Dračí rytíř I.

(část první)

O tom, že se nevyplatí poslouchat cizí rozhovory, se Zallender přesvědčil na vlastní kůži.

Vlastně to nebyl moc cizí rozhovor.

Zall seděl na židli a pročítal knihu. Opíral si nohy o jedno z vyšívaných křesel. Nikdy nedokázal pochopit proč to tu tak nesmyslně vybavili. Teď sem žáci chodili i když tu neměli co dělat. Zall  raději odešel do uzavřeného oddělení "nebezpečných" knih magie.Tam ho většinou nikdo nerušil a on mohl v klidu pročítat studijní materiály. Občas se nad knihou pousmál nějakému osobnímu vtipu?.

  Drak  rudý, známý pod jménem též ohnivý. Vyskytuje se jen zřídka v jižních oblastech. Jeho malá odolnost proti chladu ho činí na severu příliš zranitelným. Je také častým  útokem potulných rytířů. Koncil čarodějů nařídil zákaz zabíjení a odchytávání těchto draků z důvodu studijních účelů. Proto vám můžeme říct jen zastaralé a nepodložené informace. Plivají sedm až desítky stop dlouhý krvavý plamen, jehož žár se odhaduje na teplotu tavení ?

Na chvíli jeho soustředění přerušil hlasitý dupot.

Mám na ně vlítnout?! pomyslel si rozladěně. Knihovna. To je místo klidu a ticha. Ne běhající mládeže rozhazujících knížky. I když zde by si nikdo netroufl je rozhazovat. Tohle byla knihovna učitelů a  žáků v modrém a černém ročníku., knihy zde byly dost mocné na to, aby samy uměly udělat vlastníkovi peklo.

?vyznačuje se rudými lesklými šupinami, Na jeho zádech jsou výrazná kožnatá křídla, která slouží k létání na malou vzdálenost. Podle našich odhadů není drak schopen najednou uletět více jak deset dračích mil. Jeho křídla jsou příliš slabá na to aby ho unesla na delší vzdálenost?

"Tak co? Co se tu děje? Dlouho ses neozvala."Zall zaslechl nějaký hlas za regálem. Zřejmě si některá z dívek s někým povídala. Ovšem to také mohla dělat jinde než tady? Už skoro vstával když...

"Nepůjdeme někam jinam?"Podle hlasu poznal nějakou žákyni z modrého ročníku. Jménem Jana nebo tak nějak. O hodinách taková trochu zapadlá, ale nebyla bez talentu. Ale nezvládala přenos prostorem.

"Proč? Vypadá to, že tady je klid."

"Jistě Giro. Studenti před chvílí odešli. Nikdo tu není. Ale přece..."

Zall se zarazil. Tak když chtějí klid. No...nebudu je rušit. A znovu se ponořil do knížky.

Gira se zamračila na Janu."Proč se bojíš? Vždyť to není nijaké tajemství. Mluvíme tady snad proto, že nechceme aby se tu roznesly všechny podrobnosti po věži. Nebo ne? Nebo je snad Otec proti našim zájmům? Změnil názor?"

Jana jen nejistě přešlápla. Gira ji sjela kritickým pohledem. Hloupá holka, proč se bojí? Já už jsem dávno v jejím věku měla Zkoušky za sebou a byla jsem plnohodnotná čarodějka. A ona ještě v sedmnácti tvrdne ve věži. Já jsem sice nic dál nestudovala ... A taky jak se obléká! Nenosí ani tradiční kápi. Ty její vlasy poletují všude kolem. Ani učesat se neumí! Má jen štěstí, že je tady jako náš vyslanec. Jejím rodičům by se nelíbilo že takhle lehkomyslně porušuje předpisy. A že jí to povolí!

"Víš Giro," začala Jana. Znala Giru už od dětství. Tu silnou čarodějku. Gira vždycky byla z něčeho rozladěná. Zvlášť když lidi nechtěli dělat to, co ona po nich chtěla. Dívala se na ne-čaroděje a plebejce spatra - přece si vzala jednoho z nejmocnějších mužů v jejich panství. Bylo jí něco přes čtyřicet. Ale v těch šťastnějších chvilkách ji Jana měla ráda. V těch šťastnějších chvilkách.
"On názor nezměnil. On o té naší válce neví. "

Gira vytřeštila nevěřícně oči a zachytla se regálu s knihami. Pár jich spadlo na zem. Černé desky se otevřely a vyletělo z nich oslepující světlo. Zatočilo se u stropu a jako rachejtle vybuchlo. V nyní potemnělé místnosti u stropu zazářily magické runy a s praskáním zmizely. Jana rychle přiskočila a knihu zavřela, dřív než stihlo utéct další kouzlo.

