*****

Malá holčička, sotva jedenáctiletá, se loudala ze školy. Taška, kterou měla na zádech, byla téměř stejně velká jako ona. Nikdo si jí nevšímal a ona se také o nikoho nestarala. Šla sama, jen ona a její myšlenky. Domů se jí nechtělo. Měla by spěchat, to dobře ví, ale nějak se nedokáže přinutit. Bojí se. Její život není tak bezstarostný jako ostatních dětí v jejím věku. Proto je taková vážná a zamyšlená, uzavřená do sebe.  I teď byla taková, ani cestu pořádně nevnímala. Sanitky stojící před panelákem, kde bydlela, si všimla, až když byla jen asi dvacet metrů před ní. Tvář se jí okamžitě ještě víc zakabonila. Ví dobře, pro koho si přijela. A když uvidí, jak dva sanitáři vynášejí jejího tátu, hrdlo se jí stáhne a ona jen stěží zadržuje slzy. Zastaví se. Nechce, aby ji viděl a doufá, že se tak nestane. Ví, že tátu mrzí, když ho vidí v tomto stavu.

„ Čau Jano! To je tvůj tata?“ ozvalo se za jejími zády.

Strnula. Kdo má právo se jí ptát na takové věci?! Její smutek se změnil ve vztek. Prudce se otočila. Lucka a Ivana, holky, které neměla příliš v lásce, se na ni zvědavě dívaly. Zase ji přepadl obrovský smutek. „ Jo,“  vysoukala ze sebe neochotně.

Holky se však nenechaly odradit : „ A co mu je?“

Takové otázky tu malou holčičku strašně bolely. Stačí, že se s tím musí vypořádat sama, ale ještě se někomu zpovídat, to už je trochu moc. Většina lidí to chápala a nechávala ji na pokoji, ale vždycky se našel někdo jako tyhle dvě. Otázku nechala nezodpovězenou a jakmile sanitka odjela, rozběhla se bez odpovědi domů. Holky se za ní jen udiveně dívaly.

„Je blbá,“ řekla jedna.

„To teda je! Asi už jí z  toho hrabe!“  obě se tomu zasmály jako dobrému vtipu a šly bezstarostně dál. Děti někdy dokážou ublížit víc než dospělí.

Malá Jana odemkla dveře. „ Ahoj,“ ozvalo se z kuchyně,  „Jak ses měla ve škole?“

„Ahoj, mami. Dobře,“ odpověděla Jana. Nebyla to pravda. Dnes dostala čtverku z dějepisu. Od té doby, co její tatínek onemocněl, se nemohla na nic soustředit, a nejméně ze všeho na učení.

„Nemáš hlad?“ vyrušila ji z úvah mámina otázka.

„Ne. Jdu se učit,“ zase lhala. Chtěla jen být sama.

Štvalo ji, jak máma dělá jakoby nic. Jakoby byl táta zdravý a oni byli normální rodina. Jak se nepřesvědčivě snaží o bezstarostný hlas.

Šla do pokoje a tam se zamkla. Konečně zase sama. Jen ona a její myšlenky....

Vzpomínala, jak byla šťastná. Pořád někam jezdili, chodili se koupat a nedávno si koupili nový dům, na její narozeniny. Byl to starý dům a ve špatném stavu, ale oni s ním měli velké plány. Jak byla šťastná! Konečně nebudou bydlet v tom hrozném a malém paneláku, kde se cítila jak v králíkárně a kde to nenáviděla! Konečně se odstěhují do prostorného domu se zahradou! Jak ona se těšila! Jenže pak její naděje splaskly jak propíchnutý balon. Tatínek onemocněl.... Pak si vybavila jinou scénu. Stalo se to asi před dvěma měsíci, když šli táta, ona a její o něco starší bráška pro cosi do sklepa. Tatínek se z ničeho nic rozplakal.Oni tam chvíli jen tak stáli, dvě malé bezradné děti, a pak se také rozplakali. Táta je tiskl k sobě a šeptal: „Buďte tady hodní a poslouchejte maminku. Oba dva vás miluju!“

Ta malá holčička mu chtěla říct tolik věcí! A nejvíc ze všeho mu chtěla říct, jak moc ho miluje. Nevypravila však ze sebe ani slovo. Všichni 3 tam stáli, objímali se a plakali....

Malá holčička zatřásla hlavou, nechtěla na to vzpomínat. V poslední době ale nedělá nic jiného. Pořád jen vzpomíná….

„Jani, nech chvíli toho učení a pojď, prosím tě, vynýst koš!“

                                                          ___

Už mi ho zase berou! Pomyslela si zoufale. Kdy už se konečně uzdraví?! Kdy už se její život vrátí do normálních kolejí?! Nevěděla to. Jediné, co věděla, bylo, že takhle už to dlouho nevydrží. Dva sanitáři posadili jejího tátu na křeslo a odnesli ho k výtahu. Dívala se na něho. Jeho hlava byla samá boule. Tenkrát to nechápala, teď už ví, že to byl příznak nemoci. Křečovitě se usmíval a její pohled opětoval. Ona tam jen stála ve dveřích a z očí se jí koulely slzy. On neplakal. Výtah už z tichým bzučením přijel a ti dva chlapíci jejího tátu vsunuli dovnitř. Její duše křičela, řvala, ať jí ho neberou, že ho miluje, ale její křečovitě sevřená ústa mlčela. Dívali se na sebe, tiše a se slzami v očích, dokud výtah neodjel. Ta malá holčička tam stála ještě dlouho poté, co výtah odjel. Pak za sebou zaklapla dveře a srdceryvně se rozbrečela. Zase mu to neřekla. Proč? Proč mu to, ksakru, zase neřekla?!

Tenkrát netušila, že už nebude mít další příležitost. Nevěděla, že svého tátu vidí naposled.