Estét

Estét

V pátek večer ležela na nádraží, daleko od života i od smrti, za sebou vydatnou šlehu heroinu, která sice nebyla zlatá, ale rozhodně žádný šrot. V sobotu odpoledne (ale to nevěděla) otevřela oči a zjistila, že vůbec neví, kde je. Ležela na zádech na čemsi tvrdém, byla úplně nahá, bolela ji hlava a nemohla se hýbat. Části jejího těla, které přiléhaly k podložce, byly k ní naprosto fixovány. Mohla pohnout pouze hlavou. Rozhlédla se, kam jí to krční páteř a svalstvo dovolovaly. Shledala, že leží v místnosti velikosti obyčejného pokoje s jedním oknem. Z výhledu na vrchní části domů nepoznala, kde je, určitě tu ulici ale znala. Koutkem oka pod sebou viděla dřevěnou desku. Už na ní asi ležela dlouho, protože vůbec nestudila.

 Karin se pokusila podsadit hlavu, aby se mohla podívat i za sebe. Seděl tam v pohodlném křesle středně starý muž, s tmavými vlasy, občas některým šedivým, v plátěných kalhotách a košili, začtený do knihy. Neznala ho, ale neexistoval důvod, proč by měla. Ve městě žilo skoro dvanáct tisíc lidí a ne všichni chodili do holičství, kde pracovala jako pomocnice. Zrovna když se Karin chystala ozvat, všiml si jejího probuzení. Odložil otevřenou knihu na opěradlo hřbetem nahoru a usmál se. „Není vám zima, slečno?“ Nevyčkal na odpověď a ptal se dál: „Jistě si ale dáte něco k jídlu? Celý den jste nejedla.“

 „Co tu dělám? Proč jsem nahá a připoutaná?“

„Omyl, dámo, nejste připoutaná, ale přilepená. Z provazů se už leckdo dostal, ale slepila jste si někdy  prsty sekundovým lepidlem? Musela byste mi tady nechat kus své krásné kůže. Proč přilepená? Protože jsem nanejvýš dychtiv vaší společnosti a obávám se, že dobrovolně byste mi ji neposkytla.“

 „Vy hnusný starý prase…!“

 „ To je od vás k džentlmenovi trošku neslušné,“ pousmál se. „Přece byste na sebe nechtěla tamten hadr,“ štítivě ukázal na její vytahaný svetr pohozený v koutě, ve kterém se včera rozhodně neválela poprvé, ani podruhé. „Ujišťuji vás, že takhle je to mnohem lepší.“ Zálibně si prohlédl její mladé, nahé a velmi pěkné tělo, na němž se ještě nestačilo projevit asi třítýdenní užívání heroinu. „A taky vás mohu ubezpečit, že jsem se vás dotýkal jen jak to bylo nezbytně nutné.“

 „ Co po mně chcete?“, zeptala se polohlasem.

 „ Vždyť jsem to už řekl. Vaši přítomnost. Jste opravdu hezká. Dostala jste to zadarmo, ale někdo za to občas musí zaplatit.“

 „Nechápu..“

„Prostě tady budete, dokud uznám za vhodné. Pokud nebudete dělat problémy, mohu slíbit, že vám nic neudělám.“

 „Hajzle..“

 „To ne, volil bych spíše označení estét. Pohled na vás je skutečně estetickým požitkem.

 „Hajzle…“, zopakovala bezmocně

 „ Už dost, dámo. Když mlčíte, vypadáte daleko lépe.

 „Za okny je plno lidí. Budu křičet.“

 „Jen křičte. Vidíte ta okna? Samozřejmě, že je vidíte, ale nevidíte, že jsou trojitá s protihlukovou fólií. Sousedé jsou sice nedaleko, ale kdybyste viděla i druhou stranu zdí, věděla byste, že skoro půlmetrovou zeď váš něžný hlásek těžko pronikne.“

Neodpověděla. „Takže asi radši to jídlo“,řekl muž a odešel z místnosti.

