Tváře

Taška poskakuje po rozbité silnici. Zbývá poslední štace, Dvořákovi. Mají domek hned u hřbitova.

Minu prázdné parkoviště i prosklenou obřadní síň. V kapse nahmatám pamlsek, botičku z kůže. Je pro Bena, vlčáka, který mě vždy přivítá a pak fascinovaně pozoruje, jak jim strkám reklamní letáky do schránky.

„Beníku, kdepak jsi?“ zavolám a pro jistotu zahvízdám.

„Co tu vypiskuješ?“ zpraží mě pan Dvořák.

„K-de je Beník?“

Jeho pohled se zastaví u psí boudy: „Bude vevnitř.“

„Vevnitř? Tam přece nesmí.“

„Nechceš zajít dovnitř a pohladit si ho?“

„Moc rád.“

Pan Dvořák mi otevře branku. Teprve teď si všimnu, že je mnohem vyšší než dřív a že za uchem se mu táhne obří jizva.

Popostrčí mě k vchodovým dveřím. „Nenech ho čekat dlouho.“

Na pohovce sedí chlápek s kapucí přes hlavu, v ruce třímá skleničku. Když vejdu do obýváku, nasaje moji vůni. Já zas jeho puch, který mi vnikne do nosu a kroutí v něm jako šroubovákem.

Z kuchyně přichází paní Dvořáková.

Je nejmíň o hlavu menší. Nebo se mi to jen zdá?

„Co bys potřeboval, chlapečku?“

Hrkne ve mně. Vždycky mě oslovovala „Adame“. I její hlas zní jinak… Než stihnu odpovědět, udělá to za mě její muž: „Hledá Bertíka.“

„Beníka,“ opravím ho.

„O kom mluvíte?“ máchne rukou paní Dvořáková, až se jí rozhoupe píšťalka, kterou má pověšenou na krku. „Se domluvte.“

Druhou si drží tvář, aby jí nespadla.

„Už budu muset jít…“

„Kam bys chodil?!“

 „Na záchod. Trefím sám.“

Marně lomcuju vchodovými dveřmi!

Vtom se ozve se řezavý tón píšťalky.

Do obýváku přichází kluk v mém věku. Paní Dvořáková mu tiskne do dlaně nůž. „Běž a vezmi si, co ti patří!“ ukazuje směrem ke mně.

Vběhnu na záchod, že vylezu oknem. Je však zatlučené fošnami.

Schody do sklepa beru po třech.

Zakopnu o černý pytel.

Vyvalí se z něj hlava člověka – nedokážu říct, jestli pana Dvořáka nebo jeho ženy, protože je bez tváře. Jsou tu ještě dva pytle. V jednom bude Beník.

Jestlipak potřebovali i jeho tvář? Každopádně odsuď musím vypadnout, než si nasadí tu moji.

Všimnu si okýnka u stropu.

Jen najít něco, na co si stoupnu…

Rozeběhnu se ven a vzrušeně nasaju čerstvý jarní vzduch. Chodidla mi přitom legračně pleskají o asfalt.

Jak opojné!

Řezavý tón píšťalky mě volá zpátky.

„Ráda tě vidím takhle živého,“ řekne maminka a pohladí mě po hlavě.

Jdu za ní do zahrady.

Strejda mi přes okno mává skleničkou od krve. Přes obličej má pořád kapuci.

„Bude mít jednou tvář i on?“ zeptám se. Tu svoji si pohladím, jako by šlo o nejdražší diamant.

„Jednou určitě,“ prohlásí maminka. „Potom tu bude bydlet s námi. A klidně bude moct i opustit dům, aniž by ho někdo poznal.“

„Co teta?“

Maminka ukáže směrem k hřbitovu: „Dorazí, až se setmí.“