Dračí rytíř II.

část druhá

Zall seděl u stolku a popíjel víno. S Oliverem ani Girou víc nemluvil, jen u pohřebního lože „své" matky. Dali mu nějaký pokoj pro hosty a řekli ať počká. Čekal tedy, jeho čekání se protáhlo až do večera. Mezitím si prohlédl hrad. Vypadalo to, jako že se vážnost války odrazila i v počtu vojáků a nevraživosti obyvatel. Oliver musel být bohatý, ale z čeho jeho bohatství plynulo nikdo neříkal. Když byl Zall na náměstí, přijel jeden z oddílů vojáků, kteří obléhali hrad Rogana. Několik z nich bylo zraněno šípy, ale většina vypadala, jako kdyby se boje nezúčastnila.

Zall chtěl od vojáků vyzvědět něco víc, pak spatřil, že k nim jde velitel, s kterým měl malou potyčku a raději od svého záměru upustil.

Znovu se rozhlédl po svém pokoji. Ve stěně za ním byly umístěné dveře z černého dřeva, zdobené propletenými hady.

„Co to je za lidi, kteří mají ve znaku hada?“ Zamumlal si pro sebe Zall. Vlevo od dveří přesně za čarodějovými zády stála vyřezávaná dřevěná skříňka a na jejím vrchu ležely mramorové sošky, jedna bílá, zpodobňující krásnou ženu v dlouhých, ale přesto velmi odhalujících šatech, a druhá černá. Ta měla podobu muže v mohutné zbroji s hroty. Zalla usoudil, že má jít asi o dva nejmocnější bohy. Bohatou, milující a odpouštějící Ned a jejího protivníka, zlého Dahaga. Nebylo obvyklé oba zobrazovat vedle sebe. Božstvo tím mohlo být pobouřeno a majiteli to přinášelo jen smůlu. Bohové se však normálně nezabývali takovými hloupostmi. Ne tihle dva.

Naproti skříňce, v opačném rohu pokoje, se vyjímala velká postel s nebesy. Rudé plátno zahalovalo zlatě zdobené sloupky znovu ve tvaru propletených hadů. Rozšklebené hlavy plazů pomyslně chňapaly po ocase těch před sebou. Postel vypadala příjemně, čaroděj však pochyboval, že v ní bude někdy spát. To raději ve vlastní ve věži. U postele bylo prosklené okno, mířící směrem na západ. Nyní v něm bylo vidět i zapadající slunce a vedle něj jeden z měsíců, Algar.

Dveře se otevřely. Čaroděj se otočil na příchozího. Mezi dveřmi stál ten muž s šedivými vlasy a bradkou. Zall si ho pozorně prohlédl. I na jeho vyšívané košili byli propletení hadi. Oliverův měl stále smutný výraz, ani se nebylo čemu divit, ale slzy už z jeho očí zmizely. Ty si jako panovník dovolit nemohl. Váhavým krokem vstoupil do pokoje.

„Je mi líto, že se znovu setkáváme při tak smutné příležitosti, bratře.“ Jeho žal zbarvil i tón jeho hlasu. Oliver si odkašlal a dál na sobě nedával nic znát. Zall si nebyl jistý, s jakým člověkem má tu čest. Nikdy o něm neslyšel a první dojem na něj moc dobře nezapůsobil.

„Nejsem tvůj bratr a nikdy předtím jsme se neviděli.“ Čaroděj se snažil nebýt ani nepřátelský, ani moc osobní, ale přestože si to neuvědomoval, jeho slova na Olivera působila ostře.

„Nevzpouzej se hned, čaroději. Nemyslel jsem to zle.„ Snažil se ho Lord umírnit.“ Vypadáš jako můj bratr a lidi tě za něj považují. Naše matka také nepoznala rozdíl.“ Nechápal, proč je Zall tak naštvaný.

„Možná, ale nejsem.“ Zall chtěl nepovedený začátek debaty ukončit. Vzal svou skleničku a ještě jednu další a obě dolil červeným vínem. Jednu podal Oliverovi a ze své se zhluboka napil.

Okázalost a přepych Lordova panství se odrazily i v bohatém zdobení skleniček. Tentokrát na nich byly vyryty dvě růže, mnohem příjemnější než hadi.

