Sivestr na zabití

?Ahoj lásko, tak jak bylo??, zeptal se mě David první den po prázdninách ve škole. Nenápadně jsem se rozhlídla kolem-celá jeho parta stála poblíž. ?Nááádhera?, odpověděla jsem sladce, ?Martin líbá jako bůh a ani na tom nevydělá pětikilo!?, vmetla jsem mu do tváře a rychle šla pryč. Došlo mu to hned. ?Počkej? tys to špatně pochopila?? Ani jsem se neotočila, ale slyšela jsem, že za mnou jde. Zrychlila jsem a on se rozběhl. Chytl mě za rameno a otočil k sobě. ?Markétko? To byla jenom sranda? Já tě fakt miluju?? Skoro to znělo jako by to myslel vážně, ale-i když to moc bolí-tu samou chybu už podruhý neudělám. ?Ale jenom do tý doby než se s tebou vyspim, co!?, vyškubla jsem se mu. ?Kurvo! Ještě abych se nevsadil, když se líbáš s každým idiotem! Ten tě určitě přefik, viď!?. Zastavila jsem se a zhluboka nadechla. Tak to mi neměl říkat. Tohle ne. Otočila jsem se a pomalu se k němu vrátila.

?Víš miláčku, on má rozhodně větší úroveň než ty. A jestli jsem kurva nebo ne, to už tobě může bejt jedno!?, a hrdě jsem odkráčela.

Hned za rohem jsem se ale složila. Při hodině jsem zašla za třídní, řekla jí že mi je špatně a šla domů. Tam jsem se složila totálně-seděla jsem před zrcadlem a řvala jako šílená. Podřežu se, řekla jsem si.

Strašně dlouho jsem hledala žiletku a když jsem konečně jednu našla, byla hrozně špinavá. Asi půl hodiny jsem jí drhla kartáčkem na ruce než mi došlo, že mi to může bejt jedno. Sedla jsem si dovany, zavřela oči a řízla se do zápěstí. Očekávaná bolest se ale nedostavila. Zase jsem oči otevřela, abych zjistila, že žiletka je naprosto nepoužitelná-úplně tupá.

?Nevadí?, řekla jsem si v duchu, ?tak si vezmu prášky.? Otevřela jsem lékárničku a vzala si babiččiny hodně silný prášky na spaní? najednou jsem zaslechla, jak někdo zazvonil. Lekla jsem se tak, že jsem upustila lahvičku na zem. Roztříštila se a prášky se rozkutálely po podlaze.

Zvonek pořád vyzváněl. Dneska asi není nejlepší den pro umírání, řekla jsem si a šla otevřít dveře. Byla jsem strašně zvědavá kdo přišel. Martin! ?Ahoj Markéto? Já? Chtěl jsem se jen omluvit za toho Silvestra? Nechtěl jsem vám to zkazit. Hele seš v pohodě?? Stará se, napadlo mě. ?pozvala jsem ho dál.

Když uviděl na podlaze prášky a střepy, docela se divil. Pak si všiml i mejch rozpižlanejch zápěstí a zhrozil se. ?Ježiši Markéto, vždyť je to magor, nestojí ti za to? Na světě je spousta kluků který by za tebe dali nevim co!? vážně se na mně podíval.

Tak jemu na mně záleží? sesula jsem se podél zdi a začala brečet. ?Já vím? Já vím??, opakovala jsem pořád dokola. Sedl si ke mně a odhrnul mi vlasy z čela. ?Třeba já, víš?? Trochu jsem se pousmála. ?A to ti má věřit? Jsi fakt hodnej, že se mi snažíš pomoct, ale lhát bys mi neměl?? Pohladil mě po obličeji a setřel mi slzy. ?Ale já ti nelžu, já tě mám, Markéto, fakt rád!?, řekl a objal mě. Stulila jsem se mu do náruče. Přitiskl mě k tobě a něžně hladil po vlasech. Takhle bych mohla sedět pořád?

Probudila jsem se ráno v prostředku kuchyně. Strašně mě třeštila hlava. Co se stalo? Pomalu jsem začala vzpomínat? Vzala jsem si ty prášky, složila se a teď se probudila. Takže Martin nepřišel, jen se mi to zdálo. Asi budu muset udělat první krok sama.

Vstala jsem a šla směrem k telefonu?