Kouř

Olověná řeka zvolna plynula mlhavým oparem, z nějž olejová světla protějšího břehu zářila pestrostí nesmírné vzdálenosti a neúčasti. Jakoby snad ani nebyla z tohoto světa. Zářila jako hvězdy vzdálené tisíce světelných let, jako netečné odlesky dávno zašlých časů. Jako bludičky, lákající do rajské zahrady živoucího a pulzujícího města, do nočních oslav přepychu, mezi honosné domy dlouhých tříd, kde voní skořice a zní táhlé tóny jazzové trubky. Do víru tance tepoucích podloubí, průchodů a pasáží, kterými proudí tisíce žen ve večerních šatech a tisíce mužů v cylindrech. Do víru, v němž se nese hlas kamelota se svazkem posledního večerního vydání novin v koženkové brašně, kde je slyšet cinkot rolniček a klapot kopyt drožkářských koní. Do míst, kde se život žije, ruleta se točí a čas letí s větrem o závod.Na druhém břehu byla však noc nocí, řeka plynula zvolna mlhou a Jan seděl sám na terase nábřežní restaurace Ideal. Svět bludiček mu byl lhostejný, byl pro něj bažinou a zmarem. Seděl sám a hýčkal si svůj splín.

Pomalu natáhl do plic závoj kouře a pak jej vyfoukl k obloze. Vzhlédl a pozoroval jeho podivné, měnící se obrysy, podbarvené světlem zahradní lucerny. Byly nekonkrétní a přesto tak naléhavé. Ztrácely se však postupně v neurčitu noci a Jan měl náhle pocit, že se mu jen zdají. Stále se zakloněnou hlavou přiložil opět doutník ke svým tenkým rtům a vydechl nový oblak. Tentokrát se však jeho fiály semkly dohromady a jakýmsi kouzlem náhle rozeznával ladné křivky ženského těla, chvějící se v povětří. Viděl jasně ten přízrak. Měl dlouhé vlnité vlasy, jemné rysy v obličeji, útlý pas a plné boky, které se závanem vánku prohnuly tak přirozeně, že zatajil dech a bez hlesu pozoroval, jak se postupně rozplývají v černi noci. Byl ohromen, ale zároveň se ho zmocnila beznaděj. Těžko říci proč. Když se kouř rozplynul docela, Jan stále nehnutě hleděl bezútěšnou tmou, podbarvenou září města.

Byla to zvláštní chvíle. Jan seděl sám na terase nábřežní restaurace, řeka stále zvolna plynula pod vysokým nábřežím a mlhou se lámala světla bludiček. Stromy, staré vysoké olše, tiše šuměly a vlahou tmou vanul chlad. A tam na druhém břehu, dnes tak vzdáleném, tepal život. Jan tím směrem pohlédl a povytáhl si límec kabátu. Kovové zábradlí, plechový stolek, železná židle- všechno studilo. Jen štiplavý kouř doutníku pálil v krku. Vše bylo ve znamení marasmu a žalosti. Svázané, zmáčknuté, zkroucené a utržené. Prázdné, chladné i neskutečné. Tak jako žena v závojích kouře.

Když na ni Jan znovu pomyslel, uvědomil si, že na ni myslet nikdy nepřestal. Uhnízdila se mu hluboko v duši. Její krása byla okouzlující, neboť v nejasných konturách rozevlátých cípů kouřové mlhy si mohl, a také si skutečně domýšlel, nevídaný půvab. Nebylo na ni chyby, avšak nebyla ani bezduše dokonalá. Byla krásnou neznámou. Zábleskem nádhery, tajemství a nedosažitelnosti. Čím déle na ni myslel, tím více mu připadalo, že spatřil skutečnou bytost. Stejně tak skutečnou, jako ty tisíce na druhém břehu. Ty mu však pojednou přišly povrchní a nezájmuhodné. Ta křehká žena, kterou chladný noční vánek sfoukl do bezedna noci, mu nyní byla tou pravou a jedinou.

Znovu zaklonil hlavu a s nadějí vyfoukl kouř. Zavlnil se tmou, zachvěl se jak duše, co právě opustila tělo, propletl se paprsky světel a zmizel ve splínu, který na Jana opět dopadl. Ani v dalším oblaku se kráska neukázala a Jan pocítil bezmeznou úzkost, jakoby ztratil milovaného člověka. Nevzdával se však své naděje a dál nechával v černi rozplývat němé prosby kouřových signálů. Stromy na pozadí jeho smutku tiše šuměly, terasa restaurace zela prázdnotou a na druhém břehu se, za doprovodu jazzové hudby, procházely tisíce štastných páru večerním městem. Netečný k tomu světu kouřil Jan ještě několik hodin na terase nábřežní restaurace Ideal doutníky americké výroby, jejichž kouř tiše stoupal k nebi. Pak se zvedl a jak studený závan, který nesměle zavadil o kabát, ztratil se v závojích tmy. Odešel a sním i tlukot jeho toužícího srdce. A řeka pod vysokým nábřežím dál zvolna plynula mlhou.