Starší čarodějka se s zakletím posadila. "Pro Nedinu slávu! Jak to, že ON o ničem neví?! Vždyť on nám nařídil abychom tu válku vedli! Kvůli němu..."

Jana zastrčila knihu znovu do regálu. Mezi Učebnici přeměny a Lexikonu jedů. V krku měla knedlík. Jak to mám teď všechno vysvětlit? zoufala si. Ona neví jak to tu posledních pár měsíců vypadalo.

"Giro, teď tu už nevládne Vallas." Ženě jako by se naježila srst. Sice neměla Vallase ráda... On ho nikdo neměl rád. Ale dalo se s ním vyjít. Její medový hlas Janu úplně zmrazil.

"Nevládne tu Vallas? Tak kdo tedy?" A její pohled, který Janu probodával, říkal s ocelovou tvrdostí kontrastující s jejími slovy: Holčičko to mi vysvětlíš.

Jana sklopila pohled k zemi. "Jiný čaroděj. Jmenuje se Dalamar..."

"A co je s Vallasem?" zajímala se Gira, ne už tak příjemným hlasem.

"On...on ho zabil."

Giře na tváři ztuhnul úsměv. Vallas byl sice nesnesitelný, ale mohl si to dovolit. Byl mocný. Jak ten byl mocný! Dokázal zničit celé armády jen pohledem. A ten kdo ho porazil musí být...Raději na to nemyslela.

"To je špatné...tak to je špatné. Budou s ním problémy." K velkému údivu Giry Jana jen zakroutila hlavou.

"S Dalem? S ním ne..." pak se ovšem zarazila.

Starší čarodějka ji chvíli bez hnutí pozorovala. S Dalem...

"Co si myslíš že udělá když se o téhle válce dozví? Bude nás podporovat? Dá nám víc vojáků?"

Jana se zamyslela. Dívala se přitom z okna a sledovala oblohu. Po nebi vedle slunce putoval i měsíc a odrážel jako stříbrné zrcadlo jeho světlo. Občas je zastřely mraky, nevypadalo to ovšem, že bude pršet. Jana si snažila představit co ten laskavý a moudrý mág udělá... Neznala ho osobně, ale vždy o něm něco slyšela. A sama viděla důsledky jeho vlády. V zemi se konečně, po více než dvou staletích dalo žít. Bez hloupých zákazů a neustálého popravování... V míru.

Věděla co udělá. "Ne... Podle mně se bude snažit, aby válka skončila. A podle toho co jsem slyšela by asi tu zemi přenechal Roganovi."

Gira znovu zaklela. "U všech bohů! Co je to za člověka?! Proč by měl nechat prohrát vlastní zem?" Jana se pousmála.

"On není člověk. On je elf."

"Tím hůř." Gira zvažovala všechny možnosti. Co ho přesvědčit o nutnosti to území zabrat?Paní Elys by mi poradila, ale ta má už smrt na jazyku. Kdyby to byl alespoň člověk. Těm peníze něco říkají. Blbí elfové! Neumějí bojovat. Tím je to, proto nemají rádi válku. Nemůžu ho přesvědčit tak...

"Prostě se o tom nesmí dozvědět." prohlásila starší čarodějka rázně." Já tuhle válku nehodlám vzdát. Na to jsem do ní dala moc úsilí a energie. A moc přátel." Jana přikývla. Nikdo nebyl tak horlivý zastánce této války, jako Gira. Gira, paní Elis, pan Oliver... a ta druhá strana. Nechtěli se vzdát stejně jako oni.

 "Nikdo mu o tom neřekl a ani neřekne." slíbila Jana. To ovšem znamená, že už budu pro svoji vlast bezcenná. Ale budu mít alespoň klid. Stejně bych jim svými "kouzlíčky" nemohla pomoct. pomyslela si zklamaně.

Gira jako kdyby jí četla myšlenky řekla. "Neboj se, tvoje práce tím nekončí. Musím to oznámit Elis a Oliverovi. Nebudou mít radost." A bez pozdravu zmizela. Jako obvykle. Jana si zhluboka oddechla.Vytáhla nějakou knížku a posadila se do křesla, jako by se tu nic nedělo.

