Stoupající lidé

Pátek 18. října

Hodiny v pravém dolním rohu monitoru ukazovaly 05:45, takže Roub ještě nemusel vypínat počítač. Ale chtěl stihnout autobus, který odjížděl z parkoviště před supermarketem dvě minuty před šestou, a tak zavřel okno programu, ve kterém se snažil zkombinovat podobenku svého přímého nadřízeného a fotografii obézního muže s nápadně malým přirozením. Systémový čas stejně vždycky šel o pár minut pozadu.

   Roub se natáhl pod stůl, cvakl oválným béžovým vypínačem a monotónní hučení větráku ochlazujícího útroby počítače zmlklo. Bylo to o patnáct vteřin rychlejší, než obecně doporučovaný postup, nehledě na fakt, že Roub mohl bez zbytečného zdržování vylovit zpod stolu svou koženou kabelu, přehodit si ji přes rameno a třemi vyměřenými kroky dojít ke dveřím.

   Venku Roub zabočil doprava do pistáciově zelené chodby, která procházela celou administrativní sekcí supermarketu. Na jejím konci stála Iva, vysoká světlovlasá dívka od firemní ochranky, jejímž úkolem bylo taktně prohledat odcházející zaměstnance; případy, kdy se přičinlivý skladník pokusil domů propašovat nějakou drobnou, ale o to nákladnější věcičku nebyly vůbec výjimečné.

   Iva neprohledávala všechny. Každý zaměstnanec při odchodu stiskl červené tlačítko umístěné na zdi, a obsah kapes musel ukázat pouze ten, koho zařízení náhodně vybralo krátkým výrazným zabzučením. Iva pak ještě letmo přejela rukama po ramenou, bocích a nohou vybraného zaměstnance. Skladníci proto namátkovou kontrolu přezdívali erotická loterie a vtipkovali, že tentokrát snad budou mít štěstí na bezplatnou erotickou masáž od sličné dozorkyně.

   „Je mi líto, ale tenhle los nevyhrává,“ odmítala Iva s úsměvem nabídky skladníků, kteří se dobrovolně nabízeli k důkladné kontrole všech zákoutí mužského těla. Plácla je přes jejich svůdnicky vystrčená panděra a odeslala je ke dveřím. „Snad příště.“

   Narozdíl od neukojených skladníků Roub vyhrál, ale radost z toho neměl. Když se ozvalo elektrické zabzučení, jen se otráveně zašklebil a nervózně poklepal prstem na ciferník náramkových hodinek.

   „Ujede mi to, Ivo.“

   „To máš blbý, Roubíku,“ vrátila mu Iva úšklebek, „protože já tě musím prošacovat, jestli nepašuješ televizi nebo něco podobnýho.“

   „Jo, a mám ji strčenou v prdeli.“

   „Tak si dej bacha, abych ti tam nestrčila prst.“

V řiti nebyl televizor, ale autobus. Když Roub konečně oběhl ocelový skelet supermarketu, zahlédl už jen oranžové mihotání směrovky karosy, která právě vyjížděla na silnici do centra. Pro Rouba to znamenalo dalších dvaceti minut čekání; takhle brzo ráno stejně jezdili jenom zaměstnanci supermarketu, a tak neexistovat důvod, proč by měla kyvadlová doprava na konečnou metra jezdit častěji.

   Až se supermarket otevře, budou jezdit autobusy jeden za druhým, ale to už Roub doufal, že bude dávno v posteli. Vytáhl z kapsy pomuchlanou krabičku lehkých cigaret a zapálil si, sirku hodil na zem, v navlhlém listí zasyčela a za okamžik zhasla. Roub pozoroval tenounký pramínek pomalu vychládajícího kouře a přemýšlel, jestli pro jistotu zadupnout odhozenou zápalku ještě hlouběji do tlejících listů.

   Nic neudělal, jediné co ho opravdu zajímalo, byla jeho příliš krátká postel očekávající ho v ubytovně. Chybělo jí asi dvacet čísel k tomu, aby se na ní Roub mohl pořádně natáhnout, ale on stejně vždycky spal skrčený na boku, takže mu to nevadilo. Rozhodně mnohem méně než jeho spolubydlícímu, Karlovi, docela sympatickému pětačtyřicátníkovi, který si na Roubovi vybíjel své přechozené otcovství.