Vrátil se za čtvrthodinu, nesa v rukou talíř s kousky kuřecího masa a sklenici pomerančového džusu se slámkou. Posadil se vedle Karin na stůl, napíchl na vidličku kousek masa a podal jí ho k ústům. Karin se ho snažila prudkým trhnutím hlavy odmítnout a přitom trochu zvedla rameno, na němž byla kůže také přilepená. Zabolelo to a kousek kůže, jen několik milimetrů, se odlepil od podložky. Pokusila se muži plivnout do obličeje a slina dopadla na desku dlaň od jejího levého ucha.

 „Tak vy nemáte hlad?“, klidně se pousmál muž. „Tak to vás tedy nebudu nutit.“ Talíř a sklenici zase odnesl a až do večera tam Karin nechal samotnou.

Brzo jí začínalo nezvyklou nehybností tuhnout celé tělo. Později se trochu začala třást, ale nebylo to zimou. Že by to ale mohl být příznak závislosti na heroinu, to ji nenapadlo. Vždyť ho brala teprve tři týdny…Samozřejmě měla dost času na přemýšlení, ale stejně nic nechápala. Určitě to byl šílenec, ale co chtěl?

„ Už mě určitě hledají“, oznámila mu, když znovu přišel.

„A vy si myslíte, že najdou,“usmál se znovu tím způsobem, za který by ho nejradši praštila.

„Vaši přátelé se hned pohrnou vaší mamince přiznat, že vás učili píchat si heroin. Kdybyste někdy viděla policejní statistiky, zjistila byste, že v tomhle městě ročně zmizí okolo třiceti lidí. Útěky od rodičů, od manželek. Jen  ve čtyřech případech je podezření na násilný trestný  čin.“

 Už neměla argumenty ani sílu, aby se dále hádala.  Jen se odvrátila, po kam mohla a příští hodinu se snažila probudit, nebo aspoň usnout.

 Když se probrala, bylo už ráno. Na její situaci se toho moc nezměnilo, jen její pozice už nebyla jen nepohodlná, ale začínala bolet. Podívala se doleva a spatřila svého věznitele, sedícího ve svém křesle, jak drží v ruce skicák a v druhé zřejmě tužku. „Nemusím  snad vstávat, abych vám popřál dobré ráno,“ usmál se. „Vy byste mi asi stejně nepodala ruku.“

 „Pusťte mě“, zaprosila, teď už trochu poníženě.

 „Vždyť už jsem vám tolikrát vysvětlil že to nejde. Copak je vám tu tak špatně?“ Vydala ze sebe nevěřícný vzdech. „Jsem tady tak sám…Žena mě opustila, vzala si s sebou i dceru, prý se jí nelíbilo, jak pořád hraji na klavír. Ale já vím, proč to udělala. Neměla žádné zásady, dneska lidé vůbec nemají zásady. Už jsou to čtyři roky…“

 „A já se z toho mám posrat,“ vpadla mu do řeči.

 „Pro ten případ je pod vaším rozkošným zadečkem ve stole otvor“. Rychle se zbavil své slabé chvilky. „A pro ten druhý případ je tu nádoba, obecně zvaná bažant.“

 Vlastně ji ještě nenapadlo, že kdyby tu měla zůstat déle a nechce zemřít hladem nebo žízní, tyto potřeby se jí rozhodně nevyhnou. Umínila si, že se je bude snažit tlumit, aby mu nedávala záminku dotýkat se jí, i když bylo jasné, že kdyby chtěl, mohl dělat cokoli. Ale třeba bylo vybrané chování, které dosud předváděl, součástí jeho šílenství.

 „Jistě si dáte něco k jídlu, když jste mě včera tak nepěkně odmítla.“ Mlčela, ale on si to vyložil po svém a šel něco přichystat. Když vyšel z místnosti, Karin sebou vší silou trhla, v náhlém nápadu, že teď by se mohla osvobodit. Vyjekla bolestí. Odtrhla od stolu část levého stehna a levé rameno za cenu pocitu velmi brutální depilace.

