ZPOVĚĎ

Usínám a

vyžrané krysy

labužnicky

požírají mé vnitřnosti

praskající strachem

vypuzujícím odporně

páchnoucí tekutinu z mých

střev.

Pozoruju tu hnilobu

v mé

nicotě, jež

fascinuje svou drzostí,

s jakou

se povaluje

při každodenním

a

všudypřítomném

pocitu hrůzy.

                 HRŮZY Z BOLESTI

Tak, jako matky

křičí

na svá nenarozená děcka

s pocitem naprosté

moci a

nadvlády,

stejně i mé

nitro se vysmívá

tékřehké

obavě z vlastní normálnosti,

již přehlušuje

mnohonásobně silnější

a stále

sílící pocit

bezmocnosti nad ovládnutím

svých vražedných

myšlenek

na všechny mně blízké,

ke kterým

mě váže tak bolestný

pocit lásky, že až toužím

po vidině

mrtvých těl a

plačící pohřební síni.

Vyplavují ze sebe

vždy pocit studu za hříchy, jichž se napáchali

na té

zničehonic

neposkvrněné duši

bloudící

do míst zapomnění.

Přesto se

však prosebně

dovolávám slitování,

ať aspoň já jsem

ušetřena

této komedie, jejíž

hlavní hvězdou

je mé

prohnilé "já"...

... Nevěřící s vírou kajícných

jeptišek a smilnící

s čímkoli

svatým a

čistým s požitkem

milovníků 

italské kuchyně.