Průvodce teoretickým soubojem mezi bílou a černou magií. Nuda.

Za ní se ozvalo pokašlání.

"Promiň, ale nemohl jsem přeslechnout..."  Jana přes rameno překvapeně pozorovala jak z toho oddělení, kam obyčejně studenti nesmí a kde se drží i nějaké tajné materiály, vystupuje mladý muž v dlouhém rudém čarodějnickém rouchu. Jeho rusé vlasy na ramena k tomu tvořily podivnou kombinaci. Znala ho. Zallender?učitel démonologie a bestiologie. No to mi ještě scházelo.

?Pane?vy jste něco slyšel?? snažila se to nevinným výrazem uhrát, ale jak to vypadalo, on nehodlal na tu hru přistoupit.

?Co je to za válku?? vyzvídal dál. Jana si ho prohlédla. Snad pochopí že se do toho nemá míchat. To je naše věc!

?Jaká válka?? zatvářila se překvapeně i když už věděla že prohrála. Zall nasadil výraz který míval vždy, když jí něco nešlo, a který nesnášela.

?Nedělej že nic nevíš. Mluvily jste o tom docela dlouho.?

?Co?co všechno jste slyšel?? možná že přišel před chvílí, možná že nic neví?

?Všechno. Proč se to Dal nesmí dozvědět? A o co vůbec jde??

Má sklon podávat nepříjemné otázky. napadlo Janu. Mám mu to říct? Co se stane když mu to řeknu? Může to říct Otci. A co se stane když mu to neřeknu?Dostane to zemně jinak!

?Ale musíte mi něco slíbit.?

Zall se zamyslel. Co po mně může chtít? Nic co by mi dělalo potíže. Pokud je ta válka tak vážná jak říkaly?A ve věži je stejně nuda?

?Co ti mám slíbit??

?Že to neřeknete Dalovi?e?tedy panu Dalamarovi.? vyhrkla na něj Jana. Po svém přeřeknutí se trochu začervenala. Zall se na ni zadíval s výrazem rezignace.

?Dobře, nic mu neřeknu.? Jana se pousmála. Ještě abys se do ničeho nepletl?

?Tahle válka probíhá mezi Hovardy, to jsme my, Roganem.a jeho následovníky o zem dál na severu, tam za horami. Je to už hrozně stará válka. Už jsme téměř vyhráli, ale Rogan dostal nějaké posily od svých přátel a znovu zvrátil průběh války. To vím od Giry a dnes nic nového neříkala.?

Zallovi se jeho první myšlenka líbila a navíc když už jsou skoro prázdniny?

?A proč vlastně bojujete? Moc mi nedochází smysl té války.? zeptal se. Jana se zamyslela a zjistila že popravdě z téhle stránky toho moc neví. Vallasovi vždy stačilo že se bojovalo a že se bojovalo o novou zemi.Jen si vzpomenout co to vyprávěl pan Oliver... 

?Ta země totiž patří nám, a oni si vymysleli že je prý jejich a my ji máme neprávem. A chtějí nám ji sebrat.?

?Takže to je vlastně obrana vlastní země.? Usoudil Zall. To znělo jako logický důvod pro válku. ?Aha... Proč sem vlastně ta...Gira šla??zajímal se ještě.

?To proto, že já jsem byla vždycky spojka mezi Otcem a nimi...vlastně jedna ze spojek. A on nám vždycky někoho posílal, buď vojáky a nebo čaroděje...? pak si Jana uvědomila že mu vlastně říká víc než by jí Gira odpustila. A za tohle by jsi vlastně u stáhla z kůže. Brr...to bude bolet...

?Takže ona si tu vlastně byla pro pomoc.? najednou řekl Zall.?A od Otce pomoc mít nebudete, protože se mu to bojíte říct. A já jsem slíbil... A zase bez pomoci zůstat nemůžete.? Zamračil se trochu... ?A co kdybych vám pomohl já??

?Jak?? zeptala se pochybovačně Jana.

" Jsem přece čaroděj. Kouzly. Jak jinak?" odpověděl Zall bez zaváhání.Na to aby přežil musel být silný. A on žil.

