Sára

      „Vy si nedáte nic k jídlu?“ zeptal se policista, když dosedl vedle mne a položil talíř s kouřícím gulášem před sebe na stůl.

       Zavrtěl jsem hlavou a řekl: „Jak můžete jíst? Po tom, co jsme viděli tam naproti.“ Větu jsem doprovodil kývnutím brady směrem k domu přes ulici.

       „Jó mladej, tohle řemeslo dělám už tak dlouho, že pár zmasakrovanejch grázlíků mi rozhodně neveme chuť k jídlu! A pak, v týhle hospodě dělají snad nejlepší guláš, jakej jsem kdy jed,“ odpověděl kriminalista a spokojeně zabořil lžíci do talíře.

       Je pravda, že já, za dobu co pracuju pro tenhle bulvární plátek, jsem už taky viděl ledacos a jindy by mě párek mrtvejch feťáckejch dealerů určitě nevyvedl moc z míry, ale pohled na ty zkrvavený a vykuchaný  těla mi připomněl Sáru…………..

                                                  =============================

       Poprvé jsem se s ní setkal na jedný dost divoký párty u spolužáka Miloše. To jsem byl ve druhém ročníku na žurnalistice. Milošovi rodiče na víkend kamsi odjeli a on se rozhodl, s určitým předstihem, oslavit  bohatýrsky své dvacáté narozeniny.

        Když jsem přišel před jejich rodinný dům, hlasitá hudba a stíny míhající se za osvětlenými okny naznačovaly, že zábava je už v plném proudu. Můj příchod doprovodil hostitel hlasitým pokřikem, ke kterému se přidalo pár lidí, z nichž jsem některé ani vůbec neznal. Miloš mi ihned vrazil do ruky plnou skleničku vína a pak mi ty rozjařence představil.  Většinu jsem si stejně nezapamatoval. Jedno jméno mi však v hlavě utkvělo, protože jeho nositelka mě okamžitě zaujala. Sára…..

       Nedá se říct, že by byla  krásná, hezká ano, ale do klasické krásy měla přece jen daleko. Byla dost malá, drobná, i co se týče specificky ženských partií, rovné kaštanové vlasy na ramena, pár pih v pravidelném obličeji. Ale něco na ní člověka ihned zaujalo. Alespoň mne. Možná  veliké hnědé oči, její měkký alt nebo způsob, jakým se pohybovala, nevím. Zkrátka něco. Nemohl jsem z ní spustit oči a ona si toho, pochopitelně, po chvilce všimla. Ženské na tohle mají asi nějaký radar. Anebo to my, mužský, umíme mizerně skrývat.

       Usmála se a s nenucenou samozřejmostí se ke mně připojila. „Nechceš se projít po zahradě?“ zeptala se. Kývl jsem a nejen z toho důvodu, že s ní budu chvíli sám. Ve všech místnostech už bylo pěkně nahuleno a podle nasládlého pachu, nekouřily se tu jen obyčejné cigarety.

       Představili jsme se navzájem a dozvěděl jsem se, že studuje prvním rokem pajdák, rodiče jí zahynuli před čtyřmi roky při autonehodě, do maturity žila tady v Praze u tety, která je ale ráda, že je Sára přes týden na koleji, protože se spolu moc rády nemají a sourozence žádné nemá.

       Řekl jsem jí o sobě také pár nejzákladnějších informací a pak jsme kratičkou chvilku stáli jen tak, mlčky, pod vzrostlou třešní. Oba jsme asi cítili totéž, protože ani nevím, jak to přišlo, najednou jsem jí držel v náruči a divoce jsme se líbali. Hladil jsem jí po celém tom drobném tělíčku, ale najednou se mi vysmekla a se smíchem utíkala zpět do domu.

      Když jsem také vešel dovnitř, stála už v hloučku rozesmátých lidí a nechala si právě připalovat cigaretu. Kývla na mne a nabídla mi ji: „Dej si taky! Je to prima tráva, budeš se dobře bavit!“

      Odpověděl jsem, že jsem nekuřák a k tomu, abych se bavil, nepotřebuju žádný povzbuzovák. Do předchvíle jsem se cítil báječně.

      Sára se trochu ušklíbla, pokrčila rameny a řekla, že  jí se to taky líbilo, ale večír, že je ještě mladý a kdoví, co bude do rána. Teď, že si chce užívat společnosti.

       V té chvíli mi připomínala malou, rozmazlenou holčičku.

Pro změnu jsem tedy pokrčil rameny já a připojil se k hloučku kolem Miloše. Možná to rozladění mělo za následek to, že jsem si připíjel s kdekým a kdečím. Za dvě nebo tři hodinky jsem se přidal k těm několika bezvládně ležícím tělům na podlaze. Už jen jako v mlze jsem cítil na rtech polibek a slyšel sametový hlas, jak říká: „Škoda, redaktůrku! Aspoň tedy polibek na dobrou noc!“

      Asi uprostřed nadávek na svou vlastní adresu jsem usnul.

