Proměna

Dny pana Kadlece byly zoufale stejné. Den po dni se opakoval s ubíjející pravidelností. Pan Kadlec vykonával s trpnou odevzdaností stále ty samé rituály, které je potřeba v průběhu dne udělat, aby věci fungovaly tak, jak mají.  Věřil, že to tak má být, a celá desetiletí se tomuto mechanismu podřizoval. Žil sám v malém domku na okraji města a vše co dělal, dělal s vědomím, že plní vůli osudu.

     Onoho rána jako vždy přerušil protivné zvonění budíku, vztekle odkopl deku a rozespale kráčel ze schodů, aby jako vždy zakopl o kocoura, který se mu proplétal pod nohama ve snaze připomenout mu snídani. Pan Kadlec kocoura nevrle odstrčil, připravil snídani pro oba, rychle se oblékl, nasnídal, umyl, zavřel kocoura do předsíně, obul se, zamkl a jako vždy spěšně otřel rukávem mosaznou vizitku na dveřích, aby Ing. před jeho jménem nezaniklo v patině. V tom okamžiku si víc něž kdy jindy uvědomil ten protivný stereotyp, který jej denně provází od probuzení k ulehnutí do postele. A rozhodl se vnést do svého života změny. První byla ta, že přešel silnici na jiném místě než obvykle. Sedl si do druhého vozu tramvaje místo do prvního a po příchodu do práce nepozdravil nesympatického vrátného, což vždy z opatrnosti dělal. Během dne několikrát zažertoval s kolegyní v kanceláři, což naopak obvykle nedělal. Při cestě domů se vyhnul obchůdku s krmením pro zvířata, aby se nemusel dívat na potměšilý pohled prasečích oček obtloustlého prodavače a rozhodl se, že dnes koupí potravu kocourovi jinde. O pár ulic dál byl nový obchod plný papoušků, křečků, akvárií a všeho, co potěší oko milovníka zvířat. Pan Kadlec vstoupil, a první co ho zaujalo, byla postarší dáma, která v něm příjemným úsměvem vzbudila dojem, že obsloužit ho je jediným jejím přáním. Pan Kadlec koupil několik konzerv, ze kterých se na něj usmívala labužnicky obrovská černá kočka se žlutýma očima a spěchal domů. Nakrmil kocoura, najedl se a po vysilujícím dni usnul nad knihou, kterou obvykle přivolával spánek.

      Druhý den po návratu z práce bylo kocourovo přivítání neobvyklé. Jindy spal a přišel až po několikerém líném protahování, ale tentokrát už čekal u dveří a  maso z konzervy snědl nezvykle rychle. Mlsně se na pana Kadlece zadíval a energicky mrskal špičkou ocasu. Měl v pohledu něco, co tam jindy nebývalo.

     Od toho dne se vztah kocoura k panu Kadlecovi změnil. Podávané jídlo vždy rychle zhltnul a jednou , když měl dojem, že jídlo nedostává včas, pana Kadlece dokonce ošklivě poškrábal. Dny plynuly a kocour byl stále protivnější. Už nesedal večer panu Kadlecovi na klíně, kde vždy spokojeně usnul, ale díval se nenávistně z protějšího křesla. Dokonce se panu Kadlecovi zdálo, že je kocour den ode dne větší a dívá se vysloveně nepřátelsky.

     Uplynulo pár měsíců. Pan Kadlec šel domů a neměl dobrou náladu. Změny, o které se tak snažil, se mu časem staly opět stereotypem a kocour mu  byl čím dál více na obtíž. Toho dne měl při odemykání dveří nepříjemný pocit. První co ho zarazilo, byl strašný nepořádek v předsíni. Dveře do pokoje byly otevřené dokořán, a to co spatřil ho vyděsilo. Lednice byla otevřená, stejně jako dveře skříní, pohovka byla roztrhaná a na zdech byly hluboké rýhy. Stejná spoušť čekala pana Kadlece v celém domě. V první chvíli  pomyslel na zloděje, ale pohled do ložnice mu potvrdil jeho nejčernější představy. Na posteli seděl obrovský kocour a jeho žluté oči si ho nenávistně prohlížely.  Nervózně kmitající konec ocasu neponechával pana Kadlece na pochybách o kocourových úmyslech. Oba se dali do pohybu současně. Dveře byly pro obrovského kocoura směšnou překážkou a tak zápas netrval příliš dlouho.

      Po několika dnech toho z pana Kadlece zůstalo velmi málo. Lidé z okolí si z počátku ani nevšimli, že pan Kadlec nevychází. Byl samotář a nikam s výjimkou zaměstnání nechodil. Jen trochu podivné jim bylo, že jindy vzorně vyleštěnou vizitku na dveřích pokryla matná patina.

text: Dash707