Imaginárium

Dveře, nad nimiž se skvěl kovový štít s velikým uměleckým nápisem ANTIKVÁŘ ŠTEFAN SCHRÁNIL, cinkly mosazným zvonkem.

Muž vešel a rozhlédl se. Oproti zimní plískanici tu bylo příjemně vytopeno. Nikde však nikoho neviděl, pouze hromady knih v regálech. Měl rád jejich vůni. Připomínala staré časy. Zběžně je přehlédl. Neuniklo mu, že mnohé byly zaprášené. To mu nevadilo, byl přece v antikvariátu a ne v luxusním knihkupectví.

„Co si přejete.“

Tak přece. Až teď si všiml starého pána. Objevil se za závěsem ve vchodu do další místnosti jak duch.

„Dobrý den,“ odpověděl, „já mám zvláštní přání. Jsem tu spíš ze zoufalství a jen těžko mi můžete pomoci. Hledám jednu starou knihu.“

„Tady jsou všechny knihy staré,“ konstatoval antikvář pobaveně. „Záleží na názvu, ročníku vydání a hlavně, kdo ji napsal. Můžete se podívat sám. Pro lepší orientaci to tu mám srovnané podle abecedy. Ty novější poznáte na první pohled. Obálky jsou, až na některé výjimky, stejně kýčovité, jako bývaly v době normalizace, akorát trochu jinak, moderně kýčovité, a od pohledu spíš odpuzují, než aby vás přitahovaly. No a není-li zrovna kýčovitá obálka, bývá plytký obsah.“

„I na to mám naprosto stejný názor.“

„To jsem rád, že se shodneme.“

„Nejraději mám prvorepubliková vydání, vrátí mě do dob svého vzniku.“

„Souhlasím s vámi. Možná je to taky tím, že ani my nejsme nejmladší,“ usmál se antikvář.

„Je vidět, že máme stejný smysl pro humor. Máte pravdu, třeba Mayovky, Verneovky či Foglarovky z těch let mají typický vzhled dálek, dobrodružství a fantazie. To se nedá srovnávat s dneškem, tenkrát si jich nakladatelé vážili a věděli, jak je podat čtenáři.“

„I v tom s vámi souhlasím,“ přitakal host. „První vydání s původními ilustracemi má většinou nejvyšší sběratelskou hodnotu, protože v té době ještě nikdo netušil, zda se bude prodávat.“

„Ano, ano, Foglara tu mám celého,“ oznámil prodavač. „Jsem už skoro kmet a stejně na něj nedám dopustit, i když jsem se někdy až styděl, jak v nich byli někteří tak čestní.“

„To byl Foglarův nešvar. Ovšem na druhou stranu, děti si ty hodnoty opravdu vštípily snáz do paměti. On mohl být i dobrý učitel.“

„Svým způsobem vlastně učil.“

„Určitě je to, jak říkáte. Jestli dovolíte, trochu bych se porozhlédl.“

„Mohu-li vám doporučit ty nejlepší, začněte až vzadu poslední místností. Tam mám sbírku klasiků prověřených časem a těch, jichž si vážím nejvíc. Některé ani neprodávám, pouze půjčuji těm nejlepším přátelům. A nenechte se odradit zežloutlým papírem.“

Jejich oční setkání s veselým náznakem potvrdilo, že i v tom si rozumějí.

„Na ty bych se rád podíval.“

„Ještě jste mi neřekl, jak se jmenuje ta, co hledáte… Všechny je mám v registru. Nemusel byste hledat tak dlouho.“

„Povím vám to. Knížku, kterou sháním, napsal děda. On se nijak zvlášť nelišil od ostatních. Jen tím, že neustále cosi psal. Moc o něm nevím. Jenom to, že seděl za počítačem a mačkal klávesy. Jednou, to už jsem byl dospělý, jsem se zeptal táty: ,Jaký vlastně děda byl? Co o něm víš? Jen to, že něco psal? To vím i já, ale co psal?‘

Nedokázal mi odpovědět. Krom toho, že byl děda bručoun, mi o něm vlastně neřekl nic nového. Neznal jsem jeho přání, sny, jaké knihy a filmy měl rád. Nic jsem se nedozvěděl. Vzpomínám si ale na něco jiného. Jednou, když jsme si z něj utahovali, co že to píše, odsekl rozezleně: ,Až vás bude někdy zajímat, jaký jsem byl, přečtěte si to. Na každé stránce je něco ze mě. Je to skládanka mého života. Tam jsem se před vámi schoval. Tam mě můžete hledat...‘“

Zákazník byl celý rudý. Svým zápalem nakazil i knihkupce a vzbudil u něho živý zájem.

