POHŘEB

Lesní cesta byla dost hrbolatá, a tak auto po ní poskakovalo. Erik tudy projížděl už mnohokráte a zjišťoval, že na cestě přibývá stále více děr a výmolů. Snažil se vyhýbat nejenom dírám, ale také občasným kamenům. Pojednou však pocítil, jak zadní kolo najelo na kámen a ozvala se rána prasklé pneumatiky.

„Krucinál!“ Procedil mezi zuby a sešlápl pedál od brzd. Hned na to auto zabrzdilo a zůstalo stát skoro napříč cestou. Vztekle udeřil pěstí do volantu a vystoupil. Došel k levému zadnímu kolu a uviděl to, co očekával.

„Proklatě. Ještě pár kilometrů a byl bych doma.“ Řekl si a kopl do vyfouklé pneumatiky. Pak si sundal bundu a vytáhl z úložního prostoru hever a náhradní kolo.

  Výměna mu šla poměrně rychle a podařilo se mu kola vyměnit. Přitom si náhle povšiml, že se lesem směrem k němu přibližuje mlha .Připadalo mu to nezvyklé, neboť takhle valící se mlhu nikdy neviděl. Než se nadál neviděl ani na krok před sebe.

„Tak to mi teda ještě scházelo.“ Pomyslel si a vzal do ruky mobilní telefon a chtěl zavolat manželce, že přijede poněkud později. Byl však překvapen, když telefon neměl žádný signál.

Mlha začala být jakoby průhledná, ale okolí se poněkud změnilo, čehož si hned všiml. První, co uviděl, byl kostel a hřbitov. Užasle na něho hleděl, protože věděl, že žádný takovýto kostel ani hřbitov tu nikdy neviděl. Pomalu šel k němu. Zarazil se, když se ozval zvuk zvonu. Zaposlouchal se do zvonění a začal mít dojem, že zvoní umíráček.

„Co se tu proboha děje?“ Zeptal se sám sebe a šel dále.

  Mlžný závoj byl rozprostřen všude kolem a on měl pocit, jakoby kostel se vším kolem se v něm vznášel. K sluchu se mu donesl klapot koňských kopyt a hluk jedoucího vozu. Otočil se. Spatřil po cestě, na které stálo jeho auto, čtyři černé koně, které táhly pohřební vůz. Za ním šlo velké množství postav.

Chtěl jít rychle k autu, ale po několika krocích ustrnul. Koně i s vozem prošly skrz jeho auto a pak stejně postupně prošel i pohřební průvod. S pootevřenými ústy to vše sledoval a pozoroval, jak pohřební průvod míří ke kostelu a k němu.

  Poněkud se vzpamatoval a přitom si uvědomil mrazení v zádech a husí kůži po celém těle. Poodešel několik kroků dále. Viděl, jak rakev je vytahována a pak nesena pomalu do kostela. Tam pak postupně vstoupili všichni. Několik minut nevěděl, co má dělat.

 Z nitra kostela se ozval chorál a varhany. Připadalo mu, jakoby zpěv a hudba přicházela z velké dálky a zároveň se rozléhala všemi směry. Zaposlouchal se do ní. Dodával si odvahy a krok po kroku se přibližoval ke vchodu do kostela. Tlukot srdce se mu stupňoval.

 Chtěl pravou nohou vstoupit na první schod před vchodem kostela, ale jeho chodidlo prošlo skrz schod a ocitlo se na zemi. Překvapením polkl. Nebyl schopen vstoupit na schody. Opět mu přejel mráz po zádech, když se rozezněl zvon ve věži a ze vchodu kostela pomalu vynášeli rakev. Roztřásl se po celém těle a rychle se vzdaloval, přičemž neustále hleděl na to, jak smutečně odění lidé šli za rakví mezi kříži na hřbitov.

  Mlžný opar pojednou zhoustnul a jemu vše zahalila opět neproniknutelná mlha, která se po chvíli rozplynula. Stál na volném prostranství a užasle hleděl v to místo, kde předtím viděl kostel. On, ani hřbitov či smuteční průvod nebyl nikde k vidění.

„Přece se mi to nezdálo.“ Řekl si a spatřil o něco dále na stromě přibitou ceduli. Přistoupil k ní a uviděl na ní namalovaný kostel, přesně ten, co tu před chvíli byl. Pod obrázkem byl tento text:

ZDE STÁVAL DO ROKU 1903 GOTICKÝ KOSTEL SV.JIŘÍ, KTERÝ ZANIKL SPOLU S NEDALEKOU VESNICÍ VRŠÁTKY.