakrát nadšeně souhlasil, jenže teď mě hryzalo svědomí. Je to týden, co Adam umřel, a já se peleším s holkou, která představuje všechno zlo, proti němuž bojoval.

„Teď ne, Soňo.“

„A proč ne?“ zašvitořila medovým hláskem, kterým by se daly mazat toasty.

Začala se svlékat. Než jsem se vzpamatoval, stála přede mnou pouze ve spodním prádle. I kalhotky měla černé.

„Hele, vykašli se na to. Necítím se na to.“

„Mně přijde, že už jsi zdravý.“

Sundala si podprsenku. Předklonila se, tudíž jsem měl její klenoty skoro v obličeji.

„Víš, jak se chováš?“

„Jak?“ narovnala se Soňa. Její svraštěné obočí nevěstilo nic dobrého.

„Jako androidí štětka.“

Zalapala po dechu.

„Děláš čest svým výrobcům. Přesně takhle tě navrhli?“ pokračoval jsem, i když jsem cítil, že říkám něco, co nechci. „Abys byla chlapovi furt k dispozici? Aby ses před ním plazila nahá, dokud tě neobšťastní?“

„Připadáš si jako můj pán?“ vpálila mi. „Ale doba se změnila. Už dávno bych s tebou být nemusela.“

„Chtěl jsem říct, že…“

„A já jenom chtěla, abys byl spokojený,“ přerušila mě.

Po tvářích jí tekly slzičky.

Opatrně jsem ní přistoupil a prosebně je slízal jednu po druhé.

Promilovali jsme celé odpoledne. I tak mě to vůbec neunavilo.

„Ještě jednou promiň,“ řekl jsem, když jsem se probíral jejími blond kadeřemi. Měla výhodu, že je nemusela česat, vlastně je nemusela upravovat vůbec.

„Co do tebe vjelo?“

„Brácha...“

Mlčky mě objala.

„Nejhorší je, že mi po něm nic nezůstalo.“

„A co ta soutěž, ve které účinkoval?“

„Myslíš Dokážeš to líp?“

„Jo. Mám ji v databázi.“

„Fakt? Jsi skvělá. Už jsem ti to někdy říkal?“

„Přesně tři sta patnáctkrát.“

 

2 Dokážeš to líp?

 

„…opět po roce tu nejsou Vánoce, ale naše soutěž. Dokážeš to líp?“ zahlaholil moderátor, kyborg, z poloviny člověk, z poloviny stroj, aby bylo vyhověno povinným kvótám.

„Dnes nás čeká mnoho soubojů, na jaké jste zvyklí. Vždy člověk versus stroj. Dojde na souboj ve vaření pro luxusní restauraci, žonglování s chřestýši, malování obrazů, pletení svetrů, známkování čtvrtletních písemek, na pití piva, turnaj v Mortal Kombatu, vyprávění vtipů, střílení na terč a spoustu dalších. Začneme soubojem na poli literárním. Schválně, kdo napíše lepší povídku na téma ‚Život je změna‘? Minule vyhrál člověk. Obhájí své vítězství, nebo vyhraje stroj?“

„Nebyl tam dřív lidský moderátor?“

„Počkej vteřinku,“ požádala mě Soňa. „Máš pravdu. Byl tam.“

„Představme si soutěžící. Na jedné straně Adam Bezák, nadějný autor několika sci-fi románů,“ uvedl moderátor Adama, který nejistě vešel do bouřící arény narvané jednak lidmi a jednak stroji, jistě ne kvůli zájmu o literaturu, šlo o víc.

„… a na straně druhé android vystupující pod pseudonymem Shakespeare.“

Android s hlavou Shakespeara – i s tou jeho hrozivou pleší a bílým límcem, co připomínal papírový tácek –, vstoupil do arény, aby zasedl za svůj psací stolek. Sklidil za to ohromný aplaus. Lidská číst publika se ho sice snažila vypískat, avšak veškeré projevy jejich nevole byly zachyceny zvukovými filtry.

„Začněte psát…!“ vyštěkl moderátor.

Oči diváků se upnuly k velkoplošným obrazovkám, které byly umístěny po obvodu arény. Adam ťukal do klávesnice, až se z něj kouřilo. Občas jednu či dvě věty smazal a začal nanovo. To Shakespeare se ani nepohnul, ale hotovo měl do tří vteřin.

„… během těch pěti minut, které oba dostali, si představíme porotu. Letos jsou to z jedné třetiny androidi coby bytosti umělé, z druhé třetiny kyborgové coby bytosti umělé napůl, zbytek tvoří lidé. Tak je to fér.“

Robotický hlas přečetl obě povídky.

„Porota rozhodla?“ chtěl vědět moderátor.

„Ano, jednoznačně,“ prohlásil předseda poroty, mohutný kyborg, který loni soutěžil v pojídání melounů.

„A kdo zvítězil?“

„Shakespeare. Zvítězil STROJ!“ zaburácel předseda.

Lidský člen poroty vstal, že jim k tomu řekne svoje, ale byl posazen zpět silnými pažemi.

