Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCesta
Autor
aRmida
Jeho vůz se pohyboval nezvykle pomalu. Uvědomil si, že sedí na místě spolujezdce. Přišlo mu to zvláštní. Nechápal, proč svěřil řízení svému příteli: své auto přece nikdy nikomu nepůjčoval.
Kdy už ten sen skončí, pomyslel si.
Sám se divil, proč se na tuto práci vůbec dal. Jezdili od vesnice k vesnici a v každé měli vyhledat určitou osobu, které předali obálku. Obálka byla samozřejmě zalepená, takže ani pořádně nevěděl, co je jejím obsahem. Prý běžná soukromá korespondence, řekli mu. Ale proč potom ty dopisy neposlali poštou? Je to tady sice zapadákov, ale pošta sem snad chodit musí!
Kdy se konečně probudím, opakoval si stále.
Zpočátku brali celou záležitost jako velké dobrodružství. Navštívili místa, na kterých nikdy nebyli, mohli mluvit s lidmi, jejichž venkovská mentalita se tolik odlišovala od jejich velkoměstského způsobu myšlení, a koneckonců ani to, že si po dlouhé době odpočinuli od svých každodenních starostí, nebylo vůbec k zahození.
Cestovatelské nadšení jim ale vydrželo jen chvíli a poslední dobou se jejich nálada stále zhoršovala. Už jim nepřipadlo, že by okolní lesy byly nějak výjimečně zelené, a stále se opakující otázky vesničanů je už trochu nudily a vnucovaly jim pocit, že jejich přítomnost zde je jaksi nepatřičná. Také stále častěji museli myslet na to, co je asi obsahem těch obálek. Lidi, pro které pracovali, ani pořádně neznal, a když jim tuto službu přislíbil, měl už v sobě pár skleniček destilátu. A proč se k němu přidal i přítel, to mu bylo teprve záhadou. Vlastně se mu sám nabídl a on byl rád, že bude mít společnost.
Už bych se pomalu mohl probrat, nemohl se zbavit utkvělé myšlenky.
Kolikrát už chtěli některou z obálek rozlepit a podívat se, co je uvnitř. Přirozený ostych a možná i trocha strachu jim v tom ale vždy nakonec zabránily, a tak se spíše těšili, až budou všechny zásilky předány a oni budou mít konečně klid.
Přesto se nemohl zbavit dojmu, že je za celou věcí něco temného, a měl trochu obavu, že předáním obálek celá věc zdaleka neskončí. Navíc krajina, kterou projížděli dnes ráno, už zdaleka nevypadala tak přívětivě jako místa, na kterých byli v předchozích dnech. Také cesty byly stále horší a horší, asfalt už dávno vystřídalo kamení a zdálo se, že zanedlouho se i to ztratí v hlíně a bahně. Jaké štěstí, že už jim zbývala jen jedna obálka. Najdou jejího adresáta a rychle pryč.
Snad z toho snu již brzy procitnu, zadoufal.
Blížili se k vesnici. Pomyslel si, že by to mohl být konec jejich cesty. Když však přijeli na dohled prvních domů, náhle oněměli. Kola se přestala točit a auto zastavilo. Zděšeně zírali na označník s názvem vesnice. Něco takového ještě neviděli. Na označníku se namísto běžného názvu, jaký vesnice většinou mívají, vyjímala jakási změť písmen a číslic. Kód. Nechápali, co to může znamenat. S ničím takovým vůbec nepočítali. O ničem takovém jim nikdo nic neřekl a ani když se ráno dívali do mapy, ničeho podobného si nevšimli.
Jeho mozek pracoval naplno. Co může ten kód znamenat? Tak si přece lidé svou ves nemohli pojmenovat. Zvláštní strach a hrůzu, kterou najednou pocítil, nikdy v minulosti nezažil. Že by se dostali do vojenského prostoru? Tam by se snad podobné označení vesnice dalo očekávat.
Kdy už to skončí?!
Jeho zděšení nabývalo na mohutnosti. Náhle mu začaly věci samy do sebe podivným způsobem zapadat. Obálky, jejichž obsah nikdo neznal, tajemní lidé, kteří si jejich doručení zaplatili, stále nepřívětivější venkované a lesy, jejichž barva už byla spíše šedá než zelená. A teď vesnice bez názvu. Měl pocit, že se blíží konec světa. Do čeho se to jen namočili?
...
Snažil se horečně přemýšlet. Přece to všechno musí mít nějaké rozumné vysvětlení. Třeba je to opravdu vesnice, kterou hledali. Nějaký vtipálek možná přemaloval ceduli s jejím názvem a ani si nepředstavil, jak asi vyděsí náhodné návštěvníky.
Nastartovali auto a vjeli do vesnice. Zastavili na návsi, vystoupili a chystali se někoho zeptat na cestu. Náves však byla najednou vylidněná. Jen v některých oknech viděli za pohybujícími se záclonami tmavé mizející stíny. Zeptat se na cestu však nebylo koho.
Z jednoho stavení vyšel asi jedenáctiletý chlapec. Pospíchal a zdálo se, že se jim snaží obloukem vyhnout.
„Poslyš, chlapče,“ zavolal na něj. Hoch jakoby zaváhal a zpomalil. „Mohl bys nám ukázat cestu? Asi jsme zabloudili a nevíme, jak se odsud dostat.“
Bylo vidět, že mladík poněkud znejistěl. „Já - já nevím. Opravdu nevím. Nikdy jsem nebyl jinde, než v naší vesnici. Nikdo z naší vesnice nikdy nebyl jinde než tady. A nikdo cizí k nám nikdy nepřijel. Promiňte.“ Dal se na útěk.
Naděje, která jim na chvíli vysvitla, opět pohasla. Byli na pokraji zhroucení.
Musím se podívat do mapy, pomyslel si. Nějak přece musíme zjistit, kde jsme.
Z příruční tašky vytáhl mapu. Rozložil ji na zem a začal hledat vesnice, kterými ráno projížděli.
Uviděl místo, na kterém právě stáli. Vesnici s kódovým názvem. Byla to křižovatka několika cest. Všechny však vedly do kruhu a žádná nemířila nikam jinam, než že se oklikou vracela zpátky na místo, odkud vyšla. Zatmělo se mu před očima.
...
Konečně se probudil. Byl ve svém autě. Uvědomil si, že sedí na místě spolujezdce. Přišlo mu to zvláštní. Nechápal, proč svěřil řízení svému příteli: své auto přece nikdy nikomu nepůjčoval. Všiml si, že se blíží k nějaké vesnici. Zdálky viděl před prvními domy svítit bílý označník s jejím názvem. Snažil se jej přečíst, avšak moc mu to nešlo. Znaky mu nedávaly žádný smysl. Kamení z cesty se zcela ztratilo a kola vozu se místy začala poněkud propadat v bahně.
srpen 2002