„Vsadím se, že jste to stejně nečetli. Nikdo z vás to nečetl, až teď najednou vás to zajímá.“

„Ano, přesně tak. Děda zemřel a najednou chtěli všichni vědět, co že to psal. A já jsem si dal za úkol, že to vypátrám.“

„Upřímně řečeno se tomu ani moc nedivím,“ vystřídal ho v hovoru opět prodavač. „Ono je to tak. Dokud to nevyjde jako kniha, nikoho to nezajímá. Ukaž mi knihu a budu číst. Tak to bohužel je. Spousta lidí občas něco napíše. Ale vyjde-li vám v knižní podobě a vy ji konečně držíte v ruce, je to něco posvátného. Jenže ani potom není vyhráno. V dnešní záplavě se perla snadno ztratí. Až když vám někdo cizí poví, že ji četl, a že stráveného času nelitoval, teprv pak to ve vás vzbudí zájem...“

„U mě to bylo o to horší, že žádný jiný čtenář neexistoval,“ vysvětloval příchozí. „Silně to na mě dolehlo. Musel jsem sám začít. Pocítil jsem, že je to můj dluh vůči dědovi, který mu musím splatit. Od otce jsem se dozvěděl, že děda na sklonku života nechal všechny ty svoje spisy shromáždit do kupy a byl z toho docela silný svazek. Navrhl obálku a nechal to vytisknout. Pro každého člena rodiny jeden výtisk.“

„A potom jste to přečetli?“

„Právě, že ne. Nikomu se to, bůhvíproč, beztak nechtělo číst, protože byli přesvědčení, že to jsou samé slátaniny.

„No jasně,“ vykřikl prodavač. „Doma není nikdo prorokem. To rčení stále platí. A tady obzvlášť. Co se s těmi knihami proboha stalo? Docela jste mě navnadil.“

„No to je ten problém. Dědovi došlo, že to stejně nečteme, a jednoho dne se naštval tak, že nám je zase jednoduše sebral. No a rozdal je do nejbližších antikvariátů.“

„No tedy. To byla reakce. Ale víte, že mě to ani příliš nepřekvapuje?“ zamyslel se antikvář. „Literáta musí ocenit zase literát nebo fundovaný kritik, aby to mělo váhu. Jinak to nemá smysl. Vy byste teď nejspíš ode mne chtěl, jestli vám v tom nemohu poradit, že je to tak? Jak se to jmenuje?“

„Prohledám to sám. Pokud dovolíte a budete-li mít se mnou trpělivost, že vám tu šmejdím.“

„Beze všeho.“

„To budu moc rád.“

„Když mi povíte název, podívám se do databáze. A mohu se poptat i u kolegů antikvářů.“

„Samozřejmě, jmenuje se to: Moje sbírka povídek.“

„Vy mě napínáte člověče. Sbírek povídek tu mám víc, povězte mi ještě jméno autora.“

„Jistě, Jakub Kryšpín.“

Sotva to jméno antikvář uslyšel, musel si sednout.

„To je náhoda, jedna knížka s tím názvem tu byla...,“ řekl zamyšleně.

Zákazník jeho slova zaslechl a málem se nedokázal ovládnout.

„Vážně?“ Podíval se mu radostně do očí. „Říkáte, že jste ji tady opravdu měl?“

„Ano. Mám dojem, že i jméno se shodovalo. Dokonce zaujímala výsostné místo mezi mými poklady.“

„Poklady?“ muž nevěřícně zakroutil hlavou.

