se vdechem čaroděje

jsem lidské dítě
malé zvíře času
z pavoučí sítě
prohlížím krásu
mlčenlivých soch

jen vlna z nenucení
propletla vítr v korunách
smíchem
co nezná hodnocení
slaměným víchem
co v dunách hoří

přestal jsem držet hranici
na obou stranách moří
stálo to mnoho sil
a teď už není třeba
obracet závoru petlicí
na hranách hrobu hledat
co bude světlo
a co jíl

na skrojek chleba
natřu svůj úsměv
a s chutí sním
slzy a nechuť cizích slin
je to můj oděv
tělo
možná míň

s dlaní a na dlani
braní a dávání
připadne taky prázdné
jako ty mrtvé fráze
hudba a pohyb
než světlo zhasne
otevřou do ryb
obličeje

se vdechem čaroděje
zakláním hlavu do Vesmíru
s větrem se skála směje
a nohy boří
do papíru

---