RANNÍ AUTOBUS

Jen v několika málo oknech panelových domů se svítilo. Dlouze zívl a pohlédl na přijíždějící autobus. Byl to ten, kterým pravidelně jezdívá.

Do autobusu nastoupil s několika lidmi, jenž podle tváře znal, jelikož s ním jezdili ve stejnou dobu. Usedl do zadní části autobusu k oknu a po chvíli zavřel oči. Vystupoval, až na konečné, a tak se snažil upadnout do jakéhosi bdělého spánku. To se mu za okamžik podařilo, aby ho poté zcela přemohl spánek.

Uplynula delší doba a vzbudil ho chlad.

„Sakra zase se tu netopí.“ Pomyslel si v duchu a otevřel oči. Vedle sebe uviděl sedět muže, jenž vyhlížel poněkud divně. Seděl, jakoby strnule a hleděl před sebe.

„Nazdar Mirku, jak se vede?“ Ozvalo se za ním. Otočil se dozadu a vytřeštil oči. Za ním seděl jeho kamarád, který byl několik let po smrti.

„Co….kdo jste?“ Vykoktal ze sebe.

„No přeci Evžen.“

„Ten je ale…“

„Ano, já jsem.“

Přejel zrakem ostatní cestující a pootevřel ústa, neboť přes uličku seděli na sedačkách jeho mrtvý prarodiče. Ostatní mu také začali připadat podivní. Rychle vstal a šel uličkou k řidiči.

„Zastavte!“ Vykřikl s ohromným mrazením v zádech a došel k řidiči. V prosklené kabině se na něho otočil řidič a on pohlédl na kostlivce v uniformě.

„Proboha!“ Vydralo se mu z úst.

Autobus dojel do zastávky. Skoro rozrazil otevírající se dveře a proběhl mezi překvapenými lidmi, kteří čekali přede dveřmi. Poté začal utíkat po nástupišti. Ohlédl se a spatřil užaslé výrazy cestujících v onom autobuse, z něhož vyběhl. Byli to však jiní cestující, než ti, kvůli nimž utekl.

Několik minut stál opodál zastávky a měl v hlavě naprostý zmatek. Autobus již odjel a on pak nastoupil do dalšího. Po několika minutách jízdy zaslechl sirény sanitek. O chvíli později spatřil zdemolovaný autobus s kamionem, za jehož zadním sklem uviděl číslo linky. Byl to ten autobus, z něhož předčasně vystoupil.