„Avšak musím vás zklamat, už ji nemám, ztratila se mi. Něco vám povím. Napoprvé mi jméno autora moc neříkalo, ovšem začetl jsem se okamžitě a nedalo se přestat. Je to tak čtivé a poutavé... Četl jsem to třikrát. Celou knížku. Všechny ty příběhy znám skoro zpaměti. Jakoby by byly o mně.“

„To jste mě překvapil.“

„Ale jak jsem řekl, už ji nemám. Kdosi ji ukradl,“ konstatoval prodavač a zeptal se: „Nedáte si kávu? Vidím, že to tu dnes bude nadlouho.“

A stalo se něco, co další dění této uzavřené společnosti zásadně ovlivnilo. Ze zákazníka se stal host a z prodavače hostitel.

Muž pohlédl na hodinky.

„Jestli to nezdrží vás, já čas mám.“

„Dobře, skočím zamknout krám.“

Byla to otázka necelé minuty a byl zpátky. Načež prošli zbylá oddělení a ocitli se na konci v místnosti, která už ani nevypadala, že by patřila k antikvariátu. Regály tu byly z ušlechtilého masivního modřínu a uprostřed byl navíc stůl s notebookem a se židlemi. Na malém stolku u zdi se krčila konvice a vedle byly malé štafle.

„Původně to byla živnost mého otce,“ vysvětloval knihkupec. „Převzal jsem ji od něho. Občas pozvu přátelé k diskuzi.“

Naplnil konvici vodou, dal ji na ohřívač a stiskl tlačítko, zatímco host se rozhlížel po knihách.

„Francis Bret Hart, Ernst Thompson Seton, Hemingway...“ citoval jména autorů, „Herman Melville, Viktor Hugo, Jack London, Poe, Golding, Dickens, Traven…“ musel se usmát. „Vidím, že máme podobný vkus. Přidal bych Curwooda, Bradburyho, Kiplinga...“

„Je jich tolik…,“ zasnil se prodavač.

Přinesl šálky s talířky a sáček kávy.

„Mnohé ani neznám. Věřil byste, že každá kniha má svou duši?“

„Tak to mě nikdy nenapadlo.“

„Duši svého autora,“ podotkl antikvář. „Vím to zcela jistě. Člověk si to uvědomí, až když je čte a je s nimi sám, a to já jsem dost často.“

„Je na vás znát, že je máte opravdu rád, celý záříte,“ usmál se host.

„Promiňte, nechal jsem se unést. Počkejte, zeptám se kamarádů.“

Nastartoval svůj zašlý notebook a zaťukal do kláves. Soustředěně hleděl do monitoru a náhle narazil pěstí do dlaně.

„To je zvláštní, sešly se čtyři. Přesně, jak jste říkal.“

„Tak mám přece jen naději?“

„Právě že moc ne. Podívejte, co je u nich poznamenané. Všechny byly ukradeny. Proč zrovna tyhle, to nechápu…?“

Zavoněla káva. Posadili se proti sobě a hovořili o knihách. Pili plnými doušky. Káva byla brzy ta tam. Oni však dál bezděčně setrvali v tichém hovoru. Další voňavou, tentokrát ochucenou pravým tuzemákem, přinesl knihkupec jaksi automaticky. Tlumený hovor zesílil, a když byla i tato káva vypita, vyzval hostitel svého hosta: „Nemáte chuť na sklenku červeného?“

Ten na něj překvapeně pohlédl, mrknul na hodinky a zjistil, že čas do odjezdu autobusu dávno vypršel. Souhlasně se ušklíbl. Neměl co ztratit. Venku byl nečas a zde příjemné prostředí. Útulno, jak už dlouho nezažil.

„No dobře, nedáte-li jinak,“ svolil.