Jana se zamyslela.  Jeden čaroděj nás nespasí. Zall už vůbec ne...I když s těmi jeho kouzlenými breberkami. To možná. Proč ale Oliver stále dodržuje ten slib, co dal Roganovi? Tak nám jsou všichni čarodějové na nic. Co mám dělat? Gira mě už tak zabije za to že jsem mu něco řekla...nebo alespoň stáhne z kůže. Pokud se o tom dozví. To se dozví najisto. A zase on, když mu to nepovolím, co mi může udělat? Je to můj učitel. Udělá mi ze školy peklo. I když holky z černých říkaly že je pohodový? Mohl by to říct Dalovi....ee...vlastně Otci! A to by byl konec. Kdybych mu tak nic neřekla. Co nic neřekla! Kdyby nic neslyšel...Mohla jsem Giru přesvědčit že máme jít jinam. Ale ona nechtěla. Je to všechno její vina. To jí mám říct. Ale i tak mně vynadá. Co kdybych... Mám to! Dovedu ho tam. Můžu to umluvit tak, že nám může být užitečný! Proti tomu Gira nebude nic mít. Snad.

Zall pomalu ztrácel trpělivost. Ta holka tu seděla a nic nedělala! Co když ho tahá za nos? A vlastně mu o všem lže?

"Tak co?" ozval se podrážděně.

"Dobře, " Její odpověď ho překvapila." Chceš tam jít hned nebo až jindy?"

"Hned." odvětil odhodlaně. Dřív než začal myslet. Nejsem ani připravený. Nemám zbraně. No tak to tam alespoň obhlédnu a pak se uvidí co dál.

Z ničeho nic a bez varování se mu zatmělo před očima. Když po chvíli konečně začal něco rozeznávat. Ozval se za ním hlas Jany:

"Počkejte tu chvíli hned jsem zpátky." A on stačil zahlédnout jen jak zabíhá do nějakých velkých dveří z tmavého dřeva. Pak si to začal prohlížet kolem.

Na nohou ho skrz podrážky jeho lehkých kožených bot studila kamenná dlažba.Kolem něj se rozprostíralo malé nádvoří, které se postupně rozšiřovalo. Budova do které šla Jana byla hodně vysoká a postavená z tmavého kamene. Místo střechy měla nahoře postavené cimbuří. Asi nějaký palác. Nad střechami domů z kamene a ze dřeva se tyčily mohutné hradby. A na druhé straně nádvoří vedla ven velká brána z hradu dokonce s mříží a padacím mostem. Nad hradbami i branou vlály rudé vlajky s okřídleným hadem. Barvy krve a obilí. Typické.

"Impozantní,"zamumlal si pro sebe Zall "ale  přesto primitivní."

To, co také velmi upoutalo čarodějovu pozornost, bylo to množství vojáků. Byli všude. Hlídali téměř každé dveře, chodili po hradbách, oděni v železe, s rudými a zlatými znaky. Srocovali se u brány a cvičili v dřevěném kolbišti opravdovými zbraněmi. A Zall musel silně neochotně přiznat, že jsou až moc dobří.

Sám znal mnoho bojovníků, které kdy v životě potkal. Měl pamět na lidi, i když jich bylo mnoho.

Byli vycvičení bojem o život a pro něj. Jejich štítem byla jejich čest a jejich bravami jejich jméno. Velkým štěstím bylo mít jednoho z nich za přítele. Ale ani jeden z nich nebyl na tomto hradě.

Ti na které se Zall díval byli jen žoldnéři. Bojující ve jménu bohatství a pěněz.  

"Co tady okouníš?" Řev a rána do zad Zalla vytrhly ze vzpomínek. S ohněm v očích se otočil na toho hrubiána.

"Já..."

"Drž klapačku a vypadni. Tady nemáš co dělat." Ten muž, mající na sobě plátovou zbroj, byl skoro o dvě stopy vyšší než Zall. A myslel si že ho to opravňuje k takovému jednání.

"Nemáte důvod..." Ani nyní nebylo Zallovi souzeno aby větu dopověděl. Jeden z vojáků hlídajících u dveří na pokyn svého nadřízeného došel k mladému čaroději a chytil ho pod krkem.

"Neslyšel jsi co říkal velitel?" zakřičel na něj.

"Okamžitě mě pusťte. Nebo..." I voják se zřejmě nakazil velitelovým chováním.

"Nebo co?" zeptal se s nebezpečným úsměvem velitel. Škodolibost z jeho hlasu se dala téměř krájet. To už přešlo veškerou čarodějovu trpělivost i  jeho představu o slušném chování. 

