Trochu jiná láska

TROCHU JINÁ LÁSKA

Seděl v křesle, které bylo z části utopené ve všeobecném nepořádku tmavého, červeno – modře vymalovaného pokoje. Kouřil třetí cigaretu a nervózně odklepával popel do přeplněného popelníku na poškrábané desce stolu. Naproti němu seděla ona na rozviklané točící židli. Usmívala se, ale byl to spíš ironický úšklebek. Díval se na ni,  a v tu chvíli ji nenáviděl, nejraději by ji rozbil hlavu železnou tyčkou schovanou pod křeslem, ale věděl, že by toho pak litoval – navíc problémy neřešil téměř nikdy násilím.

„Tak co zlatíčko, dneska mě nechceš?“ „Naposled se ti to dost líbilo, ne?“ Zašklebila se ještě víc, ale v očích měla nestydatou touhu a vyzývavost. Láska, kterou v těch očích kdysi hledal tam opět překvapivě nebyla. „Udělej si to sama ty děvko…“ Sykl podrážděně a už podesáté se podíval na dveře vedlejšího pokoje, za kterými ležela  v posteli jeho dívka. Byly obě stejně staré, ale každá jiná. Oproti křehké blondýnce s duší vypočítavé kurvičky, která teď seděla naproti němu byla bojovými sporty vytrénovaná tmavovláska  s naivní a plachou dušičkou spící ve vedlejším pokoji jejím pravým opakem.

Byl nervózní čím dál víc – nevěra je vždycky trochu riskantní záležitost, ale mít tyhle dvě naráz v jednom bytě, to už vypadalo na pořádný problém. „Proč jsi sem přišla, když víš, že tady mám ji?!“ Vyčítavě se obořil na blondýnku, které létaly v očích pobavené jiskřičky. „Právě proto drahoušku, víš?“ „Jen abych ti to tu trochu znepříjemnila – to jsem ale ošklivá, co?“ Ptala se sama sebe, pomalu a s důrazem na každé slovo. Přemýšlel co to je za formu duševního masochismu, protože věděl, že i když si věrnost nikdy neslibovali, představa, že on spí s někým jiným ji vytáčela a ještě víc zraňovala. Tyto neradostné myšlenky mu přetrhla tmavovláska, která náhle vešla do dveří. Měla na sobě své kouzelné černé krajkové prádélko a jeho župan. Na celém těle měla ještě žhavě rudé stopy jeho touhy. Strnula, když je uviděla oba spolu a všimla si, že je dost nervózní, a také ironického úsměvu, kterým ho zmrazovala drobná blondýnka.

Tmavovláska přešla pomalu pokoj a sedla si mu na klín. Všimnul si, jak se její sokyni ve vteřině rozšířily zorničky a leskly se, jak špičky namířených atomových raket. Už se nadechovala a pootevírala své třešňové rty /ještě je měla od něj rozkousané/, ale on ji zpražil pohledem, protože se bál všeho, co by mohla v přítomnosti tmavovlásky říct.

Blondýnka se ale nedala odradit. „Tak co, jak se ti to s ním líbí?“ „Dělá ti to něžně, nebo tě u toho svazuje, jako mě, hmm?“ „A říká ti taky kočičko, nebo už si konečně vymyslel něco originálnějšího?“ Tahle tři věty vypálené z rozkošných úst zastavily na chvíli čas v místnosti. Tmavovláska se pomalu zvedla z jeho klína a podívala se mu dlouze do očí. Čekal v nich nenávist a vztek, ale byly to oči zraněného zvířátka – překvapené náhlou zradou a nekonečně smutné. Strnule  a beze slova odešla do vedlejšího pokoje a začala si oblékat věci poházené kolem postele.

Nebyl schopen slova. Seděl zaraženě v křesle a do uší ho bodal krutý smích blondýnky, kterou tato scénka zřejmě dobře pobavila.

Tmavovláska se mezitím oblékla a vyšla z pokoje. Opět neřekla nic, ale pohled měla ještě vyčítavější a do očí se jí začaly drát první slzy, i když si při oblékání slíbila, že nebude plakat, alespoň ne před ním. Chtělo se jí křičet, zmlátit ho za tu zradu, ne zmlátit je oba, ale nakonec se přes slzy jen smutně pousmála a plačtivě zašeptala: „Sbohem miláčku…“ A se sklopenou hlavou pomalu odcházela.

