Slzy Elfího žalu

Za svitu měsíce,

pod střechou oblohy,

choulím se na větvích

a koukám pod nohy.

Za dnů posledních,

rodí se tisíce,

myšlenek ponurých

a srdce bojí se.

Jezírko pod stromy,

zčeřeno slzami,

stékají po tváři,

spatřeny hvězdami...

Ty kéž teď ozáří,

zem s mnoha hvozdami.

Žízní po lásce,

duše se opaří,

hrozím se v otázce,

co Elfí pohromy?

Za šera nočního,

bloudím po lese,

neznám tak, Elfa dalšího,

do duše žal, vánkem se vnese.

Posvátným lesíkem,

v tichu mně proveď,

ty stíne půlnoční,

šíříš mi odpověď?

Co můj luny stín,

má moudra dost?

Hledat u Elfích vín,

byla by bláznivost.

Blažený slunce svit...

Mohu žaly své,

časem snad odstranit?

Nenalézt lásku svou,

stále je žalostné.

Smím přeci obnovit,

když budu chtít

a spatřit duše ctné,

některou k lesům vzít.

V čase pro smrtelné,

věky hodlá slít,

však s Entí rozvahou,

zůstává překrásný cit...