V baru s dívkou snů.......

V baru s dívkou snů

V ponuré atmosféře potupného rána vkročila do dveří překrásná žena a v jejím stínu se rozprostřela vůně. V místech, ve kterých se dosud koulel jen prach spáleného vzduchu smíšený se stínem opilého barmana, je najednou jakoby zázrakem ona. Žádná síla nemá tu moc odtrhnout svůj zájem od té krásy. Přesto, že nikdo ze zúčastněných již nemá ani na vlastní útratu, chtějí všichni alespoň jednou oslovit stvoření, které se zde objevuje jen před odchodem na věčnost. Nikomu nevadí a ani jí ne, že se přišla pobavit do společnosti lidí bez domova, pevných zásad, duchaplných cílů a novoročních přání. Leč není se čemu divit. Ona je tu totiž  pracovně.

Jen málokdo si všiml, pokud vůbec někdo, s jakým posláním ji osud seslal do takto nehostiného hostince. Oči kryté jejími víčky, oblečené závojem řas, se jen jednou podívají a obět již nemá žádnou šanci. Je štěstím i smutkem, že jen jednou v našich životech se dá tančit v této náruči a zřídkakdy se to má stát výcekrát na jednom místě. Přesto nikdo z nás nenechá nic na náhodě. I ten vzadu se dívá, jak tuto nádhernou, leč neoblomnou dámu uplatit a nebo opít. Potíž je v tom, že nikdo, kdo to dodnes zkoušel, to nezvládl. Ohlédnu se a vidím. Vidím, jak se tato kráska dává do pohybu a míří si to přímo k jednomu z nás. Každý si toužebně přeje, aby zrovna on byl ten vyvolený. I když víme, že tento tanec může být náš poslední. Prochází. Míjí mě. Míjí i jiné a vybírá si za svého tanečního mistra barmana. Není nejhezčí. Je její. Ten má to štěstí. Ten si užije v náruči, ze které již není návratu, v které chce zůstat, ať to stojí, co to stojí. A již to začíná. Bez hudby, na které bychom si mohli i my ostatní polahodit poslechem, se vše dává do pohybu. Jeden úkrok dozadu a dva vpřed. Jako námluvní tanec. Jako sameček se samičkou. Jako zamilovaní se ve zjevném splynutí choulí k sobě, jakoby jeden bez druhého nemohl žít. Opakem je však to, co oba dostanou za odměnu v soutěži o nejlépe zvládnutou piruetu. Jako oheň jemně olizuje svoji oběť se teď rozeznívá taktovka této svůdně neodolatelné dámy. Rychlost stoupá a stupeň jde za stupněm. Žáru přibývá a my, kteří jsme měli být svědky těchto námluv, se již nemůžeme ani dívat přes ten žhnoucí cit. Jakýkoliv pokus o ovínění nebo přemluvení této snad ženy by byl jen bláhovým snem. Snad jen milosrdná lež by mohla zmírnit vážnost této situace. Ale nikdo ji nemá nebo nezná. Možná nechce znát. Jakoby všechny došli. Nevím, jak dlouho tohle vše probíhalo, jestli to byly dny nebo jen okamžik, ale vím, že až to přijde a štěstí výběru si sedne na mě, tak si to užiji. V této náruči plné něhy a porozumění. V této náruči, která se neptá na výši tvého bankovního účtu ani na společenskou úspěšnost, se opravdu těším. Uvolním se otevřu jí své srdce. Komu jinému než této bohyni by se měl našinec oddat? Vždyť již tolikrát jsme všichni byli poníženi a přinuceni k pohroužení se do sebe. S ní to bude jinak. Tato je jiná. Tato žena mi dá vše, oč ji požádám. Tato žena má vše, co muž potřebuje. Jen ona má tu moc.

Po chvíli se vše uklidňuje a žár chladne. Ten chlad je nepříjemný, ale všichni s ním museli počítat. Jen jeden z nás myslel, že to bude jinak. Muž, který ještě před nějakou chvílí byl barmanem, tu teď leží bez vlády nad svým tělem. Užil si a teď zaplatil. Snad bych řekl, že se usmívá. Snad.

My pomalu odcházíme a do dveří, kde před nějakou chvílí stála ona, se vkrádá pár slunečních paprsků. Ty ohřívají naše ruce a znovu se probouzí den. S novou silou se všichni těšíme na nadcházející odpoledne a již se nikdo neptá. Neptá, jak to bude, protože ví.

Ten lokál tam zůstal. I se svým stínem a prachem spáleným svícemi při divokém reji, ve kterém jsem se oddávali radosti žití.

Žijte a nebojte se žen přicházejících v ponurém ránu skryté do stínů a pomluv. Nikomu nikdy nevěřte, ani když se tváří jako přítel. Naopak, někdo na první pohled připomínající ztělesněné zlo vám může dát tolik, až vás to natolik uchvátí, že to nevydržíte.

Člověk nikdy neví....