Stavebnice (lidem)

  Dvě děti si hrají v pohodlí domova s budovatelskou stavebnicí. Každé z nich má svůj pokoj a hra je zcela ovládla. Jejich hra závisí na výši kapesného a výši vedlejších příjmů, které druhému nesdělují. Vlastně se spolu nebaví. Jejich pokoje odděluje veliká předsíň. Rodiče se domů nevracejí, odešli a nechávají děti osudu.
   Občas se děti sejdou v předsíni, kde je záchod a dveře do jídelny. Zásadně se nemyjí a nekoupají. Minou se lhostejně, pohledy ovšem lhostejné nejsou. Neradi čekají frontu a vědomě zrychlují krok, když mají namířeno ke stejnému cíli.
   Stavebnice je nesmírně rozličná. Překvapuje však, že v ní chybí lidé. Přitom je vše budováno pro ně, pro dítě jde o příliš nákladnou údržbu. Tu obstarávají stroje. Stavebnice má mnoho verzí a dá se kombinovat. Krabice od nich děti dětinsky vyhazují z oken svých pokojů. Jejich domek je podobný dalším, sousedním, nejen pod okny dětí jsou občas hromady krabic. Ty největší už začínají hnít a pomalu se zažírají do železobetonových konstrukcí.
   Děti se od sebe kupodivu liší. Možná proto se nemusí navštěvovat. Myslím si, že se bojí. Bojí se svého sourozence. Stavebnice každého z nich jsou jiné, i když, pravda, se sobě začínají podobat. Každý den, několikrát denně i v noci, přijíždí obrněný poštovní vůz, houká a veze krabice. Dveře do bytu jsou otevřeny a předsíň bývá zaplněna. Je tak obrovská, že je tu prostor i na příčku, která předsíň rozděluje. Obě děti zásadně rozbalují až ve vlastním pokoji a usínají s myšlenkou vlastní expanze do předsíně. Spí tvrdě a krátce, stavebnice stále potřebuje dohled. Občas jimi projede vzpomínka, jsou malincí, s rodiči a drží nějaké dítě za ruku. A je jim tak hezky, až myšlenku raději zapudí. Pak vstávají a pracují obzvlášť tvrdě a pečlivě.
   Stává se, že pošťačka v holínkách, chybně (nebo záměrně) doručí krabici nebo krabice. Takové krabice jsou tajně a nemilosrdně přivlastněny, prohlédnuty a použity. A nekončí pod okny, z hrdosti a ze strachu.
   Jednou se obě děti srazily hlavami u zdi na kraji příčky, vyděšeně na sebe zíraly a držely se za hlavu. Jejich stavebnice se téměř setkaly. Obě měly slušnou možnost prohlédnout si nejmodernější části stavebnice, civilizace. Byly si podobné a šel z nich strach. Otočily se a dolezly zpět do pokoje.
   Předpokládejme, že šlo o syny. Starší byl naštvaný. Mladší byl v onom bytě doma, narodil se v něm a mnohem lépe se v něm vyznal, těžil z jeho členitostí pro svůj prospěch. Začal v něm tedy klíčit plán. Pochopitelně, stavebnice měla mnoho dílů a typů, ale oba si libovali ve vojenských. Dávala jim moc. Starší tedy trpělivě čekal a mladší se ukolébal…
   Až jednou byla špatně doručena zásilka. Starší otevřel balík a byla v něm vajíčka, veliká s nadpříčkovým doletem. Obratem je vyslal na mířenými střelami na sourozencovo území. Napáchala velkou paseku, poleptala strategická místa a hlavně se dotkla mladšího. Vyběhl, vyslal 18 rajčat a vydal se dupat nepřátelské dílo v předsíni. Nevšiml si staršího, který jej neviděl a začal demolovat. Byli překvapeni, jak jsou si jejich díla podobná. Jako by ničili svoje vlastní. Setkali se ve stejný moment a dívali se na sebe. Byli jiní, ale našli podobnost, známou ze svých zrcadel. Příčka už byla dávno srovnána s podlahou. Nevydrželi a začali se z principu mlátit.
   Skákali po sobě tak zuřivě, až se propadli kamsi do sklepa. Zezdola shnilá konstrukce domu náraz nevydržela a sesula se. Jelikož jejich dům byl na kopci, sesul se a strhával domy pod ním.
   Za chvíli se zřítilo celé sídliště, pak město. Město se propadlo do prohnilého propadliště a vzalo s sebou celý svět.