 On, zastihnut její výkřikem několik metrů od prahu dveří, se otočil a s pozvednutým obočím vešel zpátky do místnosti. Spatřila ho a zlostně zaječela: „Pusť mě, ty hajzle !!! Tvojí ženě se vůbec nedivím, že opustila takovýho debila a ty si na mně nebudeš léčit svý komplexy !!!“

 „Držte hubu, dámo!“, poprvé na ni zvedl hlas. „Moc vám to kecá a vůbec vám to nesluší. Nejste sice tak blbá, jako krásná, ale stejně by vám možná menší tracheotomie neuškodila.“

 Zmlkla. Nekladla už odpor a nechala se nakrmit. Pak odněkud přinesl plechovku lepidla a znovu přilepil části jejího těla, které se jí podařilo odtrhnout.

V podobném duchu proběhly další čtyři dny. Znepříjemňovaly jí je otlačeniny a abstinenční příznaky. Občas si k ní sedl a mluvil s ní o věcech, jako je poezie nebo vážná hudba. Moc tomu nerozuměla, ale snažila se předstírat, že ji tyhle rozhovory baví. Vlastně ji možná trochu bavily, rozhodně víc než hodiny strávené o samotě. Někdy ji napadlo, že nebýt téhle situace, je to docela příjemný člověk.

 Nicméně už věděla, že ono lepidlo není nepřekonatelné. Snažila se odtrhnout velmi pomalu, opatrně, milimetr po milimetru a docela se jí to dařilo. Před svým věznitelem to samozřejmě skrývala, když byl u ní, tvářila se, jako by se nemohla pohnout ani o milimetr. Ale milimetr k milimetru…

 Asi desátý den po svém uvěznění (protože se odtrhávala skutečně velmi pomalu, kvůli bolesti to ani rychleji nedokázala) byla téměř volná. Už dřív vypozorovala, že k ní muž chodí brzo ráno a pak až asi dvě hodiny po poledni. Domyslela si, že chodí do práce.

 Jedenáctého dne ráno, po jeho odchodu, odtrhla poslední kousek kůže a další hodinu se snažila zprovozuschopnit svůj naprosto ztuhlý pohybový aparát. Když cítila, že se dokáže zvednout, slezla ze stolu a ve stoje prohlédla své tělo. Jeho zadní část vypadala skutečně hrozně. Došla do rohu, kde ještě pořád ležel její svetr a natáhla si ho. Kde byl zbytek jejího oblečení, to nevěděla. Ale ten svetr byl nejdůležitější. V jeho vnitřní kapsičce nahmatala to, kvůli čemu se vlastně nejvíc snažila osvobodit. Injekční stříkačku. Okamžitě její obsah vyprázdnila do své žíly, obvyklá úleva se však nedostavila. Ale nehodlala se zdržovat přemýšlením o důvodu. Vyšla z místnosti v odhodlání dostat se z domu. Sešla do přízemí. Byly tam troje dveře a protože nikde nebylo okno, nevěděla, kudy ven. Zkusila ty první a vešla do koupelny. Nijak ji neprohlížela a otevřela druhé dveře. Byl to pokoj podobný tomu, kde strávila dlouhých jedenáct dní. Až moc podobný. Uprostřed pokoje byl stůl a na něm zřetelné obrysy lidské postavy. Ty obrysy vytvořilo něco, co jí hned připomnělo lepidlo, ale také něco jiného a nepříjemně to páchlo. Otřásla se, když ji napadlo, že to jsou zbytky kůže, mnohem větší zbytky, než tam nechala sama.

 Za jejími zády se ozvalo diskrétní zakašlání. S úlekem a jen pramalou nadějí, že je to někdo, kdo jí pomůže, se otočila. Hádala správně. Byl to muž, jehož podobu dobře znala. V jedné ruce držel pistoli. V té druhé plechovku lepidla.