Stín

Už ve svém dětství jsem se s oblibou zavíral a schovával do uzavřených, malých, zatuchlých a hlavně temných zákoutí. Naplňovalo mě to podivnou vnitřní extází. Vždy jsem toužil být jen sám se sebou.

Včera jsem učinil výjimku a došel jsem do obchodu ve dne. Tento druh zboží se v noci jen těžko shání. Zamotal jsem se do látek, aby mě nikdo nespatřil. Při nevyhnutelném jednání s obchodníkem mi naskakovala husí kůže. Nakoupil jsem silná dubová prkna, dlouhé ocelové hřeby a jednu obyčejnou dřevěnou židli.

Když jsem dotáhl svůj plně naložený vozík ke svému polorozbořenému domu, strašně se mi ulevilo, že jsem opět fyzicky vzdálený lidem. Zase jsem se dokázal volně nadechnout. Dokážeš si jen představit ten pocit volnosti, který Tebou v takové situaci proniká?! Nádhera...

Ještě jednou jsem zkontroloval přívod elektrické energie. Bude to zdroj mého ŽIVOTA! „Musíš chvilku vydržet...“, potutelně jsem si broukal pod vousy v téměř rozverné náladě.

Pomalu jsem vytahal potřebné věci nahoru. Do nejmenší, absolutně nejtišší a nejtemnější místnosti v domě. Bylo dusno a ze mě tekl pot. Ale já si tu námahu neuvěřitelně vychutnával. Můj vyvolený životní prostor jsem kromě materiálu úplně vyklidil. Vše mám spočítáno. Nic nesmí přebývat.

Začal jsem zatloukat dveřní rám prkny. Byla to silná prkna. Ale já chtěl absolutno. Tři vrstvy!!! Musí to mít tři vrstvy. Myslel jsem jen na to – absolutno. Když nahoře zbývala jen malá škvírka, protlačil jsem kladivo ven. Pryč z mého života. Zbytek světa jsem začal skrývat holýma rukama. Nešlo to. Musel jsem použít svou družku na zatlučení posledních hřebů. Ruce mi krvácely.

Svět byl zabit. Život mi začíná. Uprostřed holé, zaprášené rakve stojí moje družka. Moje dřevěná židle. Ze stropu visí drát s jednou extrémně silnou zářící žárovkou. Toť vše. Jen já a ticho...

... a můj STÍN.

Jsem poprvé v životě šťastný. Jsem jen Já a můj Stín. Jinak absolutní NIC. Sedím uprostřed své rakve a dívám se na NĚJ. Už jsi někdy zažil mír?

Na židli už dávno sedí jen kosti zabalené v látce, ale můj Stín tu pořád je. Žije. V průběhu času jsem postupně přecházel ze svého vytrácejícího se těla do svého Stínu. Můj Stín sílil a rostl. Stal jsem se myšlenkou! Myšlenkou na svůj Stín.

Až jednou praskla žárovka a s ní zemřela i má myšlenka.