Dál seděl v křesle, a každá vteřina se mu zdála dlouhá několik let. Zabořil si hlavu do dlaní a před očima mu prolétl celý krásný vztah, a toužebně vzdychající tmavovláska, která se už nikdy nevrátí. Také jemu se draly do očí slzy, ale ne smutku. Tohle byly slzy vzteku a zlosti, co drtil mezi zuby. „Ty čubko, pročs to kurva udělala, proč??“ Obořil se na blondýnku, která se sebevědomě usmívala. „Proč?“ „No nevim, asi mě to zrovna napadlo – co uděláš, hmmm?“ „Zmlátíš mě?“ A vyzývavě  se usmála. Věděl, že na to čeká, čeká, až po ní skočí a dá průchod svojí zlosti, ale nechtěl být jen loutkou v jejích rukou, nechtěl hrát tuhle hořkou roli podle jejího scénáře. „Ale vypadala smutně, co?“ Povzdechla si a zasmála se. Tenhle smích od ní neznal – byl cizí, cynický a krutý.

Cítil, že musí něco udělat, nemohla si přece s ním jen tak beztrestně hrát. Vyskočil z křesla a srazil ji ze židle na zem. Na chvilku se v její tváři objevilo překvapení, ale pak zase ten ironický úsměv, který tak dobře znal. „Ale copak drahoušku, špatně ses vyspinkal?“ Zeptala se ho posměšně. Tohle už na něj bylo moc. Napřáhl se a udeřil ji. Nejdřív dlaní a pak pěstí a znovu a znovu… Zarazil se s rukou napřaženou k další ráně a těžce oddechoval. Tekla jí krev z nosu a z rozseklého rtu, ale netvářila se, jako by jí to moc vadilo, spíš naopak. Slastně přivírala přivírala oči a slabě sténala. Klečel na ní a vnímal její vzrušení.. Začal z ní strhávat oblečení – nebránila se, naopak mu vycházela vstříc. Roztrhl jí blůzku a serval podprsenku. Zasténala, když jí začal prudce drtit její pevná prsa. Vytáhl ze zásuvky šňůru od lampičky a svázal jí ruce. Pak trhnul se zipem na jejích džínách a jedním tahem je stáhnul. Měla na sobě jen černé krajkové kalhotky a odevzdaně čekala. Cítil své vzrušení, které mu napínalo kalhoty až k prasknutí. Dalším tahem jí zbavil i kalhotek a prudce do ní vnikl dvěma prsty. Zakřičela a chtěla se bránit, ale on jí přidržel ruce svázané šňůrou a začal ji prudce šukat rukou.

Zaplavily ji vlny bolesti a rozkoše. Chtěla se bránit, ale znemožňoval jí jakýkoliv pohyb. „Ne,ne nech mě ty hajzle!“ Křičela, ale on si rozepnul zip kalhot a jedním prudkým pohybem do ní snadno vnikl. Zvrátila hlavu a znovu vykřikla. Začal prudce přirážet a chytil ji za vlasy. „Ty parchante, tohle nechci, slyšíš, nech mě!!“ Křičela na něj přerývaně, ale on ji nekompromisně šukal dál. Cítila teplo, které ji spalovalo až ke kořínkům vlasů a blížící se orgasmus, který v ní po chvilce explodoval, jako silná nálož. Zmítala se v jeho sevření, ale on ji držel bolestivě a pevně. Udělal se ve stejnou chvíli jako ona a během orgasmu jí vrazil ještě dvě silné facky. „Děvko, zkrvená děvko, nenávidím tě!“ Chroptěl při vyvrcholení. Ještě několikrát sebou křečovitě trhla a pak zůstala ležet, jako hadrová panenka.

„Proč jsi to udělala, proč?!“ Šeptal jí zničeně do ucha. „Víš zlatíčko, našli mi rakovinu a za měsíc bude po mě, takže jsem se chtěl před tím ještě trošku pobavit a pak si užít nejlepší orgasmus svýho Krátkýho života, což se mi díky tobě podařilo.“ Vpálila mu do jeho překvapené tváře. „Jo a mimochodem, víš jak se tvářila tvoje matka, když jsem jí řekla, jak…“ „NÉ ty čubko!!“ zařval a vytáhl zpod křesla železnou tyčku, kterou ji několikrát prudce udeřil do hlavy.

Rány ani necítila, zemřela už při první se spokojeným a vyrovnaným úsměvem na svojí andělské tváři…