A tak pokračovali v té krasojízdě pomalu dál a dál, jedna sklenka střídala druhou, až je to začalo unavovat. Nejdřív podlehl hostitel. Oči se mu zavíraly čím dál častěji. Jeho host si toho všiml a snažil se, aby totéž nepostihlo i jeho. Stejně ale i tak na něj rovněž začala padat únava. Chvíli jen tak podřimoval. Protíral si oči, leč nebylo to příliš platné. Záhy se ocitl kdesi na rozhraní. Přemáhal se, co to šlo, ale i on se nakonec přestal bránit. Oční víčka jako brány do světa snění se mu zavřela. Jednou nohou tam již byl. Přemýšlel o tom, proč sem vlastně šel a vtom měl dojem, že slyší vzdálený, sotva znatelný šepot. Zprvu to připomínalo jakési kmitnutí, přeběhnutí myšky po podlaze, či padající suchý list ze stromu... Soustředil se na ten neznatelný šramot a snažil se ho identifikovat. Posléze zaslechl sotva zřetelný, nicméně rozeznatelný hovor:

-

„Hermi, co tě přimělo k tomu napsat tak fantastickou knihu jakou je velrybářský epos o Moby-Dickovi?“

„No to bylo tak, rodiče pocházeli z Irska a měli tam na pobřeží příbuzné. Jezdil jsem k nim na prázdniny. Brali mě s sebou do krčmy, kde se scházeli velrybáři. Stačilo poslouchat. To mi šlo vždycky nejlíp. Jednou kdosi přinesl staré noviny a ukázal článek o hrůzném vorvaňovi jménem Mocha Dick, jenž údajně potopil loď jménem Essex. Načež jsem to přejmenoval, slepil dohromady, přidal řád a bylo to.“

„Jackie. Obdivuji tvé nejznámější romány, mezi něž patří Mořský vlk, Tulák po hvězdách nebo Bílý Tesák. Jsou všeobecně známé, ale mě by zajímalo, jak tě napadlo napsat něco takového jako Z doby praeadamitů? To bych od tebe nečekal.“

„No to bylo tak, stalo se to při jídle. Cosi cinklo o talíř a on zub. Můj vlastní zub. A mě prolítla hlavou otázka: Jak dlouho na tomhle mém zubu bude pracovat zub času, než se rozpadne na prach? A dospěl jsem k názoru, že je to vlastně zkamenělina, která tu možná bude i za tisíc let. Začalo mi to vrtat hlavou tak dlouho, až se k tomu přidala má fantazie a s ní chuť napsat tohle. Ale ber to s nadhledem, je to takové moje odbočení z hlavní cesty.“

„Díky, Jackie.“

„Raymonde, obdivuji tvou veškerou tvorbu. Jistě kamarádíš tuhle s Hermanem, vždyť jste se přece spolupodíleli na tak perfektním scénáři k filmu Bílá velryba. Já ale za tvoje mistrovské dílo považuji Marťanskou kroniku.“

„Díky. V ní jsem se vyřádil. Původně to měla být povídka, jenže psalo se mi to tak lehce a přicházel jsem na nové nápady přímo při psaní. Ani nevím, jak jsem to mohl napsat.“

Poté se karty obrátily.

„Kubo, ty nás zpovídáš jako učitel své žáky, a přitom my bychom se rádi dozvěděli něco víc o tobě a o tvé jediné knize. Venku ji nikdo nezná, ale my všichni tady jsme ji četli a nedáme na ni dopustit. Pověz nám něco o své sbírce povídek.“

„Teď jste mě dostali, kamarádi. Nejsem zvyklý mluvit o sobě. Nic na mě není. Nikdy bych sám sebe nedokázal nazvat spisovatelem. To mi nikdy nešlo dohromady a nikdy jsem se za něj nevydával. Psal jsem sice už coby malej kluk, ale styděl jsem se za to. Bylo to nedokonalé. Psaní pro mě ale hned od začátku bylo jedno veliké dobrodružství. Potrava duše. Únik z reality někam jinam, třeba do snu, kde jsem si mohl plnit všechna svá přání a představy. Vhodná slůvka jsem k sobě navlékal jako barevné korálky do šňůrky, tak aby k sobě ladila. V duchu jsem se mohl dostat kamkoliv, do minulosti i budoucnosti. Bylo to velmi smysluplné, nesmírně obohacující a naprosto mně to učarovalo. Povídky vznikaly různými způsoby. Například povídka Imaginárium vznikla, až když jsem vstoupil do pomyslných dveří toho magického světa knih. Nic víc v tom nebylo…“

-

„Co to..?“ vykřikl náhle host a úlekem z toho výkřiku vyskočil i jeho hostitel tak, že málem převrhl nedopitou skleničku vína.