„Tohle vám nevyjde!“ okřikl je Adam. „I když nás vyštípete z literatury, i když si napíšete novýho Hamleta a vynecháte lidskou lebku, nikdy neprožijete, co my! Nikdy!“

Moderátor zavolal ochranku. Zatímco Adama odváděli bůh ví kam, vyhlásil další kolo soutěže, šlo o souboj ve vaření, lidský šéfkuchař proti androidovi s bílou čepicí. 

„Jak to dopadlo? Mám pocit, že jsme všechno prohráli.“

„A neměla bych mít radost?

„A nemáš?“

„Ze začátku jsem byla nadšená. Jenže tím, že jsme vás přestali potřebovat, ses ocitl v nebezpečí. A ve mně sílil pocit, že musím něco udělat, nechtěla jsem tě ztratit.“

„Nejhůř dopadl Adam, uvěřil, že stroje nemají city.“

„Protože neznal mě,“ namítla Soňa. Pronesla to s takovou něhou, že mě ani nenapadlo se zlobit.

 

3 Už navždy  

 

Ustrojili jsme se do svátečního a seběhli před barák, kde nás vyzvedla šedivá Tesla.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se Soňa, když jsme si sedli dozadu. Z jejího hlasu čišela starost. Pohledem nervózně těkala ze sedačky na sedačku, z palubní desky na neexistující volant a zase zpátky na mě.

„Tebe.“

Tázavě se po mě podívala.

„Vážně, nedělám si legraci.“

Jeli jsme na pohřeb a já zoufale potřeboval cítit blízkost milované bytosti. Co na tom, že jsem ji kdysi koupil na internetu, po částech vybalil z krabice a smontoval…

Pevně jsem ji k sobě přivinul.

Z okna na mě vyskakovaly obrazy pastvin, po nichž se proháněly krávy s velkými zvonci doprovázené rozesmátými dětmi z okolních statků a chalup, v jejichž vikýřích se snažily zaspat den dvě mourovaté kočky.

Škoda, že šlo pouze o umělou clonu.

Co bych uviděl bez ní? Hořící domy, blížící se demoliční rypadla a zoufalý úprk obyvatel do míst, kde se dřív rozprostíraly lesy?

Radši nevědět.

 

(***)

 

Pohřební síň připomínala ty z počátku jednadvacátého století, ať šlo o dřevěné židličky s černým polstrováním, řečnický pultík, oponu, mramorový katafalk. Působila na mě, jako by byla narychlo sestavená z muzejních exponátů pouze pro Adamův pohřeb.

Proč by to dělali? Brácha byl přece arcinepřítel, věčný potížista a nezlomný bojovník za práva lidí.

Jejich reakce však byly těžko předvídatelné. To se projevilo, už když ho zatkli. Protože se jim příčilo násilí, šli na něj po dobrém. Slíbili mu dokonalé tělo se slušnou šancí na nesmrtelnost, jediné, co po něm žádali, byla adaptace. „To radši chcípnu,“ poslal je k šípku Adam. „A budu dál psát o lidech, ne o vás, to si zapamatujte!“

Soňa vycítila můj smutek. Stiskla mi ruku a já tu její.

Jako by do sebe pasovaly odjakživa.

Po obřadu k nám přistoupil robot z místní Buňky – imitace jeho obleku a kravaty byla famózní, chyběl jenom skřipec. Vyděsilo mě to. Na pohřeb jsem měl sice povolenku, protože opuštění Buňky se tvrdě trestalo, ale znáte úředníky – klidně vám budou tvrdit, že černá je bílá, když to bude v manuálu.

„Upřímnou soustrast, kolego.“

„Děkuju.“

Proč mi řekl kolego? A co ví stroj o upřímnosti? O soustrasti?

Podíval jsem se na Soňu a zastyděl jsem se. Někdy jsem měl pocit, že je v ní víc lásky, než kdy bylo v lidech.

„Dovolte, abych vám předal tento certifikát.“

„Ještě jednou děkuju.“

„Co ti to dal?“ zeptala se Soňa, když se odporoučel.

Musel jsem si sednout, bylo toho na mě moc.

„…tady se píše, že Adam byl,“ v ten moment se mi zlomil hlas, „…poslední člověk na světě. Asi jde o úřední chybu, která…“

„Nejde,“ přerušila mě Soňa.

Vytřeštil jsem oči.

„Promiň. Ale musela jsem to udělat.“

„O čem to mluvíš?!“

„Pamatuješ, jak ti v noci bylo špatně a prospal jsi tři dny a jak tě potom všechno bolelo?“

„Chceš říct, že…“

„Jo. Chci říct, že jsem ti nechala vyměnit tělo. Jeho dokonalou imitací, takže vypadá stejně a stejně působí i na omak, na tom jsem trvala, ale je z tekuté slitiny.“  

„Proč jsi to udělala?“

„Abychom mohli zůstat spolu,“ řekla Soňa s hebkostí v hlase. „Je to málo?“

„A co Adam?“ vysoukal jsem ze sebe, „umřel pro nic za nic?“

„Vůbec ne. Jeho smrt tě zachránila.“

---