"Moderní" Pygmalion?!?

„Moderní“ Pygmalion ?!?

Příběh, který vám teď budu vyprávět, se skutečně stal. Stalo se to na podzim, znáte to, takové ty pochmurné dny, déšť, mračna, všude zataženo, blátivo a zamlženo, skoro zima, ale na druhou stranu uklidňující, tiše padající barevné listí a lehký vánek, který vám ofoukne tváře a ty vám pak tak nádherně zčervenají, že máte alespoň nějakou roztomilou barvu. Podzim má také své kouzlo, kouzlo, kterému se dá tak lehce podlehnout...

Můžu poděkovat rodičům, že mé jméno zní Maura, no určitě lepší, než nějaká Agáta nebo Andula, ale když se představuji, většina posluchačů se mi vysměje do očí. Ale to je detail, jen jsem vás nechtěla připravit o mé zážitky spojené s mým křestním jménem.

Žiji v jedné z těch slušnějších rodin, otec policista, matka právnička, oba jsou tak zaneprázdnění, že na mě nemají ani skoro čas, ale dost už o mé rodině!

Jak jsem se již zmínila, stalo se to na podzim. Začala jsem chodit na novou střední školu, neznala jsem zdejší poměry, a tak jsem byla z těch lidí tam docela mimo. Na mé bývalé škole byly uniformy, žádná líčidla, prostě docela přísný řád. Tady bylo všem jedno, že kluk má vlasy do pasu, holka je plešatá, že jsou propíchaní kovovými kroužky v nose, obočí, rtu, jazyce a bůhví kde ještě, že mají tetování po celém těle, prostě tu byla svoboda, kterou jsem neznala. Zalíbilo se mi to, ale cítila jsem se tak nějak divně. Nepatřila jsem tam s mojí světlou lila sukní a bílým svetříkem. Po pár dnech jsem si i já našla kamarády, ostatní jim říkali „ intoši “. Chodili jsme spolu domů, učili jsme se spolu a po večerech jsme se scházeli v jogurtbaru a báječně jsme se bavili. Nakonec jsem byla ráda, že jsem „intoška“, nechtěla bych nikdy vypadat jako „ oni “.

Vedla jsem vcelku spokojený život, rodiče byli spokojení a nic mi nechybělo, jenže pak na školu přišel nový kluk, Radim. Cože? Ano, zamilovala jsem se do dlouhovlasého kluka s naušnicí v uchu. Byl pro mě ten nejdokonalejší člověk...

Když jsem se dozvěděl, že se budem zas stěhovat, moc nadšenej jsem nebyl. Konečně jsem si našel kamarády, bezva partu, se kterou se dal prokalit každej večer a matka se chce zase stěhovat. Super, další město, další nový  seznamování, a poté další stěhování, už toho mám po krk. Nechtěl jsem nikam jinam. Ale co já zmůžu proti rozhodnutí dospělýho člověka?

Když jsme se trochu zabydleli, začal jsem chodit do nový školy, nic moc. Podobná tý bejvalý a taky tý před ní a tý ještě před, no prostě neustálej stereotypní školní život.

Kamarády jsem měl hned, rapeři, technaři, hiphopaři, discofilové, rockeři, punkáči, hippies, androšové, ale i kyberneti, děti podnikatelů, intošové a géniové, stačilo si jen vybrat a přidat se k jejich stylu života. 

Pozoroval jsem hodně okolí, pozoroval holky ze školy a ze společnosti, kam mě zavlekli mí noví kámoši. Byla to taková ta hospoda, kde se scházel výkvět puberty, jak by to nazvali dospělí. Kouřila se marihuana, pily se hektolitry piva, kšeftovalo se s drogama, do takový společnosti člověk rychle zapadne a jakmile se seznámí, zapadne do toho, aniž by chtěl. Pak začíná kolotoč, kdy den se stává jen honbou za dávkou a noc uspokojením. Nechtěl jsem do toho nikdy spadnout, nikdo z mejch kámošů do toho také nikdy nechtěl spadnout. Jenže pak se tu objevily ty tvrdý drogy, Aleš se zrovna bolestivě rozešel se svou holkou, Danovi se rozvedli rodiče a Tomáš se dověděl, že je adoptovanej...objevily se problémy, problémy, který se nedaly zrovna teď řešit, ale oni je řešit chtěli, tak je řešili pervitinem. Nemohl jsem tomu uvěřit, mí kámoši?