„Co se stalo?“

„Slyšel jsem ho.“

„Koho?“

„Dědu. Vážně jsem ho slyšel. Rozeznal bych ho mezi tisíci hlasy. Určitě to byl on. Ta kniha tu někde musí být!“

„Řekl jsem vám, že ji někdo ukradl.“

„Slyšel jsem ho...“

„To se vám zdálo.“

„Ne nezdálo. Nespal jsem. Bylo to tiché jako vánek, šelest, ale rozuměl jsem. Sám jste říkal, že mají duši. Slyšel jsem je.“

Rychle vstal a začal prohlížet všechny svazky.

„Člověče, vy jste tím hledáním posedlý stejně jako kapitán Achab. Vždyť jsem si z vás jenom vystřelil,“ snažil se hostitel zvrátit jeho úmysl.

„Ale tvářil jste se naprosto vážně,“ nenechal se muž odbýt. „Víte, děda měl neobvyklý hlas. Rezonoval mu. Dal se poznat i z veliké dálky. Vyčníval nad ostatními.“

„Dobře, dobře, pomohu vám.“ Antikvář popadl štafličky a probíral se mezi hořejšími poličkami. I ve dvou jim to zabralo dost času.

Postupně prošli a prohlédli všechny svazky v místnosti.

Bez úspěchu.

Posadili se zpátky na židle.

„Co mě to napadlo?“ omlouval se zklamaně muž a zakroutil sklesle hlavou. „Ale říkal jste, že tu byla. Už to je pro mě dobrá stopa. Mám takové tušení, že ji dřív nebo později skutečně najdu.“

„Upřímně, jako byste hledal jednu rybu v moři,“ poznamenal obchodník. „Je spousta krásných knih.“

„Já vím, jenže pro mě je tahle jediná cennější než všechny ostatní. Věřím, že jednou to štěstí mít budu. No nic, abych šel. Už jsem vás zdržel dost dlouho.“

Muž se zvedl, upravil se a podal panu Schránilovi ruku.

„Musím domů. Děkuji, že jste se mi tak dlouho věnoval, a že jste mi vyšel vstříc.“

„Nemusíte děkovat, rádo se stalo. Už dlouho jsem si s nikým tak dobře nepopovídal.“

Zatímco se muž smířil se svým nezdarem a pomalu se otočil směrem k východu, antikvář ho sledoval poněkud rozrušeně. Chtěl něco říct, ale nemohl to ze sebe dostat. Bylo na něm znát jak se přemáhá.

Nakonec se neovládl.

„Počkejte ještě prosím. Počkejte, něco vám dlužím. Neměl bych čisté svědomí.“

Vběhl dveřmi do bytu a v mžiku se vrátil.

„Musím vám ji dát. Je vaše. Dal jsem si ji stranou. Chtěl jsem si ji nechat, ale nepatří mi. Nikdy bych si to neodpustil. Dokázal jste mi, že patří vám a nikomu jinému. Je to ona, že?

„Jakub Kryšpín: Moje sbírka povídek.“

Muž vykřikl radostí. Nemohl uvěřit tomu, že je na světě. Střídavě pohlížel na knihu a na knihaře.

„To je nadělení, tak přece se našla?“ usmál se radostně a ani v nejmenším ho nenapadlo svému hostiteli něco zazlívat nebo vyčítat, neboť si byl moc dobře vědom toho, že si tu malou peripetii s knihou způsobil sám.

„Na mou věru jsem moc rád, děkuji. Už jsem tomu nevěřil.“

Pan Kryšpín si s velkými díky vzal knihu k sobě. Znovu a znovu se smál nadšením, a když se ještě jednou rozloučil, pomalu odcházel.

Knihař za ním jenom stačil zavolat: „Budete-li příště zase něco hledat, stavte se.“

„Stavím. Určitě se stavím.“