   „Kup si už pořádnou postel,“ říkal pokaždé, když měl Roub ranní a jeli společně autobusem. „Kdo se na tebe má koukat, jak tam ležíš skrčenej.“

   Roub jenom krčil rameny.

   „To nemáš peníze nebo co? Kup si válendu, až bude v kšeftu nějaká akce, určitě na to ještě budeš mít slevu od firmy, to tě nevyjde ani na dva litry…“

   „Ani na dva litry – ty škrtíš každou korunu a já mám vyhodit dva litry za postel, kterou nepotřebuju. Fakt ji nepotřebuju, spí se mi dobře.“

   Roub by mávl rukou nad zbytečnou investicí, ale hystericky poskakující autobus není zrovna vhodné místo pro rozmáchlá gesta. Určitě by některého z podzimně bledých spolucestujících nechtíc pleskl po tváři a vytrhl ho z polospánku, ve kterém hledala úlevu mysl příliš časně probuzená k vědomí.

Ranní vstávání Roub upřímně nenáviděl. Mnohem raději chodil do práce večer, měl pocit, že v noci ubíhá čas rychleji a z obchodu ho tolik neotravovali s prací. Hodinu, dvě před koncem směny na něj sice pravidelně dolehla únava, ale s dvojitým (neslazeným!) kafem z automatu se dalo do šesti přežít. Vlastně do tři čtvrtě na šest, o předčasný útěk k autobusu se Roub nepokoušel jenom v pátek.

   Roub odklepl cigaretu a zvedl ji znovu k ústům. Řeřavějící koneček už ho pálil do prstů, a tak jen rychle potáhl a hodil cigaretu na zem. Tentokrát si přešlápl, aby se ujistil, že cigareta zhasla, ještě měl v živé paměti taneček, který na zastávce předvedl koncem září. Týden bylo krásné babí léto a vyschlé listí od cigarety chytlo. Roub si toho ani nevšiml, a tak nechápal, proč na něj celá zastávka civí.

    Teď byl Roub u prosklené budky s jízdními řády sám. Všichni dobře věděli, kdy autobus na svobodu odjíždí, a nemělo cenu se hnát na promrzlou zastávku příliš brzo. Vyhrnou se zpoza rohu až tak ve čtvrt, hlučná skupinka rozjařená koncem pracovní doby, takže Roub měl ještě pár minut jen pro sebe. Moc své kolegy nemusel, byli hrozně uřvaní a nepříjemně plní života.

   Osamělá zastávka v ještě nerozjasněném jitru byla jeho duševnímu rozpoložení mnohem bližší. Vypadala stejně bezútěšně jako většina Roubových dnů, studené světlo poprskávajících zářivek se zmateně chvělo na omrzlých skleněných tabulích a drátěné sedačky vypadaly, že nepříjemně studí do zadku.

   Roub nadával na toho blbce, kterého zřejmě nikdy nenapadlo posadit se na svůj výtvor koncem října, nadával na mráz, jenž mu zalezl při kouření za nehty. Strčil si ruce do kapes, přikrčil se, aby límec kabátu zakryl alespoň trochu jeho krk, a nerudně kopal do listí, které nohy stovek nakupujících slisovaly do tenkého slizkého tepichu. Roub promoklé listí špičkou tenisky odhraboval z chodníku a stále zvětšoval kroužek v ranním chladu odvážně obnaženého asfaltu.

   Docela se tím bavil, byl to aspoň nějaký pohyb, námaha, kterou se mohl zahřát. Nechal toho, až když zaslechl hlouček přicházející od zaměstnanecké vrátnice, zůstal strnule stát a přikrčený v kabátu pozoroval výsledek svého několikaminutového úsilí; skrz udupanou vrstvu listí se voda k asfaltu dostala jen nepatrně a suchý bílošedý flek dobře vynikal ve zčernalém listí.

   Roubovi skvrna připomínala ženské boky, trojúhelník listů, které zůstaly jediné ležet na jinak holém asfaltu, skutečně trochu vypadal jako klín. Ale když se Roub podíval na skupinku, která právě dorazila na zastávku (byly to samé ženské, uklízečky), uvědomil si při pohledu na ty příjemně rozehřáté samičky, že je prostě jenom zoufale a bezútěšně – nadržený.