Radima jsem potkala opravdu jen náhodou. Šla jsem z tanečních kolem hospody, která byla vyhlášeným „hašišdoupětěm“. On seděl na schodech, zdrcený a smutný. Musím se přiznat, že hezčího kluka jsem snad ještě nepotkala. Všiml si mě.

„Prosím tě, nemáš cígo?“zakoulel na mě svýma hnědýma očima.

„Promiň, ale já nekouřím, takže nemám.“

„Odkud jsi, jsi z města?“

„Ano, bydlím tady.“

„Jo, já jsem Radim,“podal mi ruku.

„Maura.“

„Maura? Co je to za jméno?“

„Latinské, já vím, je hrozné.“

„Ne, fakt není. Je fajn. Hele, nechceš jít třeba na něco k pití?“zeptal se mě tak, že jsem nemohla odolat, ale dovnitř se mi fakt nechtělo.

„Víš, já tam nechodím, takže asi ne.“

„Čeho se bojíš? Tam není žádný drak, princezno,“ usmál se a vtáhl mě do zakouřené místnosti, objednal pivo a colu a posadil mě k politému stolu.

Hezky jsme si povídali, povídali jsme si i na našem dalším srazu, hned další den a zdálo se, že jsme se oba do sebe zamilovali. Další sraz už bylo rande, rande a první polibky. Bylo to moc krásné, ale já z něj měla stále divný pocit. Tahal mě s sebou do své společnosti, zakouřené hospody  plné opilců. Nelíbilo se mi tam.

Stále častějc jsem musel myslet na to, co se stalo Alešovi, Danovi, Tomášovi, nemohl jsem tomu uvěřit, vždyť jsme si říkali, že na tvrdý drogy nikdy nesáhnem. Jenomže člověk nikdy neví, kdy do toho spadne, a když si uvědomí, v čem že vlastně jede, je už pozdě. Ztratil jsem nejlepší kamarády, ztratil jsem toho v životě už moc, otce, bráchu, psa, kámoše v jinejch městech, bylo toho moc a pak přišel Aleš. Je mu prej teď skvěle, cítí se prej uvolněně a začal i novej vztah. Vtáhl mě na jednu hašišparty, pak na další a další a další a svět se začal točit. Jednou, když jsem měl dost, motala se mi hlava a bylo mi docela šoufl, se mi zjevila před očima nádherná princezna. Její jméno se mi vrylo do paměti, Maura. Jenomže to bylo takový to slušný dítko, alkohol ne, cigarety ne, natož tráva, haš a to ostatní. Netušila ani jak je to skvělý a hned to odsuzovala. Řekl jsem si, že tuhle musím zaručeně dostat. Po hodně dlouhym přemlouvání šla se mnou dovnitř. Aby si nemyslela, že jsem špatnej člověk, objednal jsem jí colu. Povídali jsme si o životě, vymýšlel jsem si různý pohádky, aby věděla, jak skvělej život mám, vyprávěla mi o svým životě, jak jí škola připadá hrozná a že tady je to taky děsný. Připadala mi tak čistá a nevinná, zalíbila se mi a začal jsem si s ní docela krutě hrát.

Radim byl tak nejúžasnější človíček pod sluncem! Zamilovala jsem se moc, on se taky moc zamiloval, stále mi opakoval, jak moc mě miluje, jak beze mě nemůže žít. Jediné co mi na něm vadilo, byly ty večery po hospodách. Nikdy se mnou nešel do jogurtbaru, nebo do kina, na zábavu, do tanečních ani na ples. Hned to odsuzoval, že se tam nebude bavit. Bouřila jsem se stále častěji a on mě začal pořád přemlouvat víc a víc. Chtěl abych si změnila šatník, vyhodila pastelové barvy a nakoupila černé oblečení a nebo přebarvila vše na černo.Chvílema se mi zdálo, že na mě není tak hodný, jak se zdá, ale pak mi řekl, že mě miluje a já roztála a koupila si černé zvonové kalhoty a on mi je ozdobil špendlíky a roztrhal. Trvalo mu hodně dlouho, než mě přemluvil abych s ním šla na koncert. Na sebe jsem si vzala ty kalhoty a batikované tričko, byla jsem ověšená přívěsky a na nohou jsem měla červená bagančata. Ale ta atmosféra mě dostala.

