Život ve velikým domě

Bydlela jsem tam, co se pamatuju. Ale je pravda, že si nepamatuju úplný začátky mýho života. A pak sem tam něco matně. Pamatuju si, že Věra, což byla moje teta, mladší sestra mojí mámy, chodila s nějakým Vítkem a to byla asi moje první láska. To mi byly tak čtyři roky. Nesnesla jsem Věřu v jeho přítomnosti a dělala jsem žárlivý scény. Jednou jsem ji shodila z gauče, protože mi vedle něj ležela. Všichni z toho měli legraci, ale já to myslela vážně. Pak si pamatuju, že k nám Vítek přestal chodit a začal k nám jezdit Viktor. Zatimco Vítek byl mladej a krásnej, Viktor byl starej a vošklivej a já jsem ho neměla ráda. Nakonec jsem se s nim smířila, už ani nevim, jak a proč. Věra se proplejtá mým dětským životem, jako víla z pohádky. Připadala mi moc krásná a hodná. Byla se mnou. Když přijela na prázdniny sousedovic Radka a hráli jsme si na princezny, půjčovala mi Věra šaty z tanečních. Jedny byly bílý a pošitý stříbrnejma korálkama, druhý byly růžový a vyšívaný. A měly nadejchaný sukně, pořádný krinolíny a já je měla až na zem. Naše Věra byla hodně hubená a já jsem zase byla tlustá a tak mi i byly. Akorát ve výstřihu mi něco chybělo. Dávala jsem si tam Věry kosmetickou taštičku, měla přesně ten tvar. Nevadilo mi, že mi z výstřihu koukalo zapínání. A jako princezny jsme s Radkou trávily prázdniny na zahradě. Dům měl podloubí a byl částečně obrostlej psím vínem, na zahradě byl altánek a spousta krásných kytek a stará kamenná kašna. Prostě jako na zámku. Taky byly na zahradě dvě magnólie a jedna z nich měla vodorovnou větev a na tý větvi jsem často visela. A když magnólie odkvetly, tak jsem jejich zelenýma šištičkama pomalovala celej barák, kam jsem dosáhla a kde nebylo víno. Pan domácí potom vždycky křičel a musela jsem to mejt. Přišlo mi to, jako veliká křivda, protože malby stejně mizely s prvním deštěm.

„Nehádej se s babičkou, je stará a nemocná.“ Řikával mi dědeček. Babička měla cukrovku a byla hysterická. Objektivně musim konstatovat, že tu hysterii po ní zdědila moje matka a já zase po mojí matce. Takže v mých vzpomínkách je babička věčně křičící, plačící a omdlívající žena. Křičela na mě, že ji připravim o život a křičela na dědečka, že ji připraví o život, potom taky, že budeme mít na její smrti lví podíl a nakonec, že zatloukáme hřebíky do její rakve. Ani se nedivim, že byla otrávená, celej život jen vařila. V podstatě jsem ji nikdy neviděla dělat nic jinýho. Denně teplý obědy i večeře. Snídaně, svačiny. Naším domem proudily neustále návštěvy. Tudíž se muselo pect. Babička nedělala nikdy nic z pytlíku. Ani pudink ne. Byla to vynikající kuchařka, to je pravda. Vždycky jsem jí chtěla pomáhat a pamatuju se na to, jak jsem byla pyšná, když babička řekla, že ani neví, jak by to beze mě zvládla, jak moc jsem jí pomohla. Taky si pamatuju, že když mi bylo deset, tak jsem už mohla mejt schody, nosit uhlí a číst si do půl desátý. Už jsem byla velká.

Všecko, co nebylo vaření dělal dědeček. Pral. Ve veliký, vířivý pračce. Nakupoval. Tuny jídla pro tisíce lidí. Topil, luxoval, utíral prach. S něčim jsem mu směla pomáhat. Třeba s prachem. Utřít prach v tom velikým bytě byla dřina. Dědeček byl ten nejhodnější člověk pod sluncem. Nejhodnější a nejchytřejší. Za celej život jsem od něj dostala jeden záhlavec. A to bylo ještě z legrace. Jednou jsem dostala čtyřku z diktátu. Bylo to v šestý třídě a byla to pohroma. Seděla jsem na schodech a brečela. Přišel dědeček, šel z práce a sedl si vedle mě. A na nic se neptal. Chvilku jsme mlčeli a pak jsem mu to vyklopila. „Ale nebudeme to řikat babičce, že ne!“ prosila jsem „Musíme jí to říct, to nejde, zapírat to, víš, ale neboj se, však se to naučíš a příště to opravíš.“ A jak mě odnaučil krást! Babička měla v kredenci hrneček, do kterýho dávala drobný. A já jí na ně chodila. Tu jsme si koupily s kamarádkou zmrzlinu, tu sušenky. Jednou jsme si koupily každá povidlovej šáteček za 45 halířů. A když jsme platily u pokladny, dědeček nás viděl. Mlčel. A ráno, když jsem šla do školy, mi dal korunu a řekl: „Když bez toho nemůžeš bejt, tak ať nemusíš krást.“ Ten stud, kterej jsem cejtila si pamatuju dodnes. Pak jsem ještě jednou ukradla v samoobsluze nanuka a hned za rohem jsem ho vyhodila do koše. Myslim, že všecko, co je ve mně dobrýho mám od dědečka.