Zall zlehka položil prsty jedné ruky vojákovi nad srdce a nechal jím probíjet energii ohně.  I přes toto malé a žhavé varování voják Zalla nepustil. To čaroděje dopálilo ještě víc. Bíle oslnivé světlo, jež náhle vytrysklo z jeho rukou, poslalo neodbytného vojáka i jeho velitele na protější zeď. 

To ovšem nezůstalo bez pozornosti ostatních. Vojáci u dveří se k Zallovi obezřetně blížili s tasenými zbraněmi.

"Co ty jsi zač?!" vzkřikl na něj jeden z vojáků.

"To je Zall. Lordův dávno ztracený a znovu nalezený bratr." překřikla zezadu vojáky Jana, jenž právě přišla. Vojáci ihned sklopili zbraně. Zall na ni ovšem zíral stejně překvapeně jako oni.

Jana dál pokračovala. "Lord si přeje s ním mluvit."

Vojáci jim ustoupili z cesty, ale jejich nepřátelské pohledy Zalla moc neuklidnily. Raději se rozešel za Janou do velkých dveří. Pohled vojákům opětoval. Nesnášel žoldáky.

"Lordův bratr?" zeptal se dívky, když už byli z doslechu." Já, že jsem Lordův bratr? Ani nevím o koho jde!"

"Bylo to jediné řešení jak vás sem, dostat. Ví se, že Lord měl bratra. Ale ten dávno odešel a už se nevrátil. A navíc jsi... jste mu docela podobný." Janě plán zatím procházel. Jen ten učitel... nechtěl moc spolupracovat. Náhodou to byl moc dobrý nápad, samozřejmě Giry, ho vydávat za Oliverova bratra. Ale jemu se to jak se zdálo vůbec nelíbilo.

"Skvělé." podotknul jedovatě. "A nebude jim vadit, že mají čaroděje v rodině?" Jana zakroutila hlavou. Zall jen obrátil oči v sloup. Nechtěl žádného bratra. A zase se ho nikdo neptal.

"Lord Oliver s čaroději dlouhou dobu spolupracoval. Jen on, Gira, já a vy víme že nejste jeho bratr. A ostatní se to nesmí dozvědět. Pak by mohl Rogan říct že jsme nesplnili dohodu..."

"Jakou dohodu?" O té dohodě se Janě nechtělo moc mluvit.

"Takovou... no prostě dohodu." Co mu na to mám říct? Když mu to povím, tak si bude myslet, že on je nám na nic a řekne to Dalovi. A to se nesmí stát.

"Když už jsem tu, měl bych vědět všechno." Čaroděj se zamračil. "A nesnaž se mi něco tajit. To poznám."

"Lord vám to později vysvětlí. Ale teď už pojďte. Paní Elis si s vámi ještě přeje mluvit." Jana ho chytla za rukáv a  táhla někam dál po chodbě. Zall si všiml mnoha soch a obrazů válečníků v plné zbroji. Podle úsudku normálních lidí by to byla mistrovská díla. Ale jaký je úsudek čaroděje?

Nakonec téměř doběhli k nějakým dveřím na konci chodby. Jana zaklepala a bez čekání na odpověď vešla dovnitř.

Zall se rozhlédl po pokoji. Stačil si všimnout nějaké podobizny krásné mladé ženy v bílých šatech na zdi.Když ho Jana přistrčila k posteli s nebesy u okna. U ní stála nějaká starší tmavovlasá žena v černém rouchu a šedovlasý muž ve vyšívané košili, kterému táhlo už na padesát ne li šedesát.

"Pojď ke mě, synu." ozvalo se odněkud z péřových peřin. Zall přistoupil k posteli. Poznal tu ženu na smrtelném loži. Byla to ta kráska z obrazu... snad kdysi. Čas zkroutil její tvář, ale v očích jí ještě doutnal plamen. "Jsem šťastná, že tě můžu alespoň naposledy vidět, dítě." Nechápal moc o čem ona žena mluví. Vzal její ruku do svých. " Mám znovu vidění." Muž se přiblížil k posteli.

"Co matko, řekni nám to..." Oči staré ženy se zavřely.

"Až se krev s krví spojí,

Už nedojde víc k boji.

Zem se spojí taky,

Na obloze vidím dva draky,

Sic plivají dým a síru,

Země ale bude v míru..."

Hlas ženy zmlkl. Zall cítil jak se stisk uvolňuje. Oči starého muže se zalily slzami. Jana nenápadně šťouchla loktem do Zalla.

"Smutni, zemřela ti matka." Pošeptala mu.