Ztráta

     „Víš, říká se mi to těžko,“ polkl muž v zelené rybářské vestě a nervózně poposedl na dřevěném prknu umístěném ve středu jeho malé loďky, houpající se na vlnách moře. Foukal studený vítr, ale muž se potil. Po čele mu stékal pot, jako kdyby ho do obličeje bodalo ostré slunce. Snažil se hledat slova, ale moc se mu to nedařilo. Bezvýsledně sledoval mořskou hladinu, hledajíc v ní odraz svého ztrápeného obličeje, který by mu snad pomohl najít ta správná slova, ale na pohled tmavá tekutina, zaplňující většinu jeho života a také většinu zemského povrchu mlčela. Další vlna následovala svou předchůdkyni a v dáli už se tvořila ta, která měla narazit na trup loďky až za nějaký čas. Toto byla jediná odpověď, kterou mu hodlalo moře dát.

     Muž se začal v duchu obviňovat. Proč nezůstal tam, kam patří? Musel zrovna dnes jezdit až sem, daleko na širé moře do oblasti, jejíž druhé jméno je nebezpečná? Věděl, že ji brzy ztratí. Vlastně už ji ztratil. Tiše seděl ve své loďce a hledal slova rozloučení. Musel si pospíšit a to ho rušilo v přemýšlení. Jediné, co cítil, byly slané slzy, které se mu draly z očí. Jako by nebylo dost velké, napadlo muže, když si je hřbetem ruky otřel.

     „Jsi už tak dost velké! Chceš být ještě víc? Chceš i mé slzy?“ pln vzteku zakřičel muž na moře a nadešla ta chvíle. Zatajil dech. Už ji ve svých roztřesených rukou neudržel. Vyklouzla mu z nich hladce a rychle, jako vzpomínka na sen z předchozí noci.

     „Nikdy na tebe nezapomenu!“ přísahal a uslzenýma očima sledoval svou udici, kterak ji do oblak odnáší nukleární hlavice, vystřelená z nedaleké atomové ponorky ukryté pod hladinou.