Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČervený trpaslík
Autor
horák
Červený trpaslík
“A jak to, že světlušky svítí a neshoří?” zeptala se Horáka malá holčička, která navštívila naši školu v doprovodu své maminky v den otevřených dveří.
Učitel byl zaskočen. Jednat s takhle malým dítětem evidentně neuměl. Zčervenal, podíval se do našich řad, podíval se do očí maminky. Nikde se pomoci nedomohl. My jsme si užívali, jak se potí u tabule místo nás, maminka byla hrdá na svou pětiletou dceru. Určitě dalo práci naučit ji otázku nazpaměť.
Konečně se Horák sklonil k dívce s beruškou ve vlasech a řekl: “Až pochopíš funkci enzymů a základní princip oxidačně - redukčních reakcí, tak ti to vysvětlím.”
Ti, co ho slyšeli, vyprskli smíchy. Maminka chytila svou holčičku za ruku a táhla ji od Horáka. Tvářila se, jako když učitel pronesl nějakou perverznost. Žáci v zadních řadách, kde učitelova věta nebyla slyšet, si to konec konců mysleli a ptali se spolužáků sedících před nimi, co to vlastně řekl.
“Kde jsme skončili?” zeptal se chemikář, když se trochu probral.
“Jak to, že světluška svítí a neshoří,” pronesl do ticha Martin Miarka a celá třída zaburácela smíchem.
“Máte pocit, že už víte, k čemu jsou dobré enzymy. Znáte základní princip redoxních reakcí?” kontroval Horák. Už byl zase pevný v kramflecích.
“Enzymy jsou biokatalyzátory a při redoxních reakcích se mění oxidační čísla prvků,” na Pepikovi, který bez přihlášení odpovídal, bylo patrné, že s touto alternativou počítal a dopředu si připravil odpověď.
Dostali jsme malou přednášku o luciferinu, který je součástí těl některých živočichů, například ryb žijících ve velkých hloubkách či právě světlušek. Při oxidaci této látky enzymem luciferázou se uvolňuje světelné záření. Tomuto jevu se říká bioluminiscence. Celých devadesát šest procent získané energie se dá použít k tvorbě světla. Jedná se vlastně o studené světlo, které by lidstvo také rádo využilo, ale zatím se mu to moc nedaří.
“A mohli bychom si aspoň ukázat malý pokus?” žadonil Pepik.
“Tak si kupte v armádním výprodeji nad náměstím luminiscenční trubičky a někde ve sklepě je zlomením rozsviťte,” snažil se nás Horák odbýt, neboť mu bylo jasné, že náš zájem je veden především snahou oddalovat jeho výklad.
Nakonec náš spor skončil smírně. My nechali Horáka v klidu vykládat o jaderných zářeních za slib, že na úvod následující hodiny nám ukáže čeveného trpaslíka.
Aparatura skutečně trpaslíka připomínala. Čtvrtlitrová Erlenmayerova baňka, na jejímž dně bylo půl lžičky manganistanu draselného, byla uzavřena zátkou. Zátka byla propíchnuta injekční jehlou, na níž byla nasazena stříkačka plná koncentrované kyseliny chlorovodíkové. Jako nejdůležitější součást soustavy se ukázala kvasná trubička, kterou znám z demižónu, v němž táta nechává každoročně kvasit rybíz na víno. Trubička procházela otvorem v zátce a v její baničce byla směs koncentrovaného peroxidu vodíku a třímolárního roztoku hydroxidu sodného v poměru 1 : 4.
“Zhasněte,” přikázal Horák chvíli poté, co zapsal do třídnice.
V šeru jsme mohli sledovat, jak vytlačil část kyseliny chlorovodíkové ze stříkačky k manganistanu. Ze zkušenosti jsme již věděli , že při této reakci vzniká plynný chlór. Plyn začal probublávat roztokem v baničce kvasné trubičky. Bublinky byly vlastně to jediné, co jsme ve tmě pořádně viděli. Byly červené. Nazelenalý plyn vytvářel jasně červené bublinky. Ptali jsme se Horáka, co má tento jev společného s nazelenalým světlem svatojánských mušek. Ten vyzval Markétu Houdkovou, aby si šla šáhnout na kvasnou trubičku. Markéta se ošívala, ale nakonec se jí opatrně dotkla.
“Je to úplně studený,” nahlásila.
Když začalo červených bublinek ubývat a trpaslík skomíral, Horák vypustil k manganistanu zbytek kyseliny. Bublin opět přibylo, vznikala jedna za druhou.
“Ještě,” prosili jsme učitele, ale ten již svou červenou lucerničku nesl do digestoře.
Vysvětlení a doporučení
Červený trpaslík je zřejmě jedním z nejjednoduších pokusů dokumentujících existenci chemiluminiscence (uvolnění “studeného” světla během chemické reakce). Ve většině ostatních reakcí by bylo potřeba po
užít relativně drahých chemikálií (nejdostupnější je zřejmě luminol).Při tomto pokusu vzniká reakcí alkalického roztoku peroxidu (nejlépe předem vychlazeného) s chlórem tzv. singletový (atomární) kyslík. Kyslík v této podobě nedokáže dlouhodobě existovat, je extrémně reaktivní, a tak se spojuje do molekul a přebytečná energie je vyzářena v podobě červeného světla. Vedlejším produktem je chlornan sodný. Roztok hydroxidu sodného rovněž zabraňuje úniku chl
óru do okolí, a tak lze podobné uspořádaní pokusu použít i k bezpečné demonstraci samotného chlóru.