„Proč…“začal čaroděj a na chvíli se odmlčel. Vychutnával si další doušek lahodného vína.

„Proč co?“ zeptal se ho zamračeně Oliver. Zall odložil skleničku a pokračoval. Nyní oba seděli u malého stolku a pokoušeli se navázat přátelštější kontakt.

„… mě musíš vydávat za svého bratra? Proč nemohu být jen nějaký najatý mág?“ Zall více příjemným tónem pokračoval. „Není přece neobvyklé si někoho takového do své armády najmout. Obvykle se to dělá. Slyšel jsem o nějakém slibu, souvisí to s tím?“ Oliver přitakal.

„A to jde.“

„O ten slib?“ vyptával se Zall dál. Zajímal ho důvod, proč být bratrem někoho, kdo vypadá o třicet let straší než on sám. Mohlo by to přinést nějaké komplikace. Já se s těmi z jejich strany samozřejmě vypořádat dovedu, ale oni s těmi mými sotva. pomyslel si.

„Ano. Čarodějové se často najímají, ale ne v těchto severnějších zemích. Vím, že vaše země je jen kousek od té naší, ale ten je dosud neprobádaný a nevedou přes něj cesty. Váš vládce si odsud dlouho držel odstup. A my se neumíme jako vy přenést z místa na místo…“

„Já vím. Můžeš pokračovat o tom slibu?“ zeptal se Zall Olivera. Tyhle řeči o ne-čarodějích slyšel už mockrát a nikdy nekončily moc příjemně.

„Takže, rovnou k věci. Jak chceš.“ Pokrčil Lord rameny. „Trváme na tom, aby válka mezi našimi rody, mým a Roganovým, byla čestná. Já mám své spojence, on zase svoje. Ale Rogan nemá čaroděje. Nevěří v magii.“ Zall zděšeně vytřeštil oči. Málem vyprskl víno na stolek.

„Nevěří v magii?! Jsou to blázni?“

„Totéž si oni myslí o nás. Lidé jsou zvyklí nevěřit tomu, co neumějí udělat sami.“ Zall přikývl. To znal sám dost z vlastní zkušenosti. „Možná že nevěří, ale někteří z nich jsou pověrčiví. Tak naše matka rozhodla, že na naší straně proti nim nebudou čarovat žádní kouzelníci. Oni o tom ví.“

„Aha… Tak to je ten problém.“Zall se na chvíli zamyslel. Pochopil, že tady bez magie asi nic nezmůže. Cokoliv kdy v životě dělal mělo svůj magický základ. Magie byla jeho životem a kouzla se mísila s jeho krví. Už samotná jeho existence bez nadpřirozené síly by byla nemožná.

„Ale paní Elis je mrtvá. Dohoda neplatí.“ vyřkl nakonec.

„Nebylo by čestné dohodu zrušit.“ bránil se tomu Oliver smírně.
“Ale vy stejně využíváte čaroděje.“ poznamenal Zall. Bylo to divné, přece jich tu za den několik viděl.

„Proč tak usuzuješ?“ zeptal se udivený Oliver. O žádném čaroději nevěděl, nebo si nemohl vzpomenout.

„Třeba Jana, nebo Gira…“ Oliver se usmál. Ty dvě sice čarodějky byly…

„V tomto případě o ně nejde jako o čaroděje. Gira je ženou mého zástupce. Jana je jen žákyně ve vaší škole. Tady se neobjevuje a jak to tak vypadá, moc čarovat neumí. Ty, abys nám pomohl se musíš stát mým bratrem. Chápeš to? Spíš bych se tě měl zeptat, chceš?“ Lorda konečně napadlo, co asi tak čaroděje štve. Nikdo se ho od té doby, co se tu objevil, nezeptal na to, co chce on sám a co si myslí. Jen s ním hýbali sem a tam, jako s figurkou na šachovnici. To je problém většiny mladých lidí. A čaroděj ještě mladý byl.

Zallovi se v očích rozsvítily jiskřičky. Muž před ním se mu už nezdál tak primitivní jako před tím. Čaroděj si musel přiznat, že za to mohla hlavně jeho reakce na chování „normálních“ lidí vůči němu, která přišla dřív než měla. Ani by nemusela.