Maura byla tak hrozně čistá, až mě fakt někdy hodně štvala. Uvědomil jsem si, že nesnáším tak slušný lidi, co všechno hned odsuzujou, zvlášť pak Mauru. Nechtěla chodit na hašišparty, nelíbil se jí můj styl života, protestovala každej pátek, že chce jít do tanečních a ne do hospody, kritizovala, že kouřím, piju a ňák podivně se chovám. Ale našel jsem něco, stačilo říct „miluju tě“ a byl klid. Používal jsem to proto stále častěji a Maura šla se mnou konečně na první koncert. Za pomocí Aleše jsme jí opili, vykouřila první cigaretu v životě a rozjela to na parketu. Zkazil jsem jí. Netušila ale, že kazit jí hodlám ještě víc, příště to bude joint, ňáká ta extoška nebo jí podstrčím diazepam.

Milovala jsem Radima víc než cokoli jiného. Zapadla jsem mezi jeho kamarády, už mi nevadil ten kouř, jelikož jsem k němu tak trochu přispívala, nevadilo mi nějaké to pivo, pár tequill nebo jiných frťanů. Začala jsem žít život, žila jsem Radimem. Radim se mi ale začal zdát jiný, choval se někdy i agresivně, zvláště k ránu, když mu došly peníze. Snažila jsem se dopídit, co se to s ním teď děje.

„Radim? Ty to nevíš? Je na piku, já myslel, že v tom jedete spolu,“ divil se Aleš, Radimův velký kamarád.

Byla to pro mě velká rána, Radim bere drogy? Nikdy jsem si toho nevšimla? Jsem snad slepá? Podívala jsem se na svého miláčka, seděl na židli, hlavu položenou na stole a spal. Opatrně jsem k němu přišla a vyhrnula jsem mu rukáv. Bože, to co jsem uviděla, bylo fakt hrozné.

Maura se rozjela, byla se mnou každý večer, začala se mnou chodit i za školu, kouřila jak tovární komín, každý víkend byla zlitá jak doga a začala se mi líbit. Pak začala s trávou a tím si mě dostala.Vzpomínám si na jejího prvního práska, jak se zakuckala a její modrý oči byly plný slz. Ale víc nic. A já? Kdybych to mohl říct, tak jak to cejtím, asi by to ten papír neunesl, prostě -drogy. S Alešem jsem si píchnul poprvé, Maura byla po tom ještě krásnější, všechno bylo krásnější, celej svět byl hodnej , milej  a přátelskej. Pak jsem to chtěl znovu, když jsem se pohádal s matkou, pak jsem se nepohodl s Maurou, pak s Alešem a pak už to jelo. Ale nejvíc mě naštvala Maura, když jsem jí přistihl, jak se mi hrabe v rukávu. V té době jsem toho kolotoče už měl plný zuby, chtěl jsem přestat, ale nikdo mi nechtěl pomoct. Hned jsem jí vynadal, co to dělá. Pohádali jsme se.

Byla vzteklá, že jsem jí celou tu dobu lhal, a že nehodlá chodit s feťákem. Řekl jsem jí, že je to všechno její vina.

Chyba, probral se a strašně jsme se pohádali. Řekl mi, že je to jenom a jenom moje vina, že začal. Tvrdil, jak je to krásné a jestli ho miluju, tak mu to odpustím a půjdu s ním. Byla jsem z toho mimo. Nevěděla jsem, co mám dělat, úplně jsem se sesypala. Tvrdil, jak že to můžu odsuzovat, když nevím jaké to je a začal mi nadávat, že jsem ubohé nic, že jsem nechutně slušná, takovéhle řeči mě vždy dokázaly pěkně namíchnout, tak jsem sáhla po jehle a píchla si taky...

Všechno se mi zhroutilo před očima, najednou tu byla policie a záchranka, na zem se totiž zhroutila jedna z těch mladejch feťaček, Maura si píchla „zlatou ránu“...