Jsem ostrov svojí dcery

Na osamělém ostrůvku

uprostřed ostrova

sedí má dcera

až příliš veliká

po porodu dítěte

vzešlého z člověka

od svíček jí dráty odstřihli

a dálnice je znenadání

samá zátočina a zákruta

a má dcera brouká si,

má Marie svatá,

když na klíně své dítě

sytí a kolíbá.

Bojím, bojím  se

těch údolí hlubokých

vedoucích k ní,

bojím, bojím se ptáka

jenž zapomněl milostně ržát

bojím, bojím se

hašteřivého bláta,

bojím se černé zdi

která kolem ní samotou

divoce planě rozkvétá

bojím se jestřábího času,

v němž není svíčka

jen romantika prostičká.

Bojím se nutnosti,

bojím se činží

za nájem v salaši,

bojím se mýtného

a netuším, čím

Marie moje svatá

zaplatí,

co vhodí na talíř výběrčí

jak přiláká zpátky

rybařícího ptáka

volavčí křik

jezerní pohádkové zámky

a klíče k nim. 

Na ostrově uprostřed ostrova

sedí  má dcera, tak těžká, veliká.

Já, ostrov její, bojím se

bojím místo ní.