„Chci. Jak vám, ale budu moci pomoct, když nesmím používat kouzla?“ zeptal se. Oliver na jeho otázku pohotově reagoval.

„Jen když to nebude přímo proti nim. Můžeš třeba léčit vojáky...“ Zall se zašklebil. Tahle myšlenka se mu nelíbila, skoro protivila.

„Lordův bratr by se snad snížil k léčení žoldnéřů?! A mimo to, mám jinou specializaci.“ Oliver se zatvářil překvapeně. Takovou reakci nečekal, ale mohl. Čaroděj asi považoval léčení za cosi podřadného.

“Dobrá, nesnížil. Co je tedy tvá specializace?“ zeptal se. Netušil, co tím čaroděj myslí.

“Jana vám nic neřekla? Jsem učitel démonologie a bojové magie.“ Zall se tvářil, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, být učitelem a umět něco s tak podivným názvem. Jeho sebejistotu nahlodal Oliverův pochybovačný tón.

„De…čeho?“ Zall si povzdechl a začal vysvětlovat:

„To je věda o vyvolávání příšer a všem co s tím souvisí.“ Lord byl učeným mužem, ale o tomhle nikdy neslyšel. Také to byla přece jen věc čarodějů, nemusel se přece za nic stydět. Ale i tak u něj mladý mág získal větší respekt. Jen aby opravdu něco uměl. Příšery bych mohl použít. Ale nepřátelé by si to jistě spojili s námi a nás pak i s čaroději…

„Nemyslím, že bychom Roganovi vysvětlili, jak to, že se u něj najednou objevil drak.“ Začal Oliver nesmlouvavě. Zall se na chvíli vypadal rozpačitě, jako kdyby přišel na nějaké tajemství, které mělo zůstat skryto. Jeho výraz však zase rychle zmizel.

„Nemyslím, že by zrovna drak...“ mluvil pomalu a sledoval při tom zdobené koberce na podlaze. Oliver ho přeruši, chtěl mít ve všem jasno..

„Ta bojová magie je co?“ Zall na to jen pokrčil rameny. A odvětil:

„Umím bojovat se zbraněmi.“

„A proč se tomu říká magie? Bojovat přece umí každý.“ Oliver čaroděje pozorně pozoroval. Co si myslí, že je na tom magického?

“Každý obyčejný člověk.“ opravil ho Zall. „Z mágů jen někteří.“

„Takže to je jen divně pojmenované.“ zakončil toto téma Lord.

„Tak nějak.“ přitakal mág. Oliver se usmál a znovu dolil skleničky. Pohodlněji se opřel o opěradlo.

„Výborně. Takže se nám kromě tvé hlavy, budou hodit i tvé ruce, bratře.“

„Nejsem tvůj bratr!“ promluvil Zall nyní už méně přátelským tónem.

Co mu vadí? pomyslel si Lord. „Proč se ti to nelíbí?“ zeptal se.

„No…o tom…nyní nechci mluvit. Nebudu se vztekat, ale už mi tak prosím neříkej.“ Čaroděj hleděl z okna kamsi do dálky. Snad jeho pohled mizel za horami a následoval slunce s měsícem. V místnosti se už zešeřilo a na venku na hradbách vojáci zapalovali louče. Oliver přemýšlel, jestli má zavolat sloužící, nebo rozkřesat oheň sám. Chtěl mít tento hovor mezi čtyřma očima a ušima. Sloužící často poslouchali za dveřmi, ale Gira je dnes odstrašila hrozbou nějaké kletby. Oliver se začal zvedat, ale čaroděj jako by vytušil na co myslí, jen mávl rukou a svíčky na kovovém lustru se rozzářily.

Oliver se přistihl, že se i trochu lekl. Nebyl vyděšený, jen si na taková rychlá kouzla nezvykl. Jednu dobu čarodějům věřil, jindy ho chytala pověrčivost. Sám věděl že bezdůvodná, ale zahnat ji nemohl. Zall konečně odvrátil svůj pohled od okna a zeptal se:

„Tohle jsem chtěl vědět už od začátku, ale nikdo mi zatím nebyl schopný odpovědět. Doufám, že alespoň ty budeš moci. Proč vlastně začala celá tahle válka?“ Světlo svíček se odráželo na stěnách i na dvou soškách- jedné bílé a jedné černé. Možná proto, že si s námi tihle dva hrají.

