Stejnou řečí mluvím

Čas tolik utíkal

splašený, v tom létě

právě skončeném

a já nepočítala na halíř

žádné své ohlédnutí

nesčítala slova, dary

dnes už se neškorpím 

s očima svýma za to

že  jsem se za sebou dívala

při svém kvapném běhu létem.

A proto ty mihotavé čáry zůstaly

stále kdesi nad obzorem,

aby se teď na podzim vrátily

a tiskly se ke mně, a léčily

zevnitř, na kůži, dolem, horem. 

.

.

V jedné hospůdce pod kvetoucími

lípami sedím s lidmi, kteří si

ve mně tak drze krásně bydlí

a já už léta nevybírám nájem.

A já se zalykám, jak plním

ten vzduch kolem nás

ten vonící čaj lipový

slovy o těch, co ještě

navíc ráda mám, a o těch...

a taky o těch... A Michalka

dostala botičky, a klobouček

chtěla by, na zlaté vlasy. Děvenka

moje, vnučka vytchýňovaná.

A celý můj kraj hornatý je láskou

Ve své vlastní tlupě člověčí,

já v divočině svých slov

se topím. Dnes už si dávno

nespílám. No tak jsem žvanivá.

A můj život se do básní přetavil,

stejně mluvných. A ještě mám ráda

a taky... a taky... A  Verunka

se tolik smála na té houpačce

co až do nebe děti houpala. A

vylétla k ptáčku modrému, co ji

na bříšku zobákem polechtal.

A radost dítěte po mostech duhy

klouzala. A Kačenka včera

v autě blinkala. A kočka moje

mi snědla večeři a v letním

večeru jsem dostala růži poslední..

A dnes v lijácích mých dnů

když mi tak prší, jeden stejný

den za druhým, smutná úroda,

za okny tma, tady jen hrnek

kávy. Sama. Kam zmizely

mé letní udýchané výkřiky

když si tady teskně podzimně

mlčím. A ošklivě si závidím

zadýchané ukecané dny

své letní. Vlhká tím deštěm

uvnitř i vně, svá tehdejší slova

na topení suším. A jiný vzduch

dýchám, a jiný chleba jím. A

stejnou zalykavou 

láskyplnou řečí

ve svých básních mluvím.