Krásné je žít

Ještě před tím, než budík začne zvonit, se probouzím, abych ho vypnul. Vlastně ani nevím, proč ho mám, když ho nikdy nepoužiji. Asi je to zvyk, nebo ujištění se, že nikdy nezaspím.

            Nevstanu a neustelu si. Nechci se ještě probudit. Jsem až příliš dobře zachumlaný v peřinách a tak ležím i nadále. Sen, z kterého se probouzím, ve mně ještě přetrvává. Zavřu oči, abych ho oživil. Marně. Je pryč. Otráveně vstanu a jdu do koupelny. Cestou zahlédnu hodiny na stěně. Kruci, zase jsem zaspal!!! Rychle si spočítám zbývající čas a začnu se oblékat. Vyčistím si ještě zuby a vyjdu ze svého panelem obloženého bytu. Na snídani mi už nezbyl čas. Svižným krokem dojdu na chodbu a zavolám výtah. Až po chvíli, kdy si mé oči už zvyknou na ostré světlo, uvidím ručně psaný text: PORUCHA VÝTAHU, použijte schodiště. Rychle seběhnu schody a zamířím k autobusové zastávce. Venku je hrozná zima a to mým dýchacím cestám po seběhnutí devíti pater, nijak neprospělo. Chrchlající a uřícený naskakuji na poslední chvíli do autobusu. Hned jsem středem pozornosti. Někteří ode mne dokonce odstupují. Alespoň si sednu. Snažím se chovat, jako že o nich nevím. Zahledím se skrz špinavé okénko na míhající se panelové domy. Vždy mě to uklidní a odvede mou pozornost jinam. Dnes jsem se zakoukal o něco více než obvykle a přejel tak svou zastávku. Rychlým během, i když s taškou na zádech, začátek vyučování jistě stihnu. Po cestě do školy se dokonce stačím i pozvracet. Zasraný výfuky!!! Naštěstí  jsem nic nesnídal, čímž se celá věc urychlila. Před školní budovou zvolním tempo běhu a svůj krok přizpůsobím ostatním znuděně jdoucím žákům. V momentě zazvonění vstupuji do školní budovy. Ještě mi školník zanadává do líného povaleče a už jsem ve třídě. Hned po mně vejde také učitelka do své hodiny českého jazyka. Aniž by se pozastavila nad mou nepřipraveností na hodinu, o čemž dokáže referovat celé hodiny, začne rovnou psát na tabuli. Mám dojem, že se jí dnes - stejně jako mně – vyprázdnil žaludek, ale nejspíš z jiného důvodu, než byl ten můj. Její dech byl výjimečně nasmrádlejší než obvykle.

            Vlastně ani nevím, proč se každodenně snažím přijít do školy včas. A hele, Sandra má nový modrý svetr. Avšak ne tak krásný, jako jsou její oči.

            Po škole se jdu projít do parku. Sedím tam na lavičce a pozoruji ptáky, jak je důchodci krmí starým pečivem. Občas se ze zvědavosti podívám na nějaký ten milenecký pár. Hádám, za jak dlouho se rozejdou. Vždycky se rozejdou. Před setměním jsem již doma. Občas si sednu za stůl a snažím se něco napsat. Vždy to však přeškrtám. Mám obavy, že si to někdo přečte a pozná mé niterní JÁ. Zbytek volného času jen ležím na pohovce. Svůj zrak zaměřím na jednu určitou věc a nechám se jí pohltit. Většinou je to holé místo mého pokoje nad televizí. Čas od času se stane, že mě věc či myšlenka, na kterou se zaměřím, pohltí více než je zdrávo. Těžko se pak vracím zpátky. Její spáry jsou zabřehnuty příliš hluboko ve mně. Pokud se z jejího sevření nevymaním hned, dostaví se následky. Zvuky splývají a stávají se hlasitějšímy. Zrak se mlží či přicházejí halucinace. Stabilita selhává.

            Dnešní večer je pro mně obvzlášť výjimečný. Netrávím ho tradičně doma s rodinou. Neležím na pohovce a nesnažím se uniknout vlastnímu tělu. Sandra si konečně všimla mého zájmu o ni. Už bylo taky na čase. Zamilovaně na ni zírám bezmála dva roky. Poslala mi dopis,

ve kterém mě prosí o schůzku v místě našich dětských hrátek. Samým štěstím se nemohu dočkat a na smluvené místo přicházím s předstihem. Z radosti ze života se vracím do svých dětských let. Proháním kolotoče, s čímž se mi vracejí vzpomínky na léta, kdy jsem tu s  maminkou zažíval nejkrásnější chvíle života. Zapomínám na dnešní den a jemu podobné. Je krásné žít. Vítr si pohazuje s mými vlasy. Hledím na setmělé nebe, které se semnou točí. Rozpřaženýma rukama příjímám radost okolo sebe. Lidé se zastavují a pozorují mě. Smějí se! Oni se smějí!!! Dlouho jsem nikoho nerozesmál. Jsem šťastný.

            Ale kde je Sandra? Snad se jí nic nestalo. Půjdu ji hledat. Ale, co když mezitím přijde a já tu nebudu. Co si pomyslí? Počkám. Určitě přijde. Vím to! Dnešek je příliš krásný na to, aby se něco nepovedlo. Miluji jí. Musím jí to povědět. Určitě mě pochopí a vše bude krásné.

            Nepříjde. Já to věděl. A proč by taky chodila?! Všichni mě nenávidí, tak proč by zrovna ona měla být jiná?! Ale člověk s tak soucitným a láskyplným pohledem nemůže být přece zlý. Nevěřím, že by mě oklamala. Taková není. Ona je krásná. Všichni jsou stejný svině!

            Obloha zapadla v černotu. Ani hvězdy silou své záře nenaruší její dokonalou čerň. Jen stará lampa osvěcuje místo, kde stojím. Poodejdu, abych se ukryl ve tmě. Nechci být viděn. Toužím naslouchat šumu přírody. Zmateně hledím do tmy, ze které vystupují mé přízraky. Nebráním se. Znám je a vím, co chtějí. Po celém těle se rozklepu a klesnu bezvládně na zem. V ústech se objeví nepříjemná hořká pachuť. Stará lampa nade mnou zabliká a její světlo zeslábne. Ještě ne, ještě vnímám život. Ještě jsem nepodlehl. Ještě mě neovládly.

Matné světlo jdoucí ze staré lampy nabere sílu a osvětlí Sandřinu tvář. Je krásná. Něžně se na mne pousměje, ale já přesto zahlédnu odraz třpytící se slzy na její tváři. Svlaží její úzké rty, odkud ji opustí a dopadne na má ústa. Cítím její dotek a naposledy se usměji. Pohlédnu vzhůru a zahledím se na hvězdu, která se právě objevila a přebyla svou zlatavou září vše okolo ní. Zavřu oči a cítím, jak MÁ hvězda z vrcholku nebe padá na zem.