„Ano…to je docela důležité. Vše to začalo před mnoha lety…“ začal Oliver vyprávět.

„Můžeš to trochu zkrátit?“ zeptal se Zall mírně nervózně. Pokud se o tomhle všem nemá Dalamar dozvědět a já nebudu nejpozději za hodinu zpátky, tak vše špatně skončí. Shea mě bude hledat, samozřejmě mě nenajde a pak půjde za Dalem. Dal to prověří…

Možná by si nechal říct a dělal, že o ničem neví. Usmál se čaroděj v duchu.

Oliver pokrčil rameny a pokračoval.

„Roganův rod a náš rod jsou příbuzné. Kdysi, už je to pár generací, měl jeden král se svou ženou syna. Jejich jména teď nejsou důležitá. Ale ta žena po několika letech zemřela a král si vzal jinou. S ní měl také syna. A podle tehdejších zákonů se po něm stal králem první syn druhé ženy, náš předek. Je docela pochopitelné, že se s tím Roganovi předci nechtěli smířit a vyhlásili, že to bylo neplatné rozhodnutí. Ale král byl tou dobou již starý, a než se to stačilo vyřešit, zemřel. Nám zůstala vláda a Roganovi jen panství. Válka mezi námi začala dříve, než si kdo z nás pamatuje a už to je důvod, proč ji musíme vyhrát. Nemůžeme přece nechat zahanbit památku našich předků.“

Zall přikývl. Chvíli ještě přemýšlel. Nakonec se rozhodl debatu ukončit a vrátit se dřív, než někdo zjistí, že odešel.

„Kdy mohu vidět Rohanův hrad?“ zeptal čaroděj se svého pomyslného bratra.

„Kdy chceš. Zítra tam můžeš jet s vojáky.“ Oliver nechával volbu na Zallovi. Sám by spíš nechal na prvním místě taktizování. Ale když si přeje čaroděj tohle…

Zallovi se společnost vojáků moc nelíbila, ale moc s tím udělat nemohl.

„Proč máš ve své armádě jen žoldáky?“ zeptal se Olivera.

„Jsou nejlepší.“ Odvětil Oliver hlasem plným jistoty. Zall se nesmlouvavě zamračil.

„Jsou také drazí. Co ti zaručuje, že si je Rogan koupit nemůže?“ Olivera tahle otázka překvapila. Co tím ten čaroděj sleduje?

„Právě to, že jsou drazí. On nemá tolik peněz.“ odpověděl mu Lord klidně. Zall těm žoldákům nedůvěřoval, zatím se však rozhodl nechat si své domněnky pro sebe. Dopil víno, když mu chtěl Oliver dolít, zakroutil hlavou, že nechce.

„Už je pozdě, naše debata je u konce.“ řekl čaroděj a vstal ze své židle. Oliver souhlasně kývl a zvedl se též.

„Vlastně tě chci ještě pozvat na soukromou hostinu - dnes večer. Vlastně spíš v noci, večer už je teď. Je na oslavu tvého návratu.“Lord čekal cokoliv, souhlasné kývnutí, poděkování, ale ne tohle:

„Nemusíš se obtěžovat. Nepřijdu.“ Lord se nechápavě zadíval na čaroděje. Nevyčetl z jeho tváře nic. Proč nechce jít na hostinu? Na svou hostinu? Nemá rád lidskou společnost či co?Nechce se bavit?

„Proč?“ zeptal se ho Oliver. Zall na to jen pokrčil rameny a nadhodil:

„Tvůj bratr je čarodějem. Musí se učit.“

„Učitel se musí učit? Nechápu tě.“ Oliver zakroutil hlavou. Došel ke dveřím a vzal za kliku.

„Ani nemusíš.“ odvětil mu Zall.

„Tak tedy sbohem.“ Lord odešel.

Zall jen zamumlal:

„Ještě se uvidíme.“ A lehce mávl rukou.

Svíčky se zasyčením zhasly a ke stropu se vznášelo šest pramínků kouře. Čaroděj zadoufal, aby už nebylo pozdě a přenesl sám sebe kouzlem do čarodějnické věže.

V pokoji zase jen zůstali propletení hadi a dvě sošky. Jedna černá a jedna bílá. Jedna na druhou mrkly.