NA VĚČNOST A ZPĚT

Před sebou viděl běžící postavy v modrých uniformách francouzské armády, které jako on před chvíli vyrazili ze zákopu na zteč německých zákopů, z niž se začala ozývat kulometná palba a poté vzduchem zasvištěl granát, jenž dopadl, do prostoru před ním a on jen zahledl vzedmutou půdu, odhozené postavy vojáků, načež byl prudce sražen k zemi. Hned na to pocítil, jak se do jeho těla cosi bolestně zarylo...

Pak se ho zmocnila nebývalou volnost.Poté spatřil sám sebe ležícího na zemi.

Kolem sebe další vojáky k nimž běželi zdravotníci z nosítky , ale on počal stoupat kam si nahoru k oslňujícímu světlu k němuž vzápětí dorazil, aby uviděl známé tváře svých kamarádů,kteří, již padli ve válce.

„Tak tě tu vítáme"řekl mu jeden z nich.

„Kde to jsem?"

„Na věčnosti"

„Pane kapitáne, tak jsme se zase sešli."

„Pohov zde vám nevelím."

„Ahoj Jeane.Tak tě taky dostali co.Aspoň si to měl rychlý"pravil mu další jeho kamarád.

„Paule já myslel, že jsi v nemocnici."

„Už mě nebylo pomoci."

„Támhle jsou němci.Co tu dělají?"

„To co my.Ti co se dostali sem jsou stejní chudáci, jako my."

Jeden z německých vojáků k nim přistoupil a on ke svému úžasu vněm poznal vojáka, jehož probodl bodákem v zákopu.

„No tak jsme dopadli stejně."řekl mu onen němec.

„Jo a to diky válce."

„No budete se muset vrátit.Váš čas, ještě nenastal.Aspoň budete vědět co vás tu čeká.My tu na vás počkáme."sdělil mu pojednou kapitán a Jean se smutně porozhlédl po přítomných.

   „Dobrý den vojíne.Vítám vás mezi živýma."pravil mu doktor, jehož tvář spatřil nad svým lůžkem.

„Co,jak jsem se sem dostal?"

„No vezli vás už do marnice, ale jeden z těch co vás vezl vám nahmatal slabý puls a tak jste skončil tady.No na čas jste doválčil."

„Jo a co bude potom čase?"

„Třeba bude, již po válce."

„Třeba."vyřkl a snažil se vše srovnat v hlavě, přičemž začal  přemýšlet proč mu bylo souzeno přežít.