Ráno jsem marně páčil ze stejně zmoženého Miloše něco bližšího o mé včerejší společnici. Věděl ještě méně než já a navíc jen to, že ji sebou přivedla nějaká další holka, která přišla jako něčí doprovod a že Sára snad ten pajdák ani nestuduje  v Praze. Nic určitého. Žádné jméno nebo příjmení.

     Pak do toho přišlo zkouškové období a měl jsem jiné starosti.

Když jsem se konečně dopracoval ke konkrétnějším informacím, dozvěděl jsem se, že Sára studia zanechala, u tety nebydlí a nikdo neví, kde je.

     S tím už se moc dělat nedalo, bylo mi to líto, ale život musí jít dál, že?

Dodělal jsem školu a zkoušel se někde uchytit. Měl jsem za sebou několik nedůležitých článků jako dopisovatel a malý byt v činžovním domě, po rodičích, kteří se odstěhovali na venkov užívat si důchodu a syna nechali v Praze, ať zkusí udělat díru do světa.

                                        =================================

     Seděl jsem v parku na lavičce a pokoušel se stvořit něco kloudného z informací, které jsem získal o jednom podivném podnikateli ve stavebnictví. Že zaměstnává ukrajinské dělníky, to bylo jisté, ale kolik jich u něj pracuje načerno, o tom se informace dost rozcházely. Navíc v tomhle podniku byla silná migrace pracovních sil a to jak legálních, tak určitě i těch nelegálních. Jak to zpracovat, aby se redakce vyhnula případné žalobě, to bylo teď na mně.

     Z přemýšlení mě vytrhnul hlas, který přímo hladil a probudil něco hodně zasutého v mých vzpomínkách: „Ahoj, redaktůrku! Vzpomeneš si ještě?“

     Takhle mě oslovoval jen jeden člověk! Nikdy doposud a ani později mi neřekla jménem,  vždycky jen „redaktůrku“ a to i tehdy, když jsem na něj teprve studoval.

     „Sáro!“ vydechl jsem ještě dřív, než jsem vzhlédl. Byla to ona! Droboučká postavička, s tvářemi snad ještě pohublejšími, než jsem si pamatoval, jen ty velké oči jí v obličeji zářily, tak jako dřív.

     Odložil jsem notes s poznámkami na lavičku, vstal,  objal ji  a políbil do vlasů. Z koutků očí jí skanuly dvě slzy, které si setřela manžetou semišového kabátku.

      „Tys nezapomněl, redaktůrku?“ zašeptala. „Vždyť jsou to už nejmíň čtyři roky!“

„Jak bych mohl! Co já se tě nahledal, tehdy, po tom večírku! Ale sedni si. Povídej! Jak se máš. Kde jsi byla po celou tu dobu? Kdybys věděla, kolikrát já už si vynadal za to, že jsem se tenkrát tak ožral!“

     Pomalu si sedla vedle mne, svoje prsty nechala v mé dlani a se skloněnou hlavou tiše pronesla: „Já toho nelituju míň, to mi věř! Možná mohlo všechno bejt úplně jinak!“

     Moc jsem tomu nerozuměl. V té chvíli.

Až později. Pochopitelně jsme šli ke mně domů a po rychlé večeři jsme skončili ve staré manželské posteli, kterou mi tu rodiče nechali. Sára se milovala divoce a hladově, jakoby se bála, že naše objetí něco nebo někdo opět   přeruší. Její hubené drobné tělíčko se zmítalo v šíleném rytmu na mně nebo pode mnou, kousala mě až bolestivě do krku a ramen a její nehty nechávaly na mých zádech určitě viditelné a dlouhé škrábance. Teprve když jsme leželi zpocení a těžce oddychující vedle sebe a já rozsvítil nečekaně noční lampičku, pochopil jsem ty věty, které pronesla v parku.

     Obě paže měla v předloktí poseté nesčetnými vpichy po injekční stříkačce. Pohlédl jsem na ní a v mém pohledu, kromě otazníku, byla asi i všechna bolest a lítost, kterou jsem v tu chvíli cítil, protože se Sára rozplakala a tvář zabořila do polštáře pod sebou. Hubená ramínka se jí chvěla prudkými vzlyky a teprve za hodně dlouhou chvíli ze sebe dokázala vypravit pár slov: „Je to tak, redaktůrku! Už bez toho nemůžu bejt! Tenkrát na tom večírku, někdy k ránu, jsem si poprvé nechala píchnout herák. Pak už to šlo z kopce. Brzy jsem musela nechat školu a majetek, co mi nechala po svý smrti teta, už je taky nenávratně pryč. Jsem na konci, redaktůrku! Jen jsem ráda, že jsem tě ještě viděla!“

    „Ale, Sáro! Vždyť se to dá léčit! Alespoň zkusit to můžeš!“

I přes slzy se dokázala usmát: „I to už mám za sebou! Jasně, že jsem to zkusila! Utekla jsem odtamtud ještě před koncem léčby. Kdepak, já už jsem skončila! Už bez toho  nevydržím ani pár hodin! A brzy  přijde doba, kdy si na svou dávku začnu shánět peníze jen jedním způsobem. Proto jsem moc ráda, že jsem tě potkala ještě před tím. Byls asi poslední kluk, s kterým jsem já byla opravdu ráda, než se to všechno podělalo. Radši už půjdu, redaktůrku. Za chvíli si budu muset dojít pro svůj mls a nechci, abys viděl, jak na mě jde absťák!“ Při posledních slovech, jakoby zacvakala zubama.

    Strašně se mi chtělo něco říct, utěšit ji, ale nenacházel jsem žádný vhodný slova. Pro takovouhle chvíli asi  neexistujou. Jen jsem máchl rukou do prázdna.

    Sára se oblékla a pak přistoupila ke mně: „Nic neříkej. Jen mě ještě naposled polib. Jako tenkrát, pamatuješ? Na dobrou noc!“

     Udělal jsem to a pak za ní zaklaply dveře a já tam stál, nahý jako prst, uprostřed pokoje a brečel jak blbec nad rozbitou hračkou.

                                              ================================

     Potřetí jsem Sáru viděl asi necelý rok nato. Poslala mi dopis do redakce. To už jsem pracoval na plný úvazek jako redaktor v současném plátku a zřejmě četla některé mnou podepsané články. Prosila mě, ať jí navštívím v nemocnici. Rozjel jsem se tam ještě ten samý den, co jsem si vzkaz přečetl.

     Vždycky byla drobná a hubená, ale teď z ní v tom průsvitném obličejíčku zbyly jen ty velké oči a pak už jen hlas. Dekou byla přikrytá  do pasu a tam, kde dříve měla drobná, ale pevná ňadra, se pod tenkou nemocniční košilí nerýsovalo vůbec nic a zdálo se, že ten bílý hábit obepíná jen kosti, potažené žlutobílou kůží. I ty vlasy, jakoby ztratily svoji původní barvu.

     Když mě viděla vstoupit, pokusila se o úsměv a kostnatá ručička s tenkými prstíky se natáhla ke mně. Uchopil jsem ji a poklekl u postele.

     „Přece jsi přišel, redaktůrku!“ zaznělo potichu z lůžka.

„Sáro!“ bylo to jediné, na co jsem se vzmohl. Další slova mi zdusil v krku narůstající knedlík.

     „Jen jsem tě chtěla ještě vidět, redaktůrku! Nevím, jak dlouho si mě tu chtějí nechat nebo jestli už napořád. Tak, jen ….pro jistotu……kdybychom se už neviděli. A tolik bych toho ještě potřebovala udělat!“

      Zvedl jsem hlavu a zadíval se do těch velkých hnědých očí. Té poslední větě jsem vůbec nerozuměl, ale ani jsem se o to nesnažil.

      Jen jsem mlčky držel její ruku ve své a cítil, jak jí na zápěstí pulsuje krev ve vystouplé žíle. Zavřela oči a po chvíli jsem měl dojem že usnula. Pak se však najednou znovu tiše ozvala: „Je to tak hezké, když mě držíš za ruku. Už dlouho to nikdo neudělal. Ještě chvíli tak zůstaň a pak jdi. Přeju ti hodně štěstí, redaktůrku!“

      „Sáro!“ zavzlykal jsem. Neodpověděla. Pár desítek vteřin, možná minutu, jsem tam  ještě klečel, pak jsem se nahnul nad ten bleďounký obličej a políbil dívku na rty.

     „Dobrou noc, Sáro!“ zašeptal jsem. Z lůžka se nic neozvalo. Až když jsem už byl u dveří, zdálo se mi, že jsem zaslechl tichý vzlyk. Ale možná se mi to opravdu jen zdálo.

                                                     ==============================

      To bylo před několika dny. Od té doby o Sáře nic nevím. Ve spojitosti s těmi mrtvými dealery mě však napadají různé myšlenky. Zvláště se mi vybavuje jedna věta, kterou Sára v nemocnici pronesla a která mi tehdy nedávala žádný smysl. Ale ne! Zavrhuji ten nápad. Drobounká,  nemocná dívka a dva mladíci v plné síle. To je nesmysl!

     Ten spokojeně se krmící policista naproti mně, by tomu stejně nejspíš nevěřil. A možná je to opravdu potyčka mezi dvěma drogovými gangy. Ještě bych si uřízl pořádnou ostudu! Koho by taky zajímaly nějaký bláznivý nápady začínajícího pisálka!

      Když dojedl, zapsal jsem si verzi toho zkušeného kriminalisty a tak taky v novinách druhý den vyšla.

     Zeptat se do nemocnice jsem však nešel. Pro jistotu. Asi je pro mne přijatelnější věřit, že tu někde chodí hubená droboučká dívka a na nohou ji drží vytčený cíl.

     Kdo ví? Včera a dnes žádný další mrtvý dealer hlášený nebyl. Uvidíme.

Jen mě mrzí, že asi není nikdo, kdo by tě políbil na dobrou noc, Sáro……………….