Podzimní

Zdravím tě, podzime, co s tebou

tak pojď dál, ty hřívnatý, zrzavý

jestřábe. Podobný ptáku

a rozvrzané  pevnosti

jež v sobě dlaně zamyká

a za sedmero dveřmi vězní 

křehkost něžných zvyklostí

A včera jsi ukloval vrabce, jestřábe.

Až do srdcí nám chtivě nahlížíš

za dní a hlavně po večerech a nocích.

A jedním starým okem pokukuješ

po pastvinách, kdo se tam klepe

živoucí, kdo stojí tam v těch potopách

čí šála, sponka, nářek, ruce slepé.

našly tu sílu vzdorovat.

Zdravím tě, večere, co s tebou

pojď dál,  můj první a poslední

dnešní hoste. Jsi úsměv zbytečný,

jsi moje pustina, nadějivzdorný,

usmrkaný, prostý, do noci svítící

můj zámek,  po slevě pustnoucí.

Jsi utlumený vrabčí křik.

Ozvěnou v nás se zachvíváš. 

Tam za okny venku, tam se nalívá

ta stuha lijavic a vodotrysků

a ta voda přesvoda jak prosba tklivá

plní krajinu naši po horní rysku

A podzim svým ptačím okem

už znovu na nás lačně zírá. 

Ten strom se chvěje, ten starý plot

ta žena  podobna  rybě a koníku

jak čekali by, že shnijí kořeny

a jejich těla bolestně vyvrátí se

když plot už přestal chránit je

na jejich letních pastvinách.

A růže šípková chvějivá

vprostřed slot.

A tvůj špeh strach slídí po městě

v krámcích, v hampejzech

na lampách metá kozelce

v minutových hotelích výská

v botnících větří u starých bot

až vším tím pachem nasák´. 

Zdravím tě podzime. No tak pojď dál.

Skřípeš mi za oknem, jak zrezivělý pláč

a topíš koťata  a křehké petúnie.

Však jestli Bůh dá, jak žulová skála

jak vrabčí křik, jak růže šípková

přežijeme.Až po nás potopa.