Vzdouvá se vítr...

Vzdouvá se vítr,

kapky deště pomalu a tiše dopadají na parapet,

já usínám....

Spíš, snažím se usnout...

Hlavou mi běhají vzpomínky stejnou rychlostí,

 kterou sledujete stromy podél tratě z jedoucího vlaku.

*

jéje, kdopak to tady na mě tak kouká?

je mi rok,

hm... to je táta a to máma,

jsou mi dva roky,

nepotřebuju už plínky (heuréka),

jsou mi tři,

tahám za sebou kačera,

jsou mi čtyři,

káča se točí dokola

je mi pět, 

vidím umírat babičku,

je mi šest,

hrdě si nesu aktovku a na svačinu krabičku,

je mi sedm,

stavím si sněhuláka za domem,

je mi osm,

poznávám jízdu na  kole,

je mi devět,

běhám beztarostně po louce,

je mi deset,

začínám mít úspěchy ve sportu,

je mi jedenáct,

zakusuju se s chutí do dortu,

je mi dvanáct,

začínám trochu chápat svět,

je mi třináct,

děda se loučí a odchází tam zpět,

je mi čtrnáct,

kde to jsem, cizí město, noví lidé,

je mi patnáct,

jsem stále lepší, úspěchů je dost,

je mi šestnáct,

úspěchům je konec, zbyla jen zlost,

je mi sedmnáct,

už vím, co znamená slovo kluk,

je mi osmnáct,

jsem už „dospělá“, jak bláhová domněnka,

je mi devatenáct,

první kytička, nádherná to pomněnka

je mi dvacet,

sen o upřímné lásce se pomalu rozpadá,

je mi dvacet jedna,

 naše společná cesta uvadá,

je mi dvacet dva,

bolest se zvyšuje, konec pár let plných beznaděje,

je mi dvacet tři,

poznávám, co znamená opravdu milovat a být milován,

je mi dvacet čtyři,

štěstí střídá opět bolest, nyní však mou vinou,

 jak podivný to  kolotoč...

Je mi dvacet pět a sama si pro sebe  konstatuju, že vše má vždy nějaký důvod, účel i příčinu, že možná každý z nás má nějakou tu cestu na tomhle světě vytyčenou, že to možná není jen hříčka  nahodilosti.

*

Kapky dopadají se stále větší intenzitou...

víčka se mi pomalinku zavírají a já si říkám,

co mi přinese další nový den...

 probudím se ještě?

